Projekt Alfa 2

Ukázka - Projekt Alfa 2

„Laylo? Laylo! Prosím prober se!"

Ten hlas se ke mně dostal přes všechen odpor mého mozku ho přijmout. Zaskřípala jsem zuby a zavrčela jako podrážděný medvěd. Bolelo mě snad všechno od hlavy až po palce na nohou. Neochotně jsem otevřela oči a zamžourala v šeru na obličej přede mnou. Kate se tvářila vyděšeně, ale kromě obří boule na čele a roztrženého rtu vypadala v pořádku.

„Jsi celá?" zeptala jsem se chraplavým hlasem. V puse jsem měla podivnou chuť. Jakoby cosi sladkého a slaného zároveň.

„Jsem," vypískla přiškrceným hlasem a rukou se váhavě dotkla mé tváře. „Ale... ale ty..."

„To nic," pokusila jsem se ji uklidnit a ušklíbnout se, ale spíš jsem ji ještě víc vyděsila. „Neumřu na to."

Kate mi pomohla posadit se, sundala si mikinu a začala mi s ní utírat obličej. Na červené látce zůstávaly velké mokré rudé skvrny.

„Připomínáš mi Georgii," zamumlala jsem napůl nepřítomně. Musela jsem se asi hodně praštit do hlavy. Potom jsem však její ruku odhodlaně stiskla a odtáhla od svého obličeje.

„Budu v pořádku," řekla jsem sebevědomě. „Musíme se ale dostat na Třicátou druhou ulici. Je tam podzemní parkoviště. Mám tam motorku."

„Potřebuješ do nemocnice," řekla starostlivě.

„Nevěděli by co se mnou. Lék je u mé motorky. Musíme tam. A zbavit se Serova."

„Dobře," přikývla nejistě a pomohla mi na nohy. Napůl jsem se o ni opřela a zaposlouchala se do okolních zvuků. Venku bylo pěkné pozdvižení. Lidé křičeli, někde houkala siréna a troubilo auto. Doufala jsem, že se při našem manévru nezranil nevinný člověk.

„Potřebuju, abys použila svoje schopnosti," obrátila jsem se ke Kate. „V okamžiku, kdy se otevřou dveře, musíš vyskočit ven a utíkat odsud jak nejrychleji můžeš. Sejdeme se na Třicáté druhé."

„Ale-"

„Věř mi. Poradím si. Vím, jak s těmi lidmi bojovat," řekla jsem pevně a pustila se jí, přičemž jsem ji popostrčila k bočním dveřím, které jsme teď měly nad hlavou, jak celá dodávka zůstala ležet na boku.

Naposledy se na mě podívala, ale moc času na námitky nedostala. V okamžiku, kdy se dveře s trhnutím otevřely, se přikrčila, vyskočila vysoko do vzduchu a zmizela mi z dohledu.

„Chyťte tu holku!" zařval něčí hlas vztekle. Ušklíbla jsem se a ustoupila co nejdál od otvoru. Kdo jiný by si pro mě měl dojít než Serov? Seskočil dovnitř s připravenou zbraní a tváří rudou vzteky.

„Řekni mi, proč bych tě neměl na místě zastřelit!" zaječel nepříčetně, zatlačil mě do kouta a přitiskl mi zbraň k čelu. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se vůbec nebála. Ve skutečnosti jsem si nebyla jistá, jak dlouho se ještě udržím na nohou. A nebylo to jen fyzickým vyčerpáním.

„Chyběla bych ti," řekla jsem chvějícím se slabým, přesto výsměšným, hlasem.

„To určitě," zasyčel podrážděně, chytl mě za rameno a postrčil ke dveřím. „Vylez ven. Jestli se o něco ještě pokusíš, střelím tě do nohy. Uvidíme, jak ti potom půjde utíkat."

Dva muži, kteří klečeli na převrácené dodávce, mě vytáhli ven a Serov šel hned za mnou. Rychle jsem se rozhlédla, ale než jsem stihla cokoliv naplánovat, ucítila jsem dotek zbraně v zádech.