Apocalypse - Stay Alive [CZ]

Je konec

Seděla jsem zády k zadnímu oknu a sledovala jsem stromy které jsme míjeli.Město bylo dávno za námi.
Nevěděli jsme kam jet. Všude to bylo stejné.
Nevěděla jsem co říct. Nebe bylo stále temné a tak nebylo ani poznat kolik je hodin.
Byla jsem dezorientovaná, ztracená v čase.
"Ví někdo kam se jede? " zeptala se Ela ,jakobychom jeli na nějaký výlet ze kterého se všichni vrátíme zdraví a živí k rodičům.
"Nikdo neví " pokrčil rameny Gabriel
V rukou jsem stále drtila máminu košili.
"Co to máš? " řekl Gabriel a přesunul se na místo vedle mě.
"To je mojí matky.Jsou lidé na které sice nezapomenu, ale bude mi to připomínat že svět vždycky nebyl tak zlý.Že dřív to bylo ještě jinak."

Vážně jsem použila slovo dřív? Je to sotva 48 hodin od doby co bylo všechno ještě v pohodě.

Jeli jsme ještě několik dlouhých hodin. Kdesi v cizím kraji mezi polemi jsme zastavili .

"Protáhněte se,pojedeme dál " řekl Paul protáhl si ruce. Všichni byli polámaní. Z polní cesty se prášilo a většina z nás začala kašlat. Nejvíce ale kašlat Sam.Vydával dusivé zvuky a pokaždé se zdálo že se udusí. Henry k němu rychle přiskočil a vytáhl nohavici aby se mohl podívat na to kousnutí.

"To ne.Je to větší než to bylo! " řekl zděšeně a Sam zaskučel.

"Umřu. Brighton..Měla pravdu. "

"Řekla to malá holka co se nevyzná v medicíně, můžeš to přežít. " uklidňoval ho Henry.

"Tím chcete říct co?" otočila jsem se na něj.

"Tím chci říct že na obyčejné kousnutí neumře ".

"A to my chcete říct že Ali by bez půlky obličeje jen tak stála před školou a chtěla nám ohlodat kosti?
Že oni lidem překousnou tepny, a přes ztrátu krve se zase proberou, a jsou schopni pohybu?!" utrhávala jsem se. Nezajímalo mě co si o mě myslí ostatní. Vím co vím. Ali byla pokousaná z půlky obličeje co jí zbyla na nás cenila zuby.

"Aghh." vykřikl Sam a kroutil se jako užovka.

"Jsi hrozně studenej. " řekl Henry a podíval se na mě.

"A co mám dělat teď? " zeptal se Henry.

"Zabte ho.Ukončíte jeho bolesti." řekla jsem.V očích mě pálili slzy.

Nemůžu ho jen tak zabít! Je to kamarád! " řekl úzkostlivě Henry a chytil ho za ruku.

"Musíme jet. " řekl Paul.

"Když se něco neudělá, stane se z něho zombík v autě a budeme mít po prdeli. " pochopil Martin.

"Zůstanu s ním " řekl rozhodně Henry .

"Nemusíš to dělat Henry .." řekla Renné a podívala se na něj.

"Zůstanu s ním ." opakoval Henry.

"Je to na tobě, Henry.My ostatní musíme jet."řekl Paul .

"Jen jeďte, hodně štěstí. "řekl Henry.

Všichni jsme se rozloučili a mlčky nasedli do auta.

"Sbohem Henry,hodně štěstí..." řekla jsem smutně a poslední slova se ztratily ve zvuku motoru který nastartoval.Odjíždíme.

Dojeli jsme na dálnici. Byla zacpaná. Auta se vůbec nepohybovala,lidé vystupovali z aut a kroutili hlavou. "Do pytle!" zaklel Paul a praštil do volantu.Od doby co jsme opustili Henryho a Sama jsme uběhlo několik hodin a teď se i stmívalo . Chvíli jsme stáli stáli v koloně a pak se začali dít věci.

Zepředu se ozýval křik lidí, pláč dětí a řev mrtvích.

"Co se děje? "ptal se pan Forbes když prostrčil hlavu okénkem ven.

Postavili jsme se abychom lépe viděli do dálky. Nad hlavami nám prolétl vrtulník. Auta se snažili vycouvat ale nedalo se.

Muž s dítětem v náručí co utíkal s davem lídí se zastavil u nás. "Otočte to dokud to jde. Jdou jich tisíce. !" řekl a utíkal dál. Z temného nebe se spustil déšť a kapky které pleskaly o kapoty stovek aut dělali hrozný randál. A v dálce, mezi auty, se objevilo nejprve několik mátožných postav. Pak deset.Pak dvacet. Padesát. ..

Prodírali se dálnicí a pojídali ty co nestihli utéct. Vzduch se krom vůně mokrého asfaltu smísila s pachem hnilotiny .

"Otoč to Paule dělej! " volala Renné. Když se chvilku objevila její tvář v zadním okně, zděšení a panika v jejich očích se nedalo popsat. Naše auto pomalu vycouvalo.Mrtví se pohybovali rychleji než by člověk odhadoval a za co jsme couvali se dostali až k nám.

"JEĎTE, UŽ JEĎTE !" řvala jsem ve snaze přehlušit jejich řev a déšť.

Konečně jsme vycouvali tak abychom to obrátili.Mrtví už byli tak blízko že se natahovali po korbě.

Běhali jsme po ní sem a tam a pokoušeli jsme se vyhnout se jejich zubům a nehtům,pokud je na rukou ještě měli.

Paul to dupl a Ela zavrávorala.

Možná by to ještě ustála, ale auto jelo dál a ona to nevyrovnala. Spadla z korby.

"ELO! !" volala Melisa ,ale marně.

Ela na zemi křičela a svíjela se bolestí když mrtví odtrhávali z rukou, nohou obličeje a zbytku těla krvavé maso.

Nedalo se nic dělat. Déšť stále padal a občas i zahřmělo,ale křik lidí co se ozýval z dálnice to nepřehlušilo ani kilometr od dálnice.

Všude je to stejné. Není kam utéct.

Je konec.