Chapter 6

54 6 0
                                    

"Tak jo," začal s proslovem náš vedoucí Jakub po boku druhé naší  vedoucí Míši, "vítáme Vás tu na tomto mysliveckém táboře. Já jsem Jakub a jsem od Písku, mám rád myslivost..." pokračoval ve své už zřejmě každoroční slohové práci na téma 'Představ se nám'.

"No a já jsem taky vaše vedoucí, Míša, máme doma dva ohaře, jednoho norníka, miluji přírodu..." taktéž se nám představtavila Míša a my byli nuceni k tomu, abychom pokračovali v jejich tématu. Ano, samozřejmě, že jsem byla druhá na řadě. V kroužku, ve kterém jsme seděli jsem zpozorovala jednoho kluka s oříškově hnědými vlasy sčesané do patky. Nemám moc tyhlety kluky ráda, ale on nebyl tak... Alespoň na to nevypadal, byl jiný. Vážně hezkej kluk a to nejdůležitější, miloval přírodu. Stejně jako já. 

"Echrm..." dostala jsem chrapláka, když nastalo jakési podezřelé ticho a hned poté zjistila, že je řada na mě, musela jsem si odkašlat, "takže já jsem Alča," usmála jsem se na všechny do toho našeho kolečka nekolečka, "jsem kousek od Brna, taktéž mám ráda myslivost..." opakovala jsem své odpovědi z předchozích, "a to je tak asi všechno," dokočila jsem tenhle krátký životopis o mně podívaje se s úsměvem na tváři směrem k Lence a tím jí naznačila, že jsem skončila a může pokračovat. Pořád jsem musela na toho kluka oblečeného v zeleném myslet... Aha, takže Martin? Pěkné jméno.

Nakonec jsme dostali pokyn, abychom šli zpět na chatky a za půl hodiny jsme se znovu sešli, ale před hlavní budovou na večeři.

...

Nuda. Nuda. Nuda. Nuda. Nudě třikrát zdar! Večeře byla na zvracení, avšak jako na každém místě této republiky ani tahle malebná rezervace nebyla výjimkou. (pro ujasnění.. Každý rok se pořádá jinde ) Poté uvítací tábor jako vždy. S holkama jsme dělaly malinko bordel v noci. Skoro všechny tyhle přítelkyně přírody znám z minulých ročníků. Vím, zatím si nemám na co ztěžovat. Ten pocit trošku roztává,  ale i přes to všechno, co jsme za dnešek podnikli s naším oddílem mi stále nedodal jistotu.

...

Každý den jedna a ta samá písnička. Chodili jsme ven, různě se toulali po lese. Večer jsme si sedávali k někomu na chatku. Zrovínka dnes jsme měli jít k nám. Už připravená jsem seděla na své posteli a čekala na zbytek kluků. Martin zvážil všechny možnosti a po dlouhám uvažování usoudil, že si sedne ke mně se slovami a úsměvem: "Jdu za tebou Ájo." vážně mi řekl Ájo? Jsem Alice, těší mne, "jojo." upřímně jsem se na něj usmála.

Hanka měla právě ruku přehozenou přes zábradlí a vysela před naši obličeji, "Hani? Tu ruku." zasmála jsem se. Přikývla a cosi v souhlas zabručela, ale rukou nepohla. V tom jsem dostala šibalský nápad. Dala jsem ruce do stylu masožravá rostlina a dělala, že ji žeru.

"Vole, co děláš?" začala smíchy chrochat. V tom se ke mně ale přidal i Martin. Museli nám do večeře strčit nějaký drogy nebo co. Tlemili jsme se jako pošuci. Přidávali takový ten hlas, kdy upíři vysávají krev a řekli si, že budem pokrevní masožravý rostliny. Vedoucí mě už několikrát pohledem vraždili a nadávali, abych se už zklidnila. A co na to Alice? Začala jsem se smát jako prase, až tuhle debatu o naší písničce museli ukončit.

Všichni se odebrali na své chatky a já jak debil vysávala všechny kolemjdoucí. Bohužel došla vedoucí, začala tu grupu masožravek rozhánět a já odešla s troubením na večerku na chatku. Pár holek na mě koukalo, jestli jsem vážně v pořádku a pár mě s mým zvukem napodobovalo.

Šly jsme spát. Avšak mne, coby rádoby odedneška masožravku, napadlo, že ze spaní udělám ten zvuk, který má znázorňovat vysávání lidské krve. Chvíli jsem čekala... Ta chvíle mě zabíjela. Tak strašně jsem se chtěla smát, ale nemohla jsem.

Tak jo Alice. Za tři. Dva. Jeedna...

"*zvuk vysávání lidí*" Lenča se začala smát. Jsem za to ráda. Nikdo se nikdy nesmál mým vtipům. Je to pro mne pocta.

"A dost, Alice, doprdele!" zařvala na mě Katka. Té jsem si nevšímala a místo držení huby jsem se znovu začala válet po posteli smíchy a vesele si chrochtala.

Po uklidnění jsem znovu napjatě čekala. Tři. Dva. Jeeedna...

"*opět ten zvuk*" všechny se smály. Je to vůbec možné? Připadám si tak... Výjimečně, "a doost!" smála se i Katka, "teď už vážně jdeme spát, ano?"

"Dobrou." řekla jsem jim konečně po mém hýkání smíchy a všechny odpověděly to samé. Lenka naposledy zvopakovala tentýž zvuk a já s úsměvem na tváři usla.

Together? CZKde žijí příběhy. Začni objevovat