INTERNET FRIEND |Harry Styles, CZ|

17.

Na konci tohohle dílu je ještě jedna zpráva ode mě, tak jí prosím věnujte pozornost ily x

nineteenninetyx: Drahá Ley, jak jsem slíbil, do konce léta se uvidíme. Je prostředek července, jsem na letišti a za několik hodin budu v Praze. Všechno bude neskutečně neskutečný. Každý si jednou zaslouží život jako z filmu, jako z knížky nebo prostě jako z pohádky.  A i když to budou jen tři dny, užiješ si to, budou to ty nejlepší tři dny v tvém celém životě, dobře? Každopádně když budeš chtít, klidně hned jak mě uvidíš se otočím a odletím zase zpět. Záleží na tobě.

LesleyfromUK: Bryane pořád nedokážu uvěřit tomu, že to děláš. Že prostě vyhodíš peníze pro nic za nic, tolik peněz. I když si neskutečně moc přeju, abych tě viděla, tohle je moc. A mimochodem, samozřejmě, že si nenechám sen jen tak přiletět a potom nechat odletět, ty tři dny budou k nezaplacení i když bych tě vážně nejradši nakopala. 
nineteenninetyx: Ley, tohle není pro nic za nic. Tohle je pro tebe a za cenu úžasných tří dní tak už to přestaň řešit, uvidíme se. Jsem na letišti, potom se ti ozvu.
LesleyformUK: Dobře, těším se. Já se jdu vyspat protože na rozdíl od někoho mám zítra ještě směnu.
 nineteenninetyx: Dobrou noc Ley, zítra se uvidíme. 
LesleyfromUK: Počkej, ještě jedna otázka.
nineteenninetyx: Ano?
LesleyfromUK: Co děláš na letišti teď večer, když letíš až zítra?
nineteenninetyx: No já to, letím v noci takže tam budu asi brzo ráno.
LesleyfromUK: Oh, aha. Tak neprospi celý let, světélkující Praha je tam ze shora snad nejkrásnější.
nineteenninetyx: Dobře, dobrou noc Leyley.
LesleyfromUK: Dobrou noc Bry.
LesleyfromUK: Ozvi se, až přistaneš, prosím.

-

"Takže od jedniček až po čtyřky, přistála Delta, zvedat a jít, dnes máte 40 minut." 

Ozvalo se z rozhlasu, který byl nade mnou asi metr. Unaveně jsem se sesunula na polorozpadlém a poškrábaném gauči a zakňourala jsem. 

"Když já nikam nechci. Nechci. Nechci Nechci." Zopakovala Claire už nejmíň po padesátý. 

Uklízet Deltu bylo zlo, nikdo nechtěl uklízet Deltu. Jen si představte přes 100 Američanů v jednom velkém letadle, které k nám letí kolem 12 hodin. To je zlo. A co je ještě větší zlo? Luxovat to. Všude rozšlapané oříšky a papírky. Když to vezmu ale trochu pozitivně, dnes mám šťastný den, protože kapsujeme. Věřte nebo ne, je o hodně lehčí posouvat se z řady tří sedaček do jiné a vybírat z kapes papírky, sem tam nějaké nedotčené jídlo jako Brownies nebo arašídy. 

Unaveně jsme se všichni jmenovaní zvedli z gauče a došli do tunelu, takové velké průjezdné garáže, kde jsme si nasedali do velké dodávky a dojeli pod už jmenované letadlo.

"Takže jako vždy děcka, z kapes vyndat MENU, odpadky a zabalená sluchátka nechat na sedačce. Povláčky sundat a sedačky vytrhnout." Informovala nás paní z bezpečnostní, která nás následně zkontrolovala takovou tou rentgenovou věcí. Potom jsme vlezli do letadla a začal velký a zmatený kolotoč uklízení.

"Iphone, hledá se iPhone, měl by být v nějaké z kapes v business class, kdo ho najde předejte ho ochrance nebo ho rovnou jděte dát dopředu." Oznámil nám jeden z bezpečnostních, který hlídal letadlo zevnitř. Všichni jsme přikývli a pokračovali v úklidu. 

"Mám ho." Řekla jsem a vytáhla z kapsy mobil. Rozhlédla jsem se kolem, nikdo mě nejspíš nezaregistroval. Zvedla jsem se ze sedačky a prohlédla si ho, vypadal celkem nově, nepoškrábaně. Potom jsem zmáčkla odemykací tlačítko, nechtěla jsem ale moje oči se upoutali na rozsvícený displej. Když už jsem chtěla zvednout zrak, zaujalo mě jedno upozornění. Tedy, bylo jich tam plno, tohle bylo ale moje. A to doslova.

LesleyfromUK: Ozvi se, až přistaneš prosím.

Zmateně jsem se dívala na zprávu. Chtěla jsem se na ni kouknout jako na celou, otevřít jí ale telefon byl zamčen PINem. 

"Slečno?" Zeptal se chlapský hlad nade mnou. Byl to další policista. Zvedla jsem hlavu, usmíval se na mě. 

"Já.. Našla jsem ho, mohla bych ho odnést dopředu?" 

Policista kývnul a dál mi nevěnoval žádnou pozornost, zvedla jsem se ze sedačky a s pohledem upřeným do země jsem vyrazila do přední části letadla. Možná, že bych tam i došla, kdybych se nesrazila s někým dalším z uklízení. 

Ne, s policistou.

Ne, s cestujícím.

"Omlouvám se ale cestující tu už nemají co dělat."

"Omlouvám se, nechal jsem na svém místě mobil, mohl bych.."

Řekli jsme nastejno. Zvedla jsem hlavu.

Oči se mi téměř okamžitě zalili slzami, ruku jsem měla nataženou před sebou, jako kdybych snad byla postižená a svírala jsem v ní cizí, respektive nejspíše jeho iPhone. 

"Leyley.." 

Potom všechno zmizelo, byla tma. Dvě ruce mě drželi kolem ramen, kolem pasu, já ani nevím. Moje tvář byla zabořená v jeho hrudi a já nevěděla jestli brečet nebo křičet. Jestli být naštvaná nebo ten nejšťastnější člověk na světě. Každopádně jsem byla perfektně zmatená. 

I přesto, že jsem měla hlavu jako na kolotoči a můj mozek nevěděl, kterou myšlenku chytit dříve, a měla jsem na sobě žlutou reflexní vestu, otrhané džíny a černé tílko. Rozcuchané vlasy svázané v nějakém rádoby drdolu a oči plné slz, které se mi valily po tvářích, byl tohle ten kousek života, který se vám promítne, když umíráte. Ten kousek života, který si budete prostě napořád až do posledního detailu. Ten kousek, který jakoby trval celou věčnost a zároveň jako kdyby to bylo jen pár milisekund. 

V tom úžasném kousku života totiž nezáleží vůbec na tom, jestli vypadáte jako královny nebo princezny, záleží jen na tom, jestli je ve správnou dobu s tím správným člověkem. 

Uznávám že tohle nebylo nic moc ale jsem pořád naštvaná, že se mi originál smazal. >.< (ne že by tohle nebyl originál) 

Tududum, lidičky mám na vás otázku. Tohle je totiž konec.

I mean konec první "série". Chtěli byste, abych normálně pokračovala v tomto příběhu i s "druhou" sérií nebo abych si na to udělala nový příběh a tak? Jak by se vám to lépe četlo? Já ani nevím, proč se ptám, prostě jsem jen chtěla, jsem trapná panebože, moc se omlouvám ale dejte vědět ♥ ily xx