Vše to začínalo v sobotu, když jsem šel ráno do práce. "Dvanáctka, to zase bude něco, tak snad tam nebudu sám celej den.", pomyslel jsem si. Přicházím do práce a beru si klíče od kanceláře na recepci. Vcházím do kanceláře a cítím ten její charakteristický zatuchlý vzduch. Nějakým způsobem z toho mám dobrý pocit, mám to tu rád, i když je to asi hlavně díky lidem se kterými pracuji. "Tak jo přihlásit, musím kouknout na maila, jestli mi něco nepsali zvrchu, ale tak snad jsem nic zase nepokazil.", říkám si pro sebe. V mailu koukám na harmonogram a zjišťuji, že dnes tu budu celý den sám, tak si rozbalím notebook a k práci si pustím seriál.
Práce mi utíká a 4 hodiny jsou za mnou. Konečně slyším zvuk příchozí zprávy.
"Ahoj :-)", napsala mi.
"Dobré ráno, jak jsi se vyspala? :-)", odepsal jsem.
"No šlo to, ale ještě mám rýmu, tak jsem ještě rozespalá", napsala.
"Yay, a to buď ráda, že nechodíš do práce... ještě 8 hodin, co já tu budu dělat?!", odepsal jsem jí.
"Pojď se mnou na skype...", navrhla mi.
"Baru, já nemůžu vždyť jsem v práci...", odmítl jsem. Po chvíli přemlouvání a snídání mě však přemluvila, když jsme došli na skype, byla ještě v pyžamu. Povídali jsme si co to šlo, jen internet v práci byl dosti špatný a tak to moc nešlo. A tak jsem si asi po hodině pustil hudbu a vypnul skype. Psali jsme si celý den až do doby kdy mi napsala, že se musí připravovat na ples.
"Na jaký ples?", zeptal jsem se.
"Však víš jak jsem ti o tom včera říkala...", odpověděla.
"A jo vlastně, já zapomněl, to je to jak vystpuješ s mažoretkama že?!"
"No přesně to, chceš vidět, jak jsem se oblíkla?"
"Jo rád bych"
Po chvíli mi Barča poslala fotku a stála tam v černém tílku, černou sukní s motivem mickeymousů a čepicí. V tu chvíli kdy jsem uviděl tu fotku, zaplavily mě pocity beznaděje a odhodlání být a tancovat s tou holkou. Vždy jsem si totiž myslel že jsem divný, že jsem jiný, protože mám rád společenské tance, a to hlavně ty pomalé, protože je to romantické a něžné.
"Už musím jít na nácvik", napsala Barča.
"Tak se měj a dávej na sebe pozor, víš že jsi ještě nemocná...", odepsal jsem a podíval se na hodinky s hrůzou v očích protože ještě zbývají dvě hodiny než budu moct jít z práce domů. Už jsem byl opravdu unavený a tak jsem si dal menší pauzu a kafe. Uběhl zbytek směny a já s velkou radostí odcházel. Ještě jsem se šel podívat na kuželnu, kde měl jeden spolu hráč oslavu 55. narozenin. Když pro mě později přijela máma, požádal jsem ji po cestě domů, aby si nedávala tu deci vína na zdraví, že bych chtěl jet se podívat na jeden ples.
Absolutně jsem neměl tušení co to vlastně má být za ples, jediné co jsem věděl, že tento ples je v jedné ze sousedních vesnic. Když jsem dorazil domů začal jsem lehce zmatkovat a otravovat veškeré přátele jestli o tomto plese něco neví, také jsem vyhledával na googlu, nakonec jsem zjistil, že je to Sokolský ples a že začíná v osm hodin.
"Pane bože, kolik je hodin?!", pomyslel jsem si. Napumpovaný adrenalinem jsem zjistil při pohledu na hodiny, je skoro sedm a tak jsem se rychle vysprchoval a nahodil oblek. Se slovy:
"Můžem jet.", jsem přišel za mámou. Jak sedáme do auta ptá se mě:
"...A kam to vlastně jedeme?"
"Do Dubicka.", odvětil jsem.
Máma chtěla jet přes město, protože to je jediná cesta co zná, ale řekl jsem jí, že je to zbytečně dál a ve městě se může zasekat. A tak to vzala cestou kterou jsem jí navigoval. Dojeli jsme na půl cesty a máma už nevěděla kudy a tak jsem ji musel navigovat o to víc. Když jsme byli vzdáleni už jen jednu vesnici, začala velmi hustá mlha a máma se bála, takže jsme jeli opravdu pomalu. Byl jsem tak nervózní že jsem koukal neustále na hodinky s pocitem jakoby každý pohyb vteřinové ručičky trval sto let.
A už jsme tu značka s nápisem Dubicko oznamující, že v okruhu kilometru se někde nachází ta za oněž celou tu dobu spěchám.
"Tak a kam teď?" Ptá se rychle máma.
"No to je ten problém, nevím nic víc, než že je to v Dubicku.", odpověděl jsem s dodatkem:
"jeď dál, jistě musíme vidělt lidi, co půjdou na ten ples a ze směru, kterým jdou odvodíme kde to je."
A opravdu už vidíme první lidi, jak společensky oděni kráčí určitým směrem. Hustota lidí stoupá a moje naděje, že dívku kterou tak toužím vidět také. Přichází křižovatka, ale naštěstí už vidíme dostatečný počet lidí, na to abychom věděli, kterou cestou se vydat. Jsme na místě a dostávám poslední pokyny.
"Do půlnoci zavolej až budeš chtít abych pro tebe jela. Víš že ráno máš zápas."
"Neboj, zavolám brzy." odpověděl jsem na rozloučenou a vyrazil jsem vstříc osudu.
