Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

ČÁST TŘETÍ ~ NÁVRAT

Překvapilo mě to, ale nezničilo.

Nikdy jsem tomu totiž na sto procent neuvěřil. Znělo to až moc dobře. Když před pár dny naše nynější skupina dorazila do nitra jediné zalesněné části Sektoru 11, rozhlednu jsme zde sice objevili, ale zato po zařízení na přenos signálu nebylo ani památky. V té dřevěné věži se nenacházelo zkrátka vůbec nic.

Pevně jsem sevřel dopis ve svých rukou a pohlédl jsem z rozhledny na mýtinu. Všichni ostatní seděli kolem ohniště a povídali si. Obloha se pyšnila odstíny sytě oranžové, jež postupně přecházely do rudé. Další ztracený den se chýlil ke konci a nic se nestalo.

Přejel jsem očima k provizornímu úkrytu z větví, v němž byly schovány naše nejcennější věci, pak jsem chvíli pečlivě skenoval les. Měl jsem zrovna hlídku, a jelikož se vše zdálo v pořádku, vrátil jsem se k přemýšlení.

Kate, proč jsi to psala, když zde nic není? Proč jsi nás sem poslala?

Papír jsem mezitím přeložil a dal jsem si ho zpět do kapsy. Zůstávali jsme u rozhledny, neboť jsme doufali, že je to správné rozhodnutí. Jdou si pro nás, chtějí, abychom tu byli. A tak zkrátka čekáme... Už ale celých sedm dní.

Alespoň jsme se mohli blíže seznámit s malým Timem.

Ten prcek byl fajn. Často jsme spolu hlídkovali na rozhledně. Od odchodu našich přátel jsem se změnil, zprvu k horšímu. Utvořil jsem kolem sebe bariéru a toužil jsem po samotě. Když si ke mně ale poprvé Tim přisedl, věděl, že mluvit nebudu – maximálně jen občas – ale i tak mu to nevadilo. Dělal mi milou společnost a ať se mi to zpočátku zdálo nemožné, tenhle klučina mě opravdu přesvědčil, abych se konečně vzpamatoval. A já mu za to byl vděčný.

Opatrně jsem slezl po žebříku a vydal se k ohništi. Faith s Timem již spali, nebylo divu. Tim byl z nás všech nejmladší a Faith vstávala za úsvitu, aby mohla trénovat při ranním klidu. Během posledního týdne jsem se k ní čas od času připojil. Bral jsem to jako takové odreagování od reality kolem nás.

Ralf seděl s Linou opodál. Drželi se za ruce, tiše si o čemsi povídali a nezdálo se mi, že by vnímali cokoli kolem sebe. Někdo mě ale musel vystřídat, tudíž jsem se obrátil na naše běžce: tedy dva bratry, kteří měli úplně rozdílné povahy. Všimli si, že se na ně s úsměvem dívám. Dokonce jsem ani nemusel pronést otázku nahlas.

„No já ne," zabručel typicky Dawe. „Nikam nejdu, jsem strašně unavenej, to by nemělo cenu. " A pak si samozřejmě zívnul a hned dělal, že už se připravuje ke spánku.

„Já půjdu, v pohodě, Bene," pronesl bručounův starší brácha a zvedl se na nohy.

„Díky, Warene," dodal jsem, „ale ty ho pak vystřídáš, je to jasný?"

Dawe sice protočil očima, ale alespoň přikývnul.

...

Tu noc jsem šel spát výjimečně brzy. Noční můry mě naštěstí přešly. Teď už jsem Kate ve svých snech pouze vídal, jak prochází mezi stromy k naší rozhledně a společně s Alexem a Tommym se konečně vrací. Dawe neměl pravdu, když mi říkal, že je Kate mojí slabinou. Kdepak.

Ona byla mojí nadějí.

„No to snad... do pr- dele!"

Nevrle jsem pootevřel oči a zjistil, že je poblíž mě Faith a teď už jen tlumeně nadává a skáče na jedné noze. „Co to zase vyvádíš? Jdi spát," zamumlal jsem a nechápavě jsem si ji v tom šeru prohlížel. Bylo to celkem vtipný.