Kapky života

Otráveně flašku odkopl stranou, avšak nebyl dost střízlivý na to, aby tak prudký pohyb ustál. Nestihl se ani nadechnout a jeho hlava s dutým lupnutím hrozivě poskočila na tvrdé podlaze. Na okamžik si myslel, že je po něm, ale záchvat kašle, který ho v následující vteřině zmohl, ho přesvědčil o opaku. Tentokrát už se kvůli dávícímu reflexu zvracení nevyhnul a jen tak tak stačil stočit hlavu ke straně.

Když bylo po všem, otřel si bradu do rukávu a kvůli přetrvávající ostré bolesti nad obočím a pulzování spánků zůstal ležet. Skelný pohled upíral ke stropu a snažil se všechnu tu bolest rozdýchat. Nedokázal si to vysvětlit, ale měl pocit, jako kdyby se propadal neznámo kam. Necítil tíhu svého vlastního těla, nevnímal nepatrné zvedání a klesání hrudníku ani skoro neslyšný dech deroucí se skrze nosní dírky ven. Ležel tam jako hadrový panák, vyčerpán k smrti a s doznívajícím alkoholem, který mu koloval žilami.

Jako mávnutím proutku jeho mysl zaplavily vzpomínky z minulosti. Aniž by se o to prosil, hleděl teď do tváře světlovlasému chlapci s manšestrovými kšandami, co v rukou držel obyčejnou dřevěnou napodobeninu ruční pistole a hnal se za svým, o něco starším, sokem, který měl přes hlavu přetáhnutou černou kuklu s otvorem pro oči. Na tu pistoli si moc dobře pamatoval - vlastnoručně mu ji vyřezával jeho táta. Byl truhlář. Dobrosrdečný chlap se zálibou ve vysedávání v hospodě, na což taky později doplatil. Uchlastal se k smrti a zanechal po sobě dva syny a zdrcenou manželku. Při té příležitosti si vzpomněl na svůj slib - nezničí si játra, neopustí svoji rodinu a nenechá se připravit o šanci žít. A teď dělal úplně to samé jako jeho otec.

Hrdlem mu zcela nepochopitelně probublal tichý smích. Snad z radosti, která ho při pohledu na ty dva bezstarostné kluky naprosto pohltila. Tím však střípky z dětství skončily. Myslel na léta, kdy nastoupil k policii. Jak moc naivní byl, když si myslel, že dokáže změnit svět k lepšímu? Že se bude podílet na navrácení řádu, jenž se ze světa pomalu ale jistě vytrácel jako pára nad hrncem?

Znenadání ho popadl neuvěřitelný chtíč vstát. Někde na pomezí zdravého rozumu a náznaku naprostého šílenství snil o bílém obleku, ve kterém by vypadal, jako kdyby se vznášel, jako kdyby levitoval nad zemí, točil se jako médium, jako rozfoukaná pampeliška a nic by ho tu nedrželo. Toužil po tom tančit, kroužit nad zemí jako pták a naslouchat lístkům, které by ševelily ve větru. Mít ještě pár přání k dobru, obdařil by svou maminku úsměvem, navštívil by Státní operu a poslechl si Čajkovského, v řeznictví na rohu Vyšehradský by si naposledy pochutnal na točeném salámu, vzal by svou dceru do zoo do pavilonu plazů, aby se bála a on měl důvod pro to ji utěšit a pozvat ji na opočenskou zmrzlinu.

Kdyby měl čas, skočil by ve dvou stupních do Vltavy a plaval, až by nezbylo nic. Místo tmy by bylo hřejivé světlo. Smrad plísně by nahradila vůně trdelníku. Místo ticha by se ozýval zpěv ptáků na Křížovnickém ostrově, jeho vlastní smích a cinkání dvaadvacítky, která by si razila cestu na Bílou horu. Místo samoty by držel Marušku za ruku a ukazoval jí malý, avšak útulný byteček, v němž společně se svým bratrem vyrůstal. Pouštěl by lodičky, tvrdnul na lavičce na Smícháči a dychtivě sledoval projíždějící vlaky, vyhlížel by mámu, jež by se z Homolky vracela z noční, ještě jednou by si vyšlápl Brdy a přes Hvozdec by na vyhlídce shlížel na zasněženou vesničku pod sebou. Při obchůzkové patrole by si na benzínce koupil oblíbenou šunkovou bagetu, vyprávěl Romanovi o tom, jak hebké vlasy má jeho žena Adriana, v dlani drtil rukojeť obušku, jako kdyby tam patřil už od narození a při zvuku rádia Egrensis by si užíval noční Prahu, kterou směli vidět jen strážníci. Naposledy by jel na černo autobusem a jako králík pelášil před revizorem přes piazzettu, kolem Goethova institutu, kolem Mánesa, Tančícího domu a pro jistotu až na Palačák, jen aby zjistil, že ho ta gorila už dávno nestíhá.