24.

90 8 1
                                    

Dan o smrti nikdy nemluvil. Říkal, že chce lítat a já si říkala, že někdy ani nejsme tak daleko od pravdy. Říkal, že odsud musíme vypadnout a brečel. Ale nikdy nemluvil jako někdo, kdo se chystá to utnout.

A tak si pamatuju detaily - jeho prsty na nohou, jak se prodírají letní trávou, teplý ruce, netrpělivost, s jakou se na mě každý ráno díval. Hodně jsem toho zapomněla. Ale nikdy to, že zapomenout nesmím.

Když mi Daphné poprvé řekla, že chce umřít, byla jsem v šoku. Třásla se jí brada a snažila se dosáhnout na poličku nad umyvadlem v koupelně. Moje menší, výbušnější já, neodmyslitelná součást mojí osoby, krůček přede mnou, i když stejně křehká. Ale do věcí se vrhala po hlavě, prudce vzplanula a zase se uklidnila během pár minut. Nemohla si ani vzít zubní kartáček. Natahovala ruku nahoru a tekly jí slzy, jedna po druhé, strašně rychle, obličej zkřivený vztekem. Křičela na mě a pak na tátu a pak házela vším, co bylo dost blízko. Mezi prsty jedné ruky se pokoušela uchopit celej svět.

Brala prášky na spaní, prášky na uklidnění, prášky na srovnání serotoninu v krvi, prášky na potlačení bolesti.

Pamatuju si i na ni. Na všechno to málo... A pamatuju si, jak málo momentů klidu tu bylo i dřív, kdykoliv před tím dnem.

A potom přišlo to zjištění - že to nikdy nefungovalo. Kolik věcí jsem přehlídla jako dítě, kolikrát jsem lhala sama sobě, že ta chyba přišla až potom. Ale my dvě, to byla jen poslední malá kapka, žblunknutí, z kterýho moje hubená, roztřesená maminka zešílela.

A na to myslím, když mluvím o jahodovým dortu, co objednávala na každou výstavu a nosila ho domů. Na to a taky na tu podvědomou hořkou pachuť kdykoliv se jí někdo v davu lidí podobá - nosí stejně tašku, stejná barva vlasů, stejný hlas, rytmické kroky jako kdyby pořád někam spěchala. když slyším matky křičet na svoje děti v obchodních domech, v kavárnách, trhavými pohyby řídit kočárek. 

Viděla jsem ji pokaždé, když se někdo choulil v metru a brečel, jako kdyby kolem nikdo další nebyl, jako kdyby se nikdo nedíval. Protože takhle všechno dělala. Tančila, telefonovala příliš nahlas, poddávala se výbuchům smíchu. 

"Můžu tě ještě políbit?" Ethanova ruka mi přejde po hraně čelisti. Oněměle přikývnu a čekám, dokud jeho rty nezměknou na mých. Cítím jemné prasklinky jeho kůže, jeho teplo. S jakousi nepopsatelnou úlevou se schoulím mezi jeho paže, schovám se do koutků jeho úst. Cítím škubání svalů vlastního těla, jemný výboje v nohou, rukou, napínání svalů, těžkost sílící s každou další minutou. Nevím, jestli umírám já nebo on, jak je jeho dech na mé tváři stále slabší, tlumený jako vyhasínající světlo.

A pak v té tmě ležím a hluboce, podvědomě vím, že spím, ale nedokážu se pustit myšlenky, že jeho ruce mě drží, že mě svazuje a poutá. Chrání. Celou svojí bytostí hledám důkazy, že tady nejsem sama, že tohle není vězení schovaný v pokoji, kde spím noc co noc. 

Na chvilku zmizí všechno to, před čím jsem chtěla zmizet já. 


Probudím se promáčená potem. Tenké tričko se mi lepí na rozbolavělý hrudník jako kdybych uběhla maraton, pouští se do mě zima. Přemítám, kam tenhle moment zařadit - jak moc jsem mohla směřovat právě sem, jak moc na tomhle může a nemusí záležet. 

A pořád - nemůžu se rozhodnout. Nemůžu najít žádnou jistotu, žádnou pomyslnou hranici, nic, co by mi dokázalo říct, jestli byl svět před dnešní nocí, nebo jestli vůbec nějaký bude až bude po všem. 

Celá rozlámaná se otočím tváří v tvář Ethanovi. Klidně, nevinně oddechuje. Vypadá podstatně mladší, když má uvolněné svaly v obličeji a přes rty se mu jako divoká řeka nevalí stovky nesouvislých myšlenek. V pološeru jeho vlasy mají tmavší, moudřejší odstín, vypadá jako kouzelník, někdo, kdo vás vezme na prohlídku kouzelnýho hradu, představí vám každého, kdo projde chodbou, poví vám, že ve sklepeních tu mají draky. Někdo, kdo zná cestu tam i ven, aniž by si vás kdokoliv všimnul. A ta myšlenka znovu uklidní můj dech.

Nějakou dobu to trvá, než otevře oči. Usměje se a dá si ruku před pusu. 

"Co to děláš?" Můj hlas zní jako když se pila poprvé zakousne do dřeva. 

"Ranní dech."

"Ještě není ráno."

"Může být tak kolem pěti," nesouhlasí se mnou, ale přece jenom ruku položí zpátky na můj bok. 

"Musím domů."

"Ještě ne," zavrtí hlavou a na chvilku nemám to srdce říct, že ano. Už ano.

"Musím zavolat tátovi. V sedm. Nechám ho ještě spát a potom mu zavolám, že jsem v pořádku a jedu domů," vysvětluju překotně.  

"Dobře," polkne. Ohryzek mu podivně poskočí. Zdá se mi, že nedokážu vstát. Někam jít. Nějak fungovat. Podívat se mu do očí. Podívat se do očí komukoliv, protože jsem lhářka.

"Víš co potřebujem?" zeptá se mě po chvilce ticha. "Potřebujem kafe a croissant."

"Nemám peníze," zasměju se, i když k vtipu to má dost daleko. 

"No tak, Marc, prosím."


We Created A Monsterحيث تعيش القصص. اكتشف الآن