Předmluva

5 0 0
                                    

Jen pár nepodstatných slov o tom, proč vlastně jsem tenhle příběh začala psát. Pokud vás nezajímá behind the story, klidně přeskočte rovnou k příběhu. 

Zkoušeli jste si hledat práci? Víte, jak je to únavný? Pořád dokola rozesílat motivační dopisy, absolovat různé pohovory, což pak stejně nikam nevede? A ve výsledku pak jsou z toho jenom odmítavé dopisy ve stylu, že po zvážení dali přednost jiným uchazečům.

Když pak tohle čtete pořád dokola a dokola, časem začnete o sobě pochybovat. Mít strach, že prostě nejste dost dobrý. Že to je jenom marná snaha začít v oboru. I když to jsou juniorní pozice. Že ostatní jsou prostě lepší. Začnete se cítit uboze. A mít strach, co vlastně bude dál.

S tím přichází i takový nepříjemný tíživý pocit na hrudi, co nechce odejít. Jako když vám něco sedí na hrudi a brání vám v normálnímu dýchání. Snažíte se na to nemyslet, překonat to, ale ten strach a úzkost nechtějí odejít.

Tohle teď zažívám. Posledních pár měsíců, kdy hledám práci.

Mým rozptýlením bylo sledování seriálu Suits. A jako většinu času, když něco sleduju, můj mozek začne vytvářet vlastní příběh. Obvykle to začne jako self-insert, ale pak vždycky v nějaký moment ta postava naprosto odkopne moji část a vytvoří si vlastní minulost a vlastní příběh. Takhle prostě vznikají snad všechny moje postavy. Takhle vznikla i Sara.

Nakonec jsem to už nevydržela a její příběh jsem začala sepisovat. Kupodivu právě to mi pomohlo proti těm nepříjemným pocitům. Potvrzuje se tu teorie, že jedním ze čtyř důvodů, proč máme tolik rádi fiktivní světy a příběhy, je únik z reality, který nám poskytují. Mě takhle pomohla Sara, holka z Brooklynu. Proto je tenhle příběh taková moje terapie.

Holka z BrooklynuTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon