Gabriela Zahradníková

Dívám se do nitra, zchváceného chladem,

do zmrzlého pole, které musí zůstat ladem,

na ledovou pláň, co kdysi byla pouští, 

na mrznoucí duši, která tělo neopouští. 



Na uvězněnou vločku, co ráda by svět hřála, 

na udupanou přítomnost, která není jedna z mála.

A v té černé díře hraje hudba ticha, 

ačkoliv hudebník jen stěží v chladu dýchá. 



Němými rty, slova větru šeptá, 

na obsah jeho slov, se ho však nikdo neptá.