14. Kapitola

2.2K 102 4
                                    

"Dobré ráno, slunce mojich očí." Skočila mi Lucy do postele přímo na nohy. Jak jsem se vůbec dostala do postele?

"Au, slez mi z nohou a přestaň řvát přes celý tábor." Zachraptěla jsem. Bylo mi zle, vždy slýchám, jak všechny bolí z kocoviny hlava, za to v mém případě jsem měla žaludek na vodě, vodopád to vystihuje lépe.

"Copak? Bolí hlavička?" Smála se mi škodolibě Zoe. "Včera ses opila a doslova odpadla z pár loků piva."

"Nechte mě žít." Povzdechla jsem si a hrabala se z postele ven.

Nevím, co to do mě vjelo, nikdy jsem nebyla fanoušek nějakého opíjení, zábava může být i bez alkoholu. Snažila jsem se vzpomenout na včerejší večer, ale všechny vzpomínky byly v mlze, jak kdyby se mi to zdálo. Jen doufám, že jsem nevyvedla nějakou blbost.

Vstala jsem z postele a hledala nějaké čisté, nositelné oblečení, když jsem něco našla, šla se převléct zpátky do postele. V tu chvíli mi došlo, že než jsem šla včera spát, měla jsem pod polštářem zase lísteček, když jsem si byla jistá, že mě žádná z holek nevidí, rychle jsem ho vytáhla.

Snad tě dnes v noci uvidím

Tak mám alespoň stopu, kdo by to mohl být, musí to být někdo z kluků, kteří tam včera byli.

V zrcadle jsem si všimla, že mám obrovské kruhy pod očima a jsem celá nějaká zelená, na malování jsem se ale vykašlala, stejně by mi to nepomohlo.

"Holky, pohněte si. Nezapomeňte, že nám dělají snídaně kluci." Skákala Paige po celé chatce, že ji málem celou zbořila.

"No vždyť jo." Odpověděla jsem jí otráveně. Na jídlo jsem teď chuť opravdu neměla nejradši bych spala.

Při příchodu do jídelny jsem si hned všimla kluků, čekajících u našeho stolu.

"No tak co to bude?" Objevila se u mě známá vysoká postava s rozcuchanými vlasy a chraplavým hlasem.

"Já dnes nic nebudu." Položila jsem si ruce ja stůl a zabořila do nich hlavu, chce to ještě pár minut spánku. Chris přikývl a šel pryč.

V tom hluku se spát nedalo, tak jsem alespoň pozorovala okolní dění. Nasměrovala svůj pohled na Zoe, ke které se právě vracel Thomas s miskou jogurtu a cereáliemi, jen při pohledu na to jídlo mi žaludek udělal alespoň deset kotrmelců. Bleh.

Zoe se podívala na obsah misky. "Proč toho je tak málo? Chceš mi říct, abych zhubla, že jsem tlustá nebo jak?" Dobírala si ho, ale měla tak vážný hlas, že kdybych ji neznala, tak jí to i věřím.

Thomas asi uznal, že každá odpověď by byla v téhle situaci špatná, a tak se jen otočil na podpatku a šel ji přidat porci.

Po chvíli se vrátil a podal jí to. "Proč jsi mi toho přinesl tolik? Chceš, abych byla tlustá, já to věděla!" Dávala mu to sežrat. "Prostě to sněz." Vzdal to a misku jí tam nechal, sám při tom odešel.

Najednou přistál talíř před obličejem i mně, mírně jsem zvedla hlavu a pohlédla na Chrise.

"Ale já nic nechci." Řekla jsem slabým hlasem.

"Něco sníst musíš, podle pohledu na tebe soudím, že ti je špatně, tak jsem ti přinesl namazanej chleba, po tom se ti nepřihorší." Zněl až starostlivě. Cenila jsem jeho snahu a i když mi nebylo dobře, nechtěla jsem zkazit chvilku, kdy byl milý, další takovou bych už nemusela nikdy zažít.

"Dobře." Přisunula jsem si talíř blíž k sobě a přemlouvala se do jídla. Nakonec do dopadlo tak, že jsem v puse přežvykovala jen jedno sousto a i tak to byl obdivuhodný výkon.

Summer Camp Where stories live. Discover now