We Created A Monster

9.

Zpívám o tom, že mám neprůstřelný srdce. O Jenny s úsměvem z dutýho ostří a o gravitaci. Zpívám o tom, že mi svět nerozumí. Křičím, že mám strašně lehký nohy a taky hlavu, co váží snad tunu. Zpívám o tmě za zavřenými dveřmi a o tom, jakou ta tma má barvu. Zpívám, že se o nic nestarám a že mě nic nezajímá.

Padám a potom se zalykám. Šeptám. Že se z toho neposeru. Že chci, aby to bylo v pohodě. Někdo mě tahá na nohy a tak se prohýbám v zádech, protože jsem bezmocná a ještě nechci nahoru. Směju se, když mě ty dvě paže zvedají k obloze z papírových plakátů. Vzpírám se a zůstávám na zemi, kolem tančí tisíc nohou a někdo mi šlape na gumovou podrážku plátěnek.

"Jsi opilá?" ptá se. Je to pořád ještě on. Vypadá zmateně... 

"Ne. Měla jsem jedno pivo," snažím se přehlušit zvuky okolo. Všechno funguje přes matný sklo a nevidím mu do tváře. Zatínám ruce v pěst a on uvolňuje svaly v obličeji. Chová se ke mně hezky a z toho jsem zmatená zase já. 

"Pojď nahoru," tahá mě za ruce. 

"Myslím, že to nejde," vrtím hlavou. 

"Co se děje?" ušklíbne se a jeho nohy váhají někde mezi koleny a kotníky. Kleká si vedle mě a usmívá se. Přemýšlím co říct, protože se vlastně neděje vůbec nic. Vzpomínám si jen na to, že už jsem dávno přestala zpívat a pódium je prázdný. Lidi se hýbou a někdo hrozně křičí, až to trhá uši. 

"Pojď si sednout," přemlouvá mě Ethan. Stoupá si a bere mě za zápěstí. Vzpomínám si na to, jak se něco zhoupne a svaly se napnou... už jsem to někdy zažila, ale nedokážu si to zařadit. Mám spocené dlaně a tak je utírám do kalhot. Houpu se, někdo zapíná rádio a kapela mizí vzadu za černými dveřmi. 

"Otevři! Rozumíš mi? Otevři ty dveře," opřel se táta zády o zeď. Dům utichl, jakoby v něm všechna slova zamrzla. Nepoznávala jsem ho. 

Máma byla v koupelně - zamčená. Bylo na tom něco hrozně zvláštního. Protože tam nehrála žádná hudba a protože se neozývalo vůbec nic. Myslela jsem na to, jestli dýchá, nebo jestli třeba brečí tak potichu, že ji nemůžu přes ty zdi slyšet. A mohl ji slyšet táta? Vždycky jsem... myslela jsem, že je to jedna z věcí, co se nemůžou jen tak pokazit.

Prostě se to stalo. Nechápu, proč se to stalo, ale stalo se to. Měla bych si vybavovat něco jako křik, nebo pláč, nebo nějakou naději. Jenže já si vybavuju jen to tíživé ticho, které bylo úplně, úplně všude. Vím, že ložnice byla jednou ráno prostě prázdná a že mi chybělo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Chyběla mi Daphne, ale pořád tam byla. Spala, zabalená do bílé vaty. Začala mi chybět máma. Čekala jsem. Prostě jsem jen... koukala jsem se kolem a čekala, až se zase budu moct usmát sama od sebe. A až ráno otevřu dveře ložnice a ona bude pořád ještě spát. Uvaří si čaj z něčeho, co hrozně smrdí a u snídaně se nehne od skicu papíru. Potom bude mluvit, o tom, jak je hrozně posedlá. A večer ji najdu nahoře jako vždycky, ponořenou v barvách.

"Čemu se směješ?" probouzí mě Ethan. Dere se ze mě něco, co rozhodně není smích, ale nedokážu tomu dát jiné jméno. Je to otravné.

"Jsem v pohodě," zamumlám a trochu se zapotácím. Ethan se zastaví a neurčitě si mě prohlédne. Usmívám se a on se usmívá, když se usmívám já. Oba dva se usmíváme. 

"Přesně tak. Jsi mnohem víc v pohodě, než předtím. Nelžeš, že ne?" Jeho úsměv se umí měnit. Chvíli je to jen úsměv a potom mi zkouší říct něco víc - chvíli je jistý a taky trochu lhostejný a divoký a potom mu na mě záleží. A potom už je zase jen úsměv a tak se mi líbí vlastně úplně nejvíc. 

"To bych si nedovolila," přikývnu. Ale on musí vědět, že o tom to vlastně vůbec není, protože se nezlobí, že jsem si to dovolila. Nejde o něj. A ani minutu nejde o mě. Nezáleží na tom, kdo jsem ani na tom, kdo je on. 

"Chceš ještě něco k pití? Zajdu ti něco koupit, jo?" 

"Jo. Já si zatím... odskočím," říkám a myslím u toho na to, co se má v takových chvílích říkat. Určitě je nějaká univerzální fráze pro nevím, co ti odpovědět a budu dělat, že mám něco na práci, abych bez tebe nevypadala tak strašně zoufale, ale já ji neznám. Nebo taky na to, jestli by ta fráze mohla něco změnit - kdybych ji použila už úplně na začátku, nebo když jsem se kácela k zemi před sotva pěti minutami. 

Místo toho mířím k záchodům tou krátkou chodbou, kde není žádné světlo. O dveře se opírá nějaký rozvášněný pár a já nepoznávám, kdo z nich je holka a kdo kluk. Snažím se dostat se dovnitř a z klubu, který jsem nechala za zády se ozývá něčí hluboký hlas. Jdeme si pro tebe New Yorku. Ještě dneska. 

Na dámách je to... je to... 

Zavřu oči a svezu se po kachličkách k zemi. Všechny tři kabinky jsou zavřené, světlo se snaží z posledních sil a rozčiluje mě. Nedá se tady dýchat. Chce se mi zvracet, chce se mi rozrazit dveře a utéct odsud pryč. Na zrcadle je něčí rozmazané jméno a pod tím úhledně napsané chcípni. Za kliku dveří se houpou barevné fixy. Venku - tam za zavřeným okýnkem - je naprostá tma. Přivádí mě to k šílenství. Chce se mi zešílet.

"Zlato? Promiň, jo? Fakt jsem se přejedla." Ze zadního záchodku vychází vysoká bruneta, u umyvadla si plní pusu vodou a dáví se. Kývám a na něco víc nemám sílu. Zamykám za sebou dveře kabinky a splachuju pořád dokola. Vír vody se točí a točí a točí. Točím se taky, dokud se nesesunu na zem. Hlava mi padá, zavírám oči. Holka vedle mě si zpívá, zvoní jí telefon a ona přidává na hlase.

Dveře prásknou a je pryč. Poznávám, když jsem sama. Je to ta chvíle, kdy slyším zpěváka v klubu a zjišťuju, že je to někdo jiný, než předtím a taky ta chvíle, kdy jsem z toho zklamaná a neumím to nijak vysvětlit. Zpívá něco, čemu nerozumím a slova ztrácí význam. Má tak hluboký hlas... a ostrý. Určitě se pořežu než skončí.

Snažím se přemýšlet, protože je to to jediné, co tady můžu dělat. Počítám do tří a zvedám hlavu. Nic nevidím přes prameny černých vlasů a mám strašně nemotorné ruce, kterým se nedaří dostat je z mých očí. Opírám se zády o stěnu a sunu se nahoru, abych sebou mohla plácnout na záchodové prkýnko. Připadám si mrtvá. Ale možná... možná jsem prostě jenom pryč. Nemusí to znamenat daleko, nemusí to dávat smysl. 

Jsem úplně stejně pryč jako máma. 

Mám vztek. Jakto, že dělám to stejné, co udělala ona? Nechávám za sebou lidi. Měním je a nezáleží mi na tom. Nic neříkám. Nikomu. Zlobím se na zrcadlo na zdi a na počmárané stěny. 

Nedokážu na tebe zapomenout. Vrátí se Lili k Annie? Annie prosí. Líbám tě, lásko. Chci tě držet za ruku tak silně, až si zlomím zápěstí. Není to fér. Budu zpívat s tebou - celou noc. Nedá se to se mnou vydržet. Ty jsi lhal. Vím, že až odsud vylezu, už tady nebudeš. Když se nadechuju, zavírám oči. Chci tě popálit. Nenávidím tě, Micku. Na nebi jsou fialový mraky, co s tím? Poskládám si tě kousek po kousku. Už se mi nechce dál dýchat. Vzduch je z papíru, slyšíš?