One Life. One Chance.

Chapter 4, Part 2

Ta energie, která mne táhla až sem, mě táhla dál a dál. Narazila jsem do toho skla a sklo se roztříštilo na několik malinkatých střípků, které se do mě zabodávali, ... jako tehdy v tom autobuse. Střípky vzpomínek mi vypadly z ruky a také se rozletěly na nekonečně mnoho kousků. A slzy? Nic. Jěště krok ke smrti!

Tunel! Ano tunel. Ten tunel, o kterém všichni říkají, že když umíráš, jsi v tunelu a vidíš celý svůj život od narození do smrti. Znovu se dívám na vzpomínky jako u jezera duchů. Bohužel na špatné i dobré. Nakonec celý autobus a další události za celý tento promarněný čas zde!

Místo smrti, kterou očekávám už od autobusu, si se mnou začně něco hrát. Spíš do mě strká. Cítím palčivou bolest na mé právé a poté i levé tváři. Co se to k sakru se mnou děje? Pokouším své oči donutit na nejvyšší možné vidění a přijít na kloub této zrůdě, která mě určitě po celou tuto dobu pronásleduje a hraje si se mnou. Ano. Hraje si se mnou. Jako s hadrovou panenkou!

Seberu v sobě všechnu sílu, jež doprovází nenávist a oženu rukama kolem sebe. Skusím kopnout. Ale ono nic. Stále na stejném místě. Nikdo nezasažen. Neumírám. Ale ani neobžívám. Třeba tohle je ten posmrtný život. Tohle je třeba odplata za to, že jsem měla vcelku dobrý život. Navždy sama. V černočerné temnotě. Vrátím se tedy na původní místo. Studený vánek mi ovívá záda a zavřu své pomněnkově modré oči s dlouhými černými řasami. Po minulé myšlence se nechám unášet v tomto místu a doufám, že čas tu běží tím nejrychlejším způsobem.

...

___________________________________________

Ahoja :) Asi poslední díl. Už vážně nevím, co bych k tomuto příběhu napsala. Vím, že díly byli krátký a občas jsem je dala i do částí, jako například tohle, a to mnohé od čtení odradilo :/ Ale doufám, že můj um neum někoho aspoň trošku nadchl nebo nebyl zas tak smutný. :)