• Cookie Monster •

154 6 1
                                    

Jenom moje máma mi v tomhle kdy věřila, jenže už bohužel není naživu a tak se jí nemůžu zeptat na víc detailů než na ty, které mi řekla, když jsem vyrůstal. Můj táta se o tom, co se stalo, nechtěl nikdy bavit.

Bydleli jsme v pronajatém domě poblíž obchodu s domácími spotřebiči od mého narození až do doby, kdy mi bylo šest let. Teď je mi dvacet čtyři a mám za sebou povinnou vojnu, jestli si potřebujete udělat obrázek o tom, jak dávno to vlastně už bylo.

Jelikož to byl malý dům, já byl ze svých sourozenců nejmladší a můj táta pracoval noční směny, spával jsem v pokoji rodičů až dokud jsme se neodstěhovali. Měl bych podotknout, že jedna strana mé postele byla přiražená ke stěně, zatímco ta druhá byla naproti vchodu do místnosti.

Vzpomínám si, že jsem měl takového Cookie Monster plyšáka, kterým jsem byl naprosto posedlý a nemohl bez něj ani usnout. Kdykoliv mě máma uložila do postele bez něj, dostal jsem záchvat vzteku trvající až do chvíle, kdy jsem u sebe znovu neměl svého nejlepšího kamaráda.

Věci se začaly měnit, když mi bylo okolo čtyř let. V té době se máma čas od času vzbudila a všimla si, že nespím se svým plyšákem, protože leží pod mojí postelí. Nijak moc nad tím nepřemýšlela, vrátila mi ho do postele a nechala mě dál spát. Takhle to pokračovalo několik týdnů, dokud se mě konečně nerozhodla zeptat, proč vždycky, když se vzbudila, ležel Cookie Monster pod mojí postelí.

Vzpomínám si, že jsem jí na to řekl něco ve stylu "Je to můj kamarád, povídá si semnou a rád se v noci prochází po domě." nebo něco takového.

Z mého pohledu jsem si byl jistý, že se bavím s Cookie Monster-em, protože jsem mohl vidět jeho oči. Víte, jak má ty své velké bílé pronikavé oči. Po nocích si semnou povídal a pomáhal mi usnout, když jsem měl strach. Moje máma to svedla na přehnaně živou dětskou představivost, jenže pak se to začalo zhoršovat. 

V průběhu následujících měsíců jsem začal mít noční děsy. - Ne, ne jen obyčejné noční můry. Mluvím o plně vyvinutých nočních děsech tak strašných, že jsem z nich vždy jen ztuhnul a nedělal nic, kromě křiku, zatímco se mě máma pokoušela znovu uspat. Takhle to šlo pomalu každou noc a to, o čem se mi zdálo, mě tak poznamenalo, že si dodnes pamatuji, o čem ty sny byly. Zdávalo se mi o tom, jak během toho, co ležím, Cookie Monster ožil, vytáhl mě z postele a následně mě vtáhl pod ni, kde mě sežral. Sakra, tyhle sny jsem měl až do čtrnácti let. Tak traumatizující pro mě byly.

Přibližně až rok po tom, co jsme se z toho domu odstěhovali na lepší místo, se máma konečně dozvěděla pravdu o tom, co se ve skutečnosti vlastně dělo. Jednoho večera ji vzbudil nějaký rámus a pak uslyšela mě, jak si v obýváku povídám s Cookie Monster-em.

Teď nejspíš čekáte, že řeknu, že mě viděla si povídat s tím plyšákem, ale to se pletete.

Nebo možná čekáte, že řeknu, že jsem byl ve své posteli a jen ten samotný plyšák byl v jiné místnosti, ale to se pletete.

Realita je mnohem děsivější než jakýkoliv smyšlený příběh. Co moje máma uviděla je mnohem horší, než cokoliv o paranormálních aktivitách, co byste kdy mohli vidět v kině.

Místo posednutého plyšáka uviděla mě, jak tam stojím a mluvím do tmy. Moje máma instinktivně rozsvítila světla a jen, co tak učinila, se dva staří chlápci okamžitě dali na útěk teď už doširoka otevřenými vchodovými dveřmi. 

Jediné, co si z toho večera pamatuju je, jak mě máma pro všechnu lásku na světě držěla v náručí, zatímco se k domu řítil táta s policií.

Jenže věc, co mě děsí, není fakt, že jsem se toho večera bavil s dvěma náhodnými cizími chlápky. 

Děsí mě, že jsem si s těmihle lidmi povídal po dobu několika měsíců, aniž bych to sám věděl. 

Povídal jsem si s lidmi, kteří se nepřetržitě každou noc vloupávali do našeho domu. Kteří se k nám vloupávali několik měsíců, aniž by mě unesli nebo něco ukradli. 

To, co mě děsí do dnešního dne je, že pořád nemám nejmenší ponětí, co měli vlastně v plánu.

@Rebbols


Reddit: STRAŠIDELNÉ PříběhyWhere stories live. Discover now