Matthew [Williams' Family 2]

PART 001

Jednoho krásného letního dne, tedy spíše noci, se těsně před půlnocí kdesi na mýtině uprostřed lesa rozezněl dětský křik a o několik minut, konkrétně tři minuty, později další. Bohyně mládí, Hébé, porodila dvě krásná dvojčata s vlasy jako slunečními paprsky a očima jako jasné odpolední nebe. A jelikož tyto dvojčata zplodila se smrtelníkem, nemohla si je nechat.

Druhý den brzy ráno, těsně před východem slunce, někdo zazvonil na zvonek domu Williamsových. Arthur Williams, učitel angličtiny a hudební výchovy na základní škole, rockový hráč na volné noze, a hlavně biologický otec dvojčat, šel otevřít, ale nikoho za dveřmi nespatřil. Už chtěl znovu zavřít, když si všiml velké kolébky, ve které se k sobě tiskli dva malí novorozenci. Ihned je zanesl dovnitř a probudil svou ženu, právničku Cissy Williamsovou, aby se přišla podívat. Arthur věděl, čí ve skutečnosti ty děti jsou, no jeho žena ne. Nevěděla o románku, který měl. A do toho všeho se zamotala ještě Mlha, která donutila Cissy si myslet, že děti jsou její, že je porodila ona. Větší a poněkud živější dítě dostalo jméno Alfred a to malinké, které neustále spalo, pojmenovali Matthew.

Matt byl vždycky malý už od chvíle, co byl v břiše Hébé. Jak už to u jednovaječných dvojčat bývá, to jedno je vždy silnější, zatímco to druhé strádá. K Mattově smůle to byl právě on, koho jeho dvojče před narozením obralo o živiny. V brzkém věku byl často nemocný a slabý a jeho rodiče se báli, že o něj přijdou. No při Matthewovi tehdy stály všechny sudičky a přežil. Hodně mu také pomohl jeho bratr, který byl neustále s ním a Matt k němu velmi přilnul. Brzy se z nich stala nerozlučná dvojka.

Mattova maličkost byla vždy terčem narážek a posměšků a velmi ho trápilo, že všechny rány za něj schytal Alfred, proto se Matthew naučil, jak být nenápadný a pro všechny prakticky neviditelný. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se zadařilo. Lidé, kteří ho dříve šikanovali, si ho postupem času přestali úplně všímat, ovšem tato nenápadnost se Matthewovi vymstila. Sice se ztratil z očí těm, které nechtěl vidět, aby mu, a nebo jeho dvojčeti, neublížili, ale začal se ztrácet také své rodině. Kolikrát ho například volali na večeři i když už dávno seděl u stolu. No doma to s tím přehlížením pořád bylo lepší, než mimo ní. Těch pár kamarádů, které měl, se s ním postupně přestalo bavit (jeden z nich si dokonce nějakou dobu myslel, že Matthew přešel na jinou školu) a Matt se uzavřel do sebe. Nechtěl chodit ven, neměl s kým, a jeho bratr byl neustále obklopen partou lidí, které sice Matt znal, ale oni neznali Matta. Při pokusech se mezi ně začlenit ho jednoduše všichni přehlídli. No zkuste si na sebe s tichým hláskem upoutat pozornost v rozjívené partě dětí. Neuskutečnitelné. Stejně tak se Mattovi nepovedlo znovu se znápadnit, byť se o to pokoušel několikrát. Z knihovny měl půjčeno spoustu knížek o tom, jak být populární, ale všechna snaha šla vniveč a z přílišného studování knih se stalo knihomolství. A tak si Matt našel nového koníčka, díky kterému nemusel chodit ven. Začal číst všechno, co mu přišlo pod ruku. Noviny, časopisy, obchodní letáčky a hlavně ty knihy. Nejdříve jen pohádky, později však i školní učebnice a encyklopedie, bavilo ho to a ve škole měl samé jedničky. Sice se nikdy úspěšně nepřihlásil, aby řekl správnou odpověď, ale testy měl vždy bez chyby. A to i když je často musel dodatečně odevzdávat, protože si je od něj učitelka zapomněla vybrat. Snažil se se školou pomoct i Alfredovi, ale než vůbec stihli začít s učením, už ho ven vytáhli nějací jeho kamarádi. A rodičům to bylo prakticky jedno.

Když bylo Mattovi osm, dostal k Vánocům obřího (na jeho tehdejší výšku) plyšového bílého medvěda. Jeho dětská pomatená mysl si myslela, že je živý. Dal mu jméno Kumajirou a i když do týdne zapomněl, jak ho vlastně přesně pojmenoval, ihned si ho zamiloval. Byl to jeho jediný kamarád, vyjma Alfreda, kterého sice měl pořád nadevše rád, ale byl mu tolik vzdálený. A proto měl svého plyšáka. Povídal si s ním, četl si s ním a tahal ho do školy. Až na koupání ho nikdy nepustil z ruky. Dětská fantazie přispěla k tomu, že Mattovi Kumajirou na všechno odpovídal a tak tomu vlastně trvá do dneška (neříkejte Mattovi, že je Kumajirou plyšový, urazí se).

V jedenácti letech věku obou chlapců se v rodině Williamsových začaly dít divné věci. Rodiče na sebe křičeli (Žeby Cissy zjistila Arthurův dávný románek? Kdo ví...) a Matthew, schovaný pod dekou ve svém pokoji, často slyšel z vedlejšího pokoje i nějaké tupé rány a občas i zvuky jako když se rozbije sklenička. Nechápal, co se děje, a bylo mu z toho do breku, každou chvíli se Kumajira vyptával, jestli o tom něco neví. A svého bratra také. Ani jeden z nich z toho však moc moudrý nebyl. Až jednoho dne přišli oba rodiče domů, rozzuření, vypadali, jako kdyby právě běželi býčí závody v Barceloně, a třískli za sebou dveřmi. Cissy nasupeně vtrhla do pokoje chlapců a hned nahodila falešný úsměv a pověděla Mattovi co nejmilejší tónem, jak se zrovna zmohla, aby si zabalil věci. Matt to moc nechápal, brečel, ale svou matku podřízeně poslechl. Zbytek večera byl až podezřele klidný...

Uprostřed noci Matta někdo probudil. Myslel si, že je to Alfred, kterému se opět zdály zlé sny, ale byla to jeho matka. Rozespalého ho vzala do náruče a naložila do auta. Vrátila se ještě pro tašky a následně zabouchla dveře od domu, vlezla do auta a nastartovala. Pak už si to Matt pamatuje jen úsekově. Pamatuje si benzínku osvětlenou východem slunce a pak už jen pohovku v nějakém, pro něj neznámém, domě.

Tento dům nedaleko Quebecu se pro Matta stal na dalších sedm let novým domovem. Vedle postele měl Matthew na nočním stolku postavenou jeho a Alfredovu společnou fotku, ale to mu každé ráno opět rozevíralo citovou ránu v srdci, proto fotka brzy skončila na dně skříně. Ale Matt na svého bratra nikdy nezapomněl. Každých čtrnáct dní ho kreslil, aby nezapomněl, jak vypadal. I když Matt není žádný umělec a obrázky moc realistické nebyly, pomáhalo mu to hodně. Co mu ale nepomáhalo byla jeho matka. Kdykoliv se jí na bratra zeptal, odbyla ho ať si jde hrát nebo se učit. Vlastně se o něj celkově moc nestarala i když toho Matt moc nepotřeboval. Jediné podmínky byly, aby se dobře učil, chodil vždy čistě oblečený a znal etiketu. Bydleli ve vile, tak podle toho také musel vypadat. Ve škole byl, jak jinak, lehce přehlédnutelný, což mu zároveň vadilo i nevadilo. Nevadilo mu to z toho důvodu, že si ho nikdo nedobíral kvůli jeho výšce a tomu, že je šprt, ale vadilo mu to kvůli tomu, že neměl nikoho, kdo by se s ním přátelil a pomohl zahojit jeho ránu. Úplně nikoho. Jen svého věrného plyšového medvěda. To proto teď Matt vnímá svět trochu jinak než ostatní. Neživé věci přeci také mají city, ne? Matt si s nimi povídá i když mu neodpovídají. A když se mu nechce povídat, píše si deníček. Za těch sedm let jich popsal již spoustu. Jsou plné jeho myšlenek a vzpomínek na bratra, doplněné kresbičkami. Matt je už zpětně nečte, protože to v něm vždycky jen vyvolalo slzy. A také deprese. Chodil k psychologovi... Tedy snažil se, ne vždy se mu povedlo upoutat na sebe jeho pozornost. A když už se mu to povedlo, kolikrát nebyl schopný vůbec mluvit a často z ordinace jednoduše utekl.