Dávná kletba

Hřbitov

„Sluší ti to." Usmál se na mě Chris, ale jinak než obvykle.

Sjížděl mě pohledem, jaký na mě házeli kluci ze školy.

Hodila jsem to za hlavu a nadhodila to, že už by, jsme mohli jít.

Rozloučili jsme se s rodiči a vypadli do nejbližšího klubu Blue Stars.

"Tak jaká byla dovolená?" Zeptala jsem se se vším zájmem a dívala se přitom Chrisovi do tváře. Jak může být někdo tak přitažlivý na kluky?

Podíval se na mě s úsměvem a začal vyprávět: "Tak za prvé, nesnáším letadla! Nikdo mi nikdy neřekl o turbolencích, ale stálo to za tu nádhernou podívanou. Ve Francii jsme navšívili hodně památek. Máma je blázen, ale to ti nemusím říkat, sama jsi toho už několikrát byla svědkem. Když jde o památky je jak divá Bára. Nejvíc se mi líbyla Eiffelova vež, Notre Dame, Louvre a Versailles. Udělal jsem hodně fotek, tak až zajdeme někdy k nám, tak ti je ukážu." Věnoval mi široký úsmě. "To mi vlastně připomíná, že jsem ti něco přivezl. Ale dám ti to až v tu nejvhodnější chvíli." Tohle jsem na Chrisovi měla nejméně ráda: pokaždé mě napíná dokud mu nebrečím v náruči a neškemrám.

Ošklivě jsem se na něj zamračila, abych mu dala vědět, že se mi to vůbec nelíbí, ale pak mě můj zamračený výraz přešel a zase jsem se na něj usmívala, tak jako vždy.

"No a jaká byla Česká Republika?" Po téhle otázce se mu rozzářili jeho úžasně modré oči víc, než je měl obvykle. "Victorie, kdyby jsi to jenom viděla! Tolik zámků a hradů, co oni mají. Na Hluboké je to jak pro svatby dělané. Jednou až se vezm..." Zarazil se a rychle se rozhlížel kolem sebe, jako by řekl, nebo udělal něco špatného. "Chtěl jsem říct, že jednou až tě nějaký šťastlivec požádá o ruku, tak vám tam vystrojím úžasnou svatbu. Ale to bude asi až za delší dobu, takže zatím na to budu jenom šetřit." Zasmál se nahlas a pokračoval: "Potom jsme byli v takové malé vesničce a tam měli takový sešle-růžový zámek, ale byl stejně nádherný. Myslím, že se to jmenovalo Krásný Dvůr. A ten zámecký park... užasné. Měli jsme s sebou průvodce, který nám o celém zámku, zámeckém parku a okolí povídal s velkým zapálením. Vážně super. Taky jsme byli v Praze, ale tak to už známe..." Zašklebyl se.

Celou dobu, so mi Chris vyprávěl o své bezvadné dovolené, jsme šli úplně opačným směrem, než jsme chtěli jít.

Místo toho, abychom se dostali do nočního klubu Blue Stars, tak jsme se dostali k městskému hřbitovu, který byl touhle hodinou vážně strašidelný. Běhla mi z toho mráz po zádech i přes to neskutečné teplo, které venku bylo.

Vždy, když šel někdo kolem hřbitova, ať už to byla velká hlučící parta, nebo dva puber'táci, tak všichni byli vždy naprosto potichu, aby zaslechli skučení bájne Bunshee, které by prý mělo být každých 150 let slyšet, ale ještě ho nikdo neslyšel. Zřejmě neuběhlo 150 let od posledně.

"Hej, Chrisi, nepůjdeme na hřbitov?" Píchla jsem ho loktem do jeho svalnaté ruky a vyplázna na něj jazyk.

"No... né že bych tam nějak chtěl jít, ale můžeme se tam podívat." Netvářil se zrovna dvakrát nadšeně, ale vydla se hned ke tmavým hřbitovním vratům.

S hlasitým vrznutím je otevřel a jako správný gentleman mě nechal vejít první. Nevím, jestli se to v téhle situaci dá tedy považovat za gentlemenství, ale berme to, tak že ano.

S dalším hlasitým vrznutím je za sebou malu zavřel.

"Cítíš ten chlad? Prý je to, na hřbitovech a tam kde straší, běžné. A když dostaneš husí kůži tak to znamená, že tebou prošel du..." "Vic, nechceš už být potichu. Vím, že tě tyhle věci tak nějak berou, ale prosím, aspoň tady mě neděs." Skočil mi do řeči Chris a začal se potichu smát.

Vydali jsme se do středu hřbitova, kam vedla písková cesta obložená kamením.

Za světla to nikdy nevypadalo tak děsivě, jako takhle za tmy.

Všude kolem nás byli staré i nvé hroby. Hřbitov byl takovou směsicí starých a nových mrtvol.

"Vic, ta holky je ti celkem podobná." Zašepta Chris a ukázal na pomník 19ti leté dívky držící psa v náručích.

Jako malá jsem se jednou zeptala táty, proč má u sebe toho psa a on mi začal vyprávět, jak umřela.

"Obětovala se pro svého malého psíka, který koncem prázdnin vběhl na silnici a ona, aby zachránila svého věrného přítele, za ním v doměnce, že ho zachrání, skočila pod auto. Oba bohužel zahynuli." Když mi příběh dovyprávěl, rozplakala jsem se- jako malá jsem měla strašně živou představivost.

"Neříkej nesmysli. Jsem mnohem živější než kámen, nemyslíš? A taky mi není 19. To až za dva roky, což je ještě hódně času." Snažila jsem se to nějak obhájit proti němu, i když popravdě, byly jsme si celkem podobné. Přišlo mi to vždy, tak divné, ale tak co se dá dělat. Každý prý máme svého dvojníka a já jsem zřejmě dvojnička Alison McWottlerové.

"Hele, nechceš už vypadnout? Vůbec se mi tu nelíbí. Mám z toho celkem špatný pocit." Ošíval se Chris. Souhlasila jsem s ním a tak jsme se vydali zpátky k bráně.

Chris šel první a já těsně za ním.

"Křup!" Ozvalo se těsně za mnou.

"Co to sakra bylo?!" Vyskočila jsem jsem dobrých 30 čísel od země.

"Jenom ptáci, Vic." Snažil se mě uklidnit Chris, ale já věděla, že nás něco sleduje. Sleduje mě to už od venčení Doggyho.

"Nemůžeme si pospíšit?" Popohnala jsem ho ruku trošku dopředu.

"Křup! Křup! Křup!" Ozvalo se znovu a hlasitěji.

Do očí se mi strachy nahrnuly slzy.

Ani Chris už nevypadal, že by si snad myslel, že takový hluk dělají ptáci.

"Halo? Kdo je tam?" Mluvila jsem do tmy.

"Uteč... zmiz... vypadni... nepřibližuj se ke hřbitovu a penzionu..." Neslo se k nám větrem z hluboké tmy, která byla před námi.

"Slyšel jsi to?" Vykulila jsem oči na Chrise, který vedle mě stál a díval se do tmy.

"Co jsem měl slyšet?" Díval se na mě nechápavě a kroutil hlavou. "Ty jsi blázen, víš to?" Zasmál se potichu.

Blázen? Vždyť to bylo slyšet celkem dost nahlas? Jak to nemohl slyšet? Třeba už vážně blázním. Ale to křupání slyšel taky...

Chris pomalu otevíral bránu, když se stalo něco mnohem děsivějšího, než křupání větví pod nohami někoho koho nevidíme.

Chystala jsem se vykročit levou nohou, ale něco mě chytilo za pravé rameno a nechtělo mě to pustit. Rychle jsem se otočila, abych mohla nějak útočníhovy ublížit. Za ruku mě držel blonďatý chlapec.

Podíval se mi přímo do očí a zašeptal : "Prosím, ber si mé rady k srdci..."

Byl to ten samý hlas, který se ke mě nesl větrem a který Chris neslyšel.

"Ale kdo jsi?" Zeptala jsem se chlapce, ale ten na mě jenom hleděl a čím dál pevněji svýral mé rameno.

"Co tam děláš? Pojď!" Syknul na mě Chris.

Otočila jsem se na něj a sevření ramene povolilo.

Když jsem se podívala zpátky za sebe, už tam nikdo nestál.

"Myslíš si, že jsem blázen?" S těmito slovy jsem se vydala k bráně a zavřela ji za sebou.

"Myslím, že jsi... ale jsi můj blázen, takže mi to nevadí.ů Usmál se na mě.

Úsměv jsem mu opětovala, chytila jsem se ho za ruku a dodala: "To máš vlatně jedno, hlavně ať jsme odtud už pryč. Příště až budu mít zase takový blbý nápad, tak mě někam zavři." Zasmála jsem se, aby nebylo vidět jak jsem ve skutečnosti vyděšená.

Chris se nejdříve podíval na naše spojené ruce a potom na mou tvář. "Jak si přeješ." Zašklebil se.

Když jsme došli k nám domu bylo už vážně pozdě a tak jsem se s našima a s Chrisovýma rodičema domluvila, že u nás může Chris přespat. Jeho i mí rodiče ví o jeho orientaci a tak to ani pro jedny nebyl problém.