Služka bez tváře

Prolog

  Dobrý den neznámý člověče, jmenuji se Patricie Merková. Je mi 18 let a bydlím pouze s otcem, matku nemám, prý zahynula těsně po porodu. Neznala jsem ji.  

  Otec pracuje jako účetní z domova, máme spolu docela dobrý vztah. Taky aby ne, když je to můj otec. Chová se ke mně docela dobře, živí mě, dává mi střechu nad hlavou, tak proč ho nemít ráda. Ale přece jen tu jedna věc je, a to, že neustále pracuje. Nemá čas na výlety, skoro nikdy nevyjde z domu. Ale tak co, alespoň to sám dává a netopíme se v dluzích.

  Ohledně školy, nemám moc kamarádek, jen jednu. Marii Kulivou. Mám ji celkem ráda, vždy udrží tajemství a to se mi na ní líbí. Zatím jsme však neměli moc šancí se poznat mimo školu. Někdy nemá čas ona, podruhé nemám čas já, protože pomáhám otci. Prostě nás osud nemá rád.

  Je ráno a já musela vstávat kvůli škole. Vstanu tedy z postele a ještě bosá s nahřátými nohami doťapkám do koupelny. Umyji se a hned poté si vyčistím zuby, to ale chvíli trvá a já mám naspěch, proto si na sebe rychlostí světa navleču náhodné oblečení z mého šatníku. Kouknu se do zrcadla. Aha. Zelený svetr a růžové džíny. No nic, čas na převlékání nemám, budu muset přetrpět pár ne zrovna lákavých poznámek spolužáků. To snad nějak přežiji.

  „Už jdu do školy otče, přijdu až odpoledne, měj se!"zakřičím. Naposledy zamávám na otce a otáčím se směrem ke dveřím, s úmyslem, že je otevřu a vyjdu ven.„Dnes do školy nejdeš." řekne otec a podívá se na mě mrazivým pohledem. „Co se děje? Udělala jsem něco špatně?" Ještě nikdy se tak netvářil. Nikdy. Vždy to byl ten docela hodný táta, tak co se děje? Nechápu. Vůbec nic nechápu.„Přijde nám návštěva, oblékni se do něčeho hezčího. Ta návštěva je hodně důležitá, tak se snaž chovat pokud možno slušně. A teď běž, za deset minut je tady!" řekl, nyní už s jedním koutkem nahoru a pohledem "neodmlouvej a honem jdi udělat to, co jsem řekl". Zmateně se otočím a přemýšlím nad tím. Musí to být vážně důležitá návštěva, protože on si do domu nikoho nezval od dob, které si pamatuji jako malá holka. Jako třešnička na dortu k tomu je ještě to, že nejdu do školy. Vždy jsem totiž chodila do školy, nechodila jsem až v nejhorších případech, kdy nemoc byla vážná. Jsem dvakrát tolik zmatená, emoce se ve mně vaří a míchají dohromady. Strach, zmatek a nervozita prolínající se do sebe. Tak by šly popsat. 

  Doufám, že se líbilo 😊