Smysl

Prolog

Na nemocničním lehátku uprostřed místnosti s mnoha monitory ležela malá dívka. Krev jí pulzovala ve spáncích a to jediné, co slyšela, bylo tiché rychlé oddechování a tlukot jejího srdce. Pokusila se otevřít oči, ale nešlo to. Nemohla se ani hýbat, protože se cítila, jakoby celé její tělo zevnitř hořelo. Nezbývalo jí tedy nic jiného, něž tam jen ležet a napínat všechny smysly. Do místnosti někdo rázně vstoupil a začal něco vztekle vykřikovat. Prosím, ať nekřičí. Když mě tak bolí hlava. Pomyslela si.

"To si ze mě děláte srandu! Vždyť k tomu nemáme povolení! A vůbec, kde jste to děcko sebrali?!"

Aha, už si vzpomínám. Muži v bílých pláštích... Co s nimi? Co se se mnou stalo? Jak jsem se sem dostala?

"Tohle může náš výzkum posunout o hodně dopředu, pane. Víte přece, že na mladší jedince látka působ-" Muž, který mluvil, byl v půlce věty přerušen dalším křikem. Proč musí pořád křičet?

"Ano, moc dobře to vím! Ale to vás neomlouvá! Víte, co se stane, jestli na to někdo přijde?! Celý výzkum bude zastaven a zničen! Bohužel to, co jste udělali, už nejde vzít zpět."

Dívka se cítila zvláštně. Pálení uvnitř každé buňky v jejím těle pomalu ustávalo a nahrazoval ho pocit síly. Cítila, jak jí prochází energie. Jak prochází skrz všechno okolo ní. Díky tomu věděla nejen, kde stojí oba křičící muži, ale i ti, co dosud nepromluvili, přestože měla oči stále zavřené.

"Navrhujete ji tedy zabít? Zlikvidovat celou naši práci?" Zeptal se jeden z těch dosud nemluvných tiše.

"Ne, na to je to moc velká příležitost. Budeme pokračovat ve výzkumu, ale nikdo z venku se o tom nesmí dozvědět. Ta dívka neopustí tuto budovu. Rozumíte?"

"Ano, pane." Ozvalo se sborově.

Po tváři jí stékal pot a její dech se nekontrolovatelně zrychloval. Co mi to jen udělali? Teď už slyšela všechno. Jejich rozhovor, škrábání propisky o papír, pomalé kroky, monotónní pípání nějakých přístrojů a dokonce i dech všech lidí v místnosti. Cítila všechno. Pach dezinfekce, potu a spoustu jiných zvláštních vůní, které by nejspíš nedokázala popsat. Vnímala všechno. Svoji postel a prostěradlo z obyčejného plátna, infuzi zapíchnutou do její ruky i spoustu dalších přístrojů, které k ní nejspíš připojili ti muži. A ještě ke všemu cítila tu všudypřítomnou energii. Všechny ty vjemy útočily na její mysl, až to bolelo. Otevřela oči a uviděla jednoho z těch lidí, jak se nad ní sklání. Místnost a všechno v ní bylo zářivě bílé. Žádná okna ven, jedny dveře a spoustu skla a monitorů všude okolo.

"Vypněte to prosím." Podařilo se jí zasípat. Její hlas jí zněl cize. Jinak.

Ten člověk jen tázavě zvedl jedno obočí a otočil se k ostatním. Ti se většinou hádali mezi sebou, něco zapisovali, nebo pracovali s různými přístroji, kterých tu bylo opravdu mnoho.

"Jak to, že se probouzí? Říkali jste, že bude spát ještě nejméňe dvě hodiny."

Najednou se všechna pozornost přesunula k dívce a ti všichni lidi v dlouhých bílých pláštích se začali hýbat. Všechen ten hluk a vlny energie... Bylo to, jakoby jí v hlavě bouchal ohňostroj. Začala křičet.

"Vypněte to!" Ale jen se to zhoršovalo.

A ona křičela a křičela. Slyšela tříštění skla, hlasy všech těch mužů a dupání spousty nohou. Pak se jí najednou zatmělo před očima a všechno ztichlo.