Uběhlo pár dní a nastalo úterý, já měl dlouhé odpolední vyučování a tak jsem nebyl moc rád. Naštěstí mi však den ve škole o přestávkách zpříjemňovala Bára. Jelikož také měla tak dlouhé vyučování, tak jsme se dohodli, že bychom si mohli vyjít po škole ven a to díky faktu, že jí autobus jel až skoro hodinu po škole. Když nám tedy skončila škola potkali jsme se v šatně a šli ven.
"A kam půjdeme?!", zeptala se mě.
"Já nevím, do parku na hráz se ti asi nechce co?", zeptal jsem se, protože jsem věděl že by nás tam mohli vidět spolužáci a ti by vše zase hrozně řešili.
"No ani moc nechci.", Odpověděla mi, načež jsem jí odpověděl:
"Tak víš co?! Půjdeme do dolního parku, tam moc lidí ze školy nechodí a jsou tam houpačky."
A tak jsme tedy šli, cesta ubýhala a naštěstí to nebylo daleko. Pořád byla zima, pro naše štěstí však moc v poslední době nesněžilo a tak jsme si mohli sednout na houpačky, aniž bychom byli nějak mokří. Navíc dlouhé zimní bundy nás ochránili od chladu a zbytku toho mála sněhu co byl na houpačkách.
Po chvíli na houpačkách nás to však přestalo bavit. A co mě tedy nemohlo napadnout?! Ano hned jsem začal nabírat sníh co kde byl po zemi a házet ho po Báře, načež se mi dostalo sněhu i z druhé strany. Skončili jsme nakonec oba celí bílí od sněhu. Nakonec jsme ale přestali, protože oba víme, že jestli budeme ještě o kapičku mokřejší, tak skončíme doma nemocní. Bára mě požádala abych se podíval na hodinky, kolik ještě máme času, než jí pojede autobus domů.
"Bude tři čtvrtě na čtyři.", lehce odpovídám, načež mi rychle odpoví:
"Tak to bychom měli spěchat ať stihnu autobus."
A tak posbíráme batohy a vydáme se vstříc nejbližší zastávce jejího autobusu. Po pár metrech ji znovu políbím. Cítím její teplé, horké rty na mých a užívám okamžiku, protože vím že už ho moc nezbývá. Popojdem asi deset metrů a stojíme v podchodu po kolejemi pro vlak. Je to sice jen krátký podchod, ale i tak je v něm trochu šero. Bára mě zastaví. Chytí mě za ruce a vášnivě mě začne líbat. Cítím se opravdu šťastný. Už nechci být sám. Nikdy.
Než dojdeme asi půl kilometru na zastávku situace podobné předešlým se několikrát zopakují. Na zastávku přicházíme asi o deset minut dříve, než má přijet autobus a tak si sedneme na lavičku vedle sebe a tiskneme se toužíc po teplu k sobě. Obejmu Báru a říkám jí:
"Mám tě opravdu moc rád, a chci toto zažívat i nadále."
Bára se na mě podívá svýma velkýma hnědýma očima a já jen můžu pozorovat jak se jí plní hřejivou láskou. Ani nemusí nic říkat a přesně vím co cítí. Nejhorší co na tom všem je. Je to, že vím že za malou chvíli přijede autobus a bude na čase se rozloučit. Vždy jsem neměl rád loučení.
Objímám ji znovu a tentokrát ji tisknu ještě více, není to kvůli zimě co cítím. Ale kvůli zimě co mám v srdci, protože ona ji umí rozehnat.
"Už přijíždí autobus."
"Ach ne.", povzdechnu si.
Vstáváme z lavičky a Bára mě požádá, jestli jí nepodám peněženku z batohu. Podám jí peněženku, velká, černá a kožená peněženka, nechápal jsem, jak něco takového někdo může nosit. Když jí peněženku předávám drží mé ruce ve svých. Pohlédnu na ruce, pak na ni, a znova na ruce. Nakonec se kouknu do jejích očí a zjišťuji, že se mi kouká na pusu. Když zjistí, že se jí koukám do očí tak se podívá do mých. Když si navzájem hledíme do očí. Dám jí poslední pusu. Sama však z pusy udělá polibek. Už si jen povíme: "Papa.", na rozloučení a Bára nastupuje do autobusu. Já už jen kráčím na moji zastávku, abych počkal na autobus domů. Když dojedu domů musím se učit na test z českého jazyka. Ještě si napíšeme pár vět a už je noc, a tak jdeme spát, jelikož se na sebe těšíme a chceme aby jsme spolu mohli být zase ráno před školou tak jdeme spát brzy.
