Guardian Angel [Larry]

Chapter 51

Marcel’s POV (o pár hodin později)

„Klíče máš?“ zeptal jsem se Louiho, když už se na večer schylovalo k našemu loučení.

Nechtěl jsem, aby to tak bylo, nenáviděl jsem celou tuhle blbou situaci, ale Louis si to tak přál a upřímně řečeno, já moc na výběr ani neměl. Z nemocnice mě do dvou dnů pustit nechtěli a i poté jsem se měl ještě v klidu zotavovat v domácí péči, takže mé proslovy o tom, jak z nemocnice pojedu rovnou na letiště a pak za ním, neuspěly. Nechtěl vůbec slyšet o tom, že bych se neléčil tak, jako každý jiný člověk.

A vlastně si myslím, že mi tím chtěl dopřát taky nějaký čas strávený se svou rodinou.

Což o to, za to jsem byl samozřejmě rád a holky byly taky nadšené, že s nimi zůstanu doma o trochu déle, ale ještě pořád tam byl, stále se ještě dotýkal mé kůže, ale i tak už mi chyběl.

Netušil jsem, co si ten týden bez něj počnu. Bál jsem se, že až mi odjede, mně dojde kyslík. Bál jsem se, že obyčejné dýchání se pro mě stane bolestným, ne-li něčím horším, třeba i smrtelným. Rád bych řekl, že to bude jen týden, že to přece nemůže být nic tak hrozného, ale já nemohl. Neznal jsem ten pocit – být bez něj.

Jasně, před tím jsem bez něj byl a dokázal jsem fungovat, ale to jsem ještě nevěděl, že existuje. A od té doby, co ho znám, mi každičký den vyplňoval svou přítomností. Tudíž jsem nevěděl, do čeho se to vlastně vrháme, ale tušil jsem, že to nebude nic blyštivého.

Jenže to nešlo jinak. Louis musel zítra odletět a dělat svou práci. Já bych tu svou v pohodě zvládnul taky, ale to by o mně nesměl mít takový strach. Vlastně se i možná snažil o to, abych s těma klukama nepřišel zas do styku, což bylo pochopitelné, ale tak musel vědět, že mě před nimi neochrání napořád. Ale prozatím to bylo asi jediné východisko naší debilně zkomplikované situace. Kdyby si to nenavrhl sám, po dlouhých hodinách přemýšlení bych stejně asi došel ke stejnému závěru.

Bylo to vlastně celkem jednoduché k tomu dojít. On letět musel, já letět nemohl. Já se musel zotavovat z chirurgického zákroku a on mě tam pro změnu zase nechtěl. Tak jako jedna a jedna byli vždycky dvě, tak i tohle na nás křičelo jasnou odpověď, že nás osud na chvíli rozdělí. A já si přál, ať je to opravdu jen ta chvíle.

Věřil jsem mu. Důvěřoval jsem mu ve všem a tak jsem taky věděl, že ať už by se v Nashvillu stalo cokoliv, maximálně by se se mnou v dobrém rozešel, ale ničím jiným by mi nechtěl ublížit, byť by mi ubližoval už jen tím, že pomalinku mizí z mého života s každým slovem, které by vyslovoval.

„Jo, tady jsou.“ Vylovil si je z kapsy a ukázal mi je.

Louis s mámou přes den odjel zpátky domů, když už jsme celkem vymysleli, jak to uděláme a sbalil si svoje věci, které potřeboval, a máma mi zase nabalila nějaké věci do nemocnice. Během hodinky se zase vrátili a máma vzala na Louisův rozkaz sebe i Lucy na pozdní oběd do nemocniční kantýny. Člověk s ním zkoušel bojovat, i máma si od něj ty peníze nechtěla vzít, ale byl to marný boj. Když se Louis pro něco rozhodl, neexistovalo pro něj žádné ne.

„Fajn,“ vydechl jsem a vzal do ruky celý svazek. Oddělal jsem z něj dva klíče od máminého domu a zbytek klíčů mu opět podal. „Víš, který je který, ne?“ zeptal jsem se. Měl jsem jich tam asi dvanáct, ale jemu stačily stejně jen tři.

„Zlato,“ oslovil mě. „Jak si otevřít dveře tvého bytu jsem věděl už ten první týden a to jsme spolu ještě ani nechodili. Neboj se, že nenajdu ten správný klíč,“ ujistil mě.