♱ Dragon's hope ♱

25. Knihovna

Dylan
"Adeline, Adeline... Víš, zní to jako název pro šlechtický palác. Já jsem Dylan, obyčejný chlapec ze sousedství, ale rád se seznámím s takovou noblesou." Uklonil jsem se.

"Doufám, že si přineseš dobré boty, protože v tomhle příběhu budu já ta, kdo bude nosit křišťálovou botu."
„ale přejdeme k věci, tvý přátelé právě umírají."Ušklíbla se.

"Dobře, ale kdo ví, možná budu potřebovat ty křišťálové boty, abych se k tobě dostal včas," odvětil Dylan s úsměvem. "A co se týče mých přátel, doufejme, že to není začátek špatného vtipu."

Adeline se pobaveně usmála. "V takovém případě si musíš dát pozor, ať se ti neztratí. A co se týče tvých přátel, doufejme, že na konci příběhu najdou cestu zpět do světa živých."

„Nehraj si semnou Adeline"Sykl jsem.

Adeline na mě upřela pohled. „Já si jen nehraju Dylane. Tady jde totiž o více než jen o zábavu."

"O co ti tedy jde? Určitě jsi nepřišla jen kvůli pokecu."
„Máš pravdu, nepřišla."

„Potřebuju tvou pomoc," dodala s vážným výrazem, který odhaloval naléhavost situace.
„Proč zrovna mojí" zeptal jsem se. „Tvá Matka je knihovnice, že? Potřebuji jednu knihu. Přineseš mi jí, a já ti na oplátku řeknu jak zachránit tvé přátelé". Její slova byla jako štípavá kyselina, ale musel jsem si udržet klid a rozhodnout se, co dál.

"Vím, že máš moc nad těmi, které miluješ," dodala s posměšným úsměvem, který měl provokativní nádech. „Takže co říkáš?" Její výzva byla jasná, ale musel jsem pečlivě zvážit, zda ji přijmu nebo odmítnu, protože cokoli udělám, může mít důsledky, které nechci nést.

Zřejmě uviděla můj výraz a tak mávla rukou a
Přede mnou se objevil obraz Morgan. Ležela na zemi a její oči. Byli jen bělmo.
„Dobře přijímám. "Vykřikl jsem.
„Jak rychle jsi změnil názor". Ušklíbla se

„Jakou?"zeptal jsem se.„Nevím přesný název, ale je taková černá, je z kůže, hned jí poznáš. Až jí přineseš, tak ti řeknu, jak jim pomoct."Její slova zněla jako úryvek z absurdního detektivního příběhu. Měl jsem chuť se zeptat, zda zrovna ve filmech našla inspiraci, ale zdálo se, že situace není pro takové poznámky.

Rozhodl jsem se tedy neohlížet na ironický tón a soustředit se na úkol před sebou. S pokrčením ramen jsem souhlasil: "Dobře, přinesu ti tu knihu. Ale nechci, aby se tvoje rady týkaly jen mých přátel. Chci záruku, že mi pomůžeš se vším, co budeš vědět."

„Ha promiň ale musím se usmát. Ty tady nejsi aby jsi si určoval podmínky."

"No jasně, takže jsem jen ten, co tu nosí knihy," řekl jsem s falešnou náklonností. "Přinesu ti ji, ale doufám, že alespoň obdržím ocenění pro nejlepšího knihomola."

Její pohrdavý úsměv se prohloubil. "Vypadá to, že jsi to pochopil," řekla s ironií v hlase. "A co se týče ocenění, možná dostaneš odznak 'Nejlepší knihovník roku'." S tímto posledním štípavým komentářem mě chytila za ruku a já se ocitl v knihovně, přemýšleje, jestli bych měl začít nosit knoflíky s nápisem "Nejlepší knihovník".

Když jsem se ocitl v knihovně, věděl jsem, že hledání té správné knihy nebude jako vyndat  bonbon z krabičky.

Podíval jsem se kolem sebe, snaže se ignorovat výzvy pohodlných křesel a lákavých čtenářských koutků. Místo toho jsem se rozhodl vydat se po stopách, které mi našeptal  můj intelekt a odhodlání. S každým krokem se mi zdálo, že knihy kolem mě vydávají tajemné šepoty, jako by mě vedly k mému cíli.

Když jsem se v knihovně začal snažit najít tu správnou knihu, přistihl jsem se, jak se zahledím do něčích očí - byly to oči na obálce knihy "Ztracená a nalezená: Příběh bloudící knihy". "No, to je alespoň návod, jak začít," pomyslel jsem si s úsměvem. Ale když jsem se pokusil otevřít knihu, zmizela mi v rukou. "No dobrá, kdo si ze mě dělá srandu?" zamumlal jsem a pokračoval ve svém hledání.

Když jsem procházel regály, narazil jsem na knihu s názvem "Jak najít ztracené věci". Zasmál jsem se a pomyslel si: "Tak tohle bych měl přečíst!" Ale když jsem se podíval dovnitř, všechny stránky byly prázdné. "No, to je ale trefa do černého," řekl jsem si s úsměvem. "Možná bych měl napsat knihu o tom, jak najít ztracené stránky."

Když jsem se procházel kolem posledního regálu, mé oči zaznamenaly jednu knihu, která vypadala odlišně od ostatních. Její obálka byla opotřebovaná a na první pohled působila, že je opomíjená. Přesto jsem k ní přistoupil a pomalu ji vytáhl z regálu. K mému překvapení byla obálka horká na dotek, a jako by mi do ruky vdechla nový život. Když jsem ji otevřel, text na první stránce mi způsobil závan vzrušení - byl to název, který jsem hledal. "Tajemství nekonečné moudrosti: Klíč k záchraně." Bylo jasné, že jsem našel to, co jsem hledal...

Názory...

Sorry za gram chyby

Adeline