Reddit: Dovolil jsem své ženě téměř zabít našeho syna.

Dovolil jsem své ženě téměř zabít našeho syna.

Přihlížel jsem a dovolil své ženě, aby téměř zabila našeho syna. Měl jsem radost, že to udělala.

Dobře, v první řadě bych chtěl uvést varování, že se jedná o skutečně dlouhý příběh, za což se omlouvám. Nesl jsem to se sebou ale spoustu let a tak je pro mě opravdu velmi těžké to konečně takhle celé vypustit na povrch.

Na doporučení svého terapeuta jsem se rozhodl to ze sebe všechno vypsat, abych si srovnal pocity. Samozřejmě mi neřekl, abych to zveřejnil na Redditu, ale já s tím zápasil spoustu let a zkrátka na to potřebuju slyšet názor jiných lidí.

Pořád vůbec nemám tušení, jak se ohledně toho mám cítit. Dokonce i po všech těch letech. A tak se tedy oddám soudu masivního davu.

Vím, že jsem v něčem udělal chyby. Nejspíš v mnoha věcech. Snažil jsem se udělat, co jsem jen mohl.

Můj syn byl velice problematický. Opravdu neskutečně příšerně problematický.

Pokud jste viděli film "Musíme si promluvit o Kevinovi", dost vám to pomůže pochopit, o čem mluvím, protože - přísahám Bohu - když jsem se na ten film díval já, myslel jsem, že sleduji dokument o mém vlastním životě. Přišlo mi, že musel mít scénárista kamery skryté přímo u nás v domě. - Tak výstižný ten film byl.

Jediný rozdíl byl v tom, že chlapec v tom filmu působil pro svého otce normálně a svou pravou povahu odhaloval jen před svou matkou.

Můj syn.. on neměl tuhle masku. Jeho šílené chování bylo stejné s úplně každým.

Ode dne, kdy přišel na svět, s ním prostě bylo něco špatně.

Byl plánovaný. Moje žena a já jsme se snažili otěhotnět a byli jsme naprosto unesení radostí, když se nám narodil.

Byl chtěný a milovaný. Zasypávali jsme ho náklonností a celkově se mu snažili dát šťastné dětství.

Jenže ode dne, kdy jsme jej přinesli z nemocnice domů, byl mizerný. Brečel třináct měsíců v kuse - a teď nezveličuju. Třináct měsíců bez přestání brečel, dokud mu už nestačil hlas a i tak pořád brečel. Šlo jen vidět, jak má zmuchlanou tvářičku, ale nevycházel z ní žádný zvuk. Stávalo se dokonce, že doslova brečel ve spánku. Nikdy jsem neslyšel o žádném jiném dítěti, které by toho bylo schopné.

Vzali jsme ho k doktorům, specialistům, zkusili změnit jeho jídelníček, drželi ho, mazlili ho. Hračky, zamuchlávání v dečce, hudba, mobily, všechno, co nás jen mohlo napadnout, ale nic nezabralo. Třináct měsíců skřeků a vřískání bez jediné minuty spánku.

Jakmile se dostal přes fázi brečení, mysleli jsme, že máme po trápení.  Zanedlouho poté nám ale došlo, že z nějakého neznámého důvodu je ten chlapec prostě jen naštvaný na fakt, že je naživu.

Nikdy jsem to dítě neviděl se upřímně radostí usmívat. Nikdy, za celou dobu, co jsem ho znal. Mnohokrát jsem u něj viděl hrozný zlomyslný škleb, který se mu rozléval po tváři z perverzního potěšení z působení bolesti, utrpení, nebo porušení pravidel, ale úsměv ze skutečné radosti z něčeho hezkého?

Ne. Nikdy. Ani jedinkrát.

Neměl žádný zájem o jedinou pozitivní věc. Byl poháněný nenávistí a vše, co udělal, tomu odpovídalo.

Jen, co se naučil chodit, se jeho posláním stalo ničení věcí. Zničil by nebo by se pokusil zničit cokoliv ve svém dosahu. Ať už to měl rozbít, rozkousat, hodit to do záchodu. Cokoliv jen bylo v jeho možnostech.

Po nějaké chvíli přišel na to, jak si sundat plenku a velice si užíval sraní a močení kdekoliv jen mohl. Pak přišel i na to, že své výtvory může schovat, a tak začal srát a močit v místech, na kterých jsme to nenašli okamžitě. Vmačkával to do koberců, což z úklidů po něm dělalo ještě větší problém a navíc z toho smrděl celý dům.