Zbytek zápasu se řídím slibem, který jsem dal Cassie po první třetině. Sebral jsem se, začal jsem přemýšlet a rychle jsme jejich náskok snížili.
Po druhé třetině jsme si v kabině vyslechli od trenéra motivační řeč, společně jsme se vyburcovali a do třetí třetiny nastoupili s vidinou vítězství.
Při každém střídání jsem mrkl do publika a když jsem spatřil nervózní Cassie, do žil se mi vlila nová motivace. Slíbil jsem, že pro ni vstřelím gól. A já, jako správný džentlmen, ten slib hodlám dodržet.
Tři minuty před koncem zápasu Scott podrazil protihráče. Kouč si vzal oddechový čas, aby nám jasně vysvětlil strategii, kterou musíme hrát, ale já poslouchal jen z poloviny. Druhou polovinu pozornosti jsem věnoval na plánování toho slíbeného gólu.
Když zazněla siréna, že naše pauza končí, zaujal jsem svoje místo za Scottem, který se postavil na buly. A pak už se všechno stalo hrozně rychle.
Buly vyhrál protihráč, pokusil se ho přihrát Jeremymu, který už se chystal vyjet proti našemu brankáři, jenže já puk v cestě zastavil, nasadil jsem rychlostní režim a vyrazil jsem na druhou stranu hrací plochy.
Šikovně jsem se zbavil obránce, to už v davu všichni tleskali a povzbuzovali mě, brankář se přesunul na správnou pozici, ale já stihl vystřelit a puk mu šikovně proklouzl mezi nohama, které nestihl dost rychle stisknout k sobě.
Všichni fanoušci vyskočili na nohy, začali šílet a volat moje jméno. Ke mně se sjeli moji tři spoluhráči, objali jsme se a sjeli jsme si ťuknout se spoluhráči na střídačce.
A než jsem sám odjel střídat, vzhlédl jsem do publika a očima vyhledal Cassie, která jásala společně s Tessou. Ukázal jsem na ni a ona se celá rozzářila.
Bože, tak tohle rozhodně stálo za to.
„Gratuluju!" zajásá Tessa a skočí Scottovi kolem krku, když o hodinu později vyjdeme ven ze stadionu. Cassie se opírá o zábradlí těsně vedle nich a zářivě se usměje, když mě spatří.
„Líbil se ti gól?" zeptám se jí.
„Moc," přitaká. „Věřila jsem, že ho dáš."
„Vážně?"
Přikývne. „Vážně."
„Zajdete to s náma oslavit? U Toma má být mejdan," nadhodí Scott. S nadějí, která mě samotnýho lehce znervózní, pohlédnu na Cassie, která ale zavrtí hlavou. „Už toho mám dneska až dost. Docela bych už snesla horkou vanu a klid. Ale ty běž," pobídne Tessu.
„A nebude ti to vadit?"
Cassie zavrtí hlavou. „Užijte si to."
„No tak já tě aspoň hodím domů," nabídne jí Tessa, ale Cassie opět zavrtí hlavou.
„Zavolám si taxíka, jeď rovnou s klukama."
„Já tě odvezu." Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to já jsem jí právě nabídl odvoz. Všichni po mně hodí překvapené pohledy. „Bože, to vás všechny fakt tak překvapuje, že umím být i milej?"
Tessa se Scottem automaticky přikývnou a já se zatvářím naoko dotčeně. „To od vás teda není hezký. Nemáte být mí kámoši?"
„To jsme," přizvukuje mi Tessa, „ale to neznamená, že nemůžeme být upřímní."
„Nechte ho, chudáka," zastane se mě Cassie. „Budu ráda za odvoz, děkuju."
Rozloučíme se s Tessou a Scottem, kteří společně nasednou k Tesse do auta, a já s Cassie se bok po boku vydáme k mojí motorce.
„Seš si jistej, že to je bezpečný?" zeptá se nedůvěřivě, když jí podám helmu.
„Stoprocentně jistej," ujistím ji. „Jezdím na ní už léta a nikdy mě nezklamala."
To ji lehce uklidní. Nasadí si na hlavu helmu, zapne si ji a vyhoupne se za mě. „Čeho se mám chytit?"
„No mě," zazubím se. Ona mě nervózně poslechne a položí mi studené dlaně na trup. „Připravená?"
Odvětí tím, že se ke mně přitiskne ještě pevněji. Pousměju se a vyjedu na silnici.