Lee?
Nicka probudilo slabé klapnutí. Zavrtěl se na posteli, rozespale zívl a otevřel oči. Místnost ozařoval jen slabý svit světla přicházející z obývacího pokoje. Chvíli trvalo, než se konečně probral a zjistil, co se vlastně děje. Jenže to, co viděl, ho naprosto vyděsilo. Lee stál u skříně. Dveře byly otevřené, na zemi ležela jeho cestovní taška a Lee do ní házel všechny svoje věci. Ani se neohlédl, i když musel slyšet, že se Nick probouzí a dál naprosto neruše pokračoval ve své činnosti.
Lee? Co to děláš? Nick se pomalu zvedl, ale Lee se neotočil.
Tak co to děláš, Lee? Vyskočil z postele a přistoupil k němu, chytl jeho ruku, která chtěla hodit další kus oblečení do tašky.
Nech mě, Nicku, nech mě být, vyškubl se mu a dál se věnoval vytahování svých věcí ze skříně.
Lee? Co se děje, proč se balíš? Nedokázal si to vysvětlit, co se děje, ale bolest, kterou cítil, když viděl, jak hází svoje věci do tašky, tak ta byla opravdová. Lee? Tak mluv se mnou, co se děje? Vykřikl nahlas, zatímco Lee se sehnul a vzal do ruky tašku naditou svými věcmi.
Odcházím, Nicku, už tady s tebou nemůžu být?
Ne, Lee, nechoď pryč, neodcházej! Chytil ho za ruku, chtěl mu zabránit v odchodu. Promluvíme si, Lee, promluvíme si, nechoď pryč, prosím. Prosím! Ale jeho prosby nebyly vyslyšeny, Lee se na něj ani nepodíval.
Musím jít. Už spolu nemůžeme být! Je konec, Nicku. Je konec!
Jak krutá slova to byla pro Nickovo zkoušené křehké srdce. Nevyslyšel jeho prosby, jen ho viděl, jak si obléká bundu a vzápětí za ním zaklaply dveře. Stál tam, zoufalý, zmatený, bolavé srdce mu divoce bušilo a pokoj náhle zčernal šíleným zoufalstvím...
Ne, nesmíš odejít, Lee, neopouštěj mě, prosím....Lee!
Lee, neopouštěj mě! ?
Nick se s leknutím probudil. Už se mu zdálo hodně snů, ale tenhle ho vyděsil víc než kterýkoliv jiný. Sakra, kam se hrabou všechna strašidla, černá magie, démoni a bůhví, co ještě. To byl jen slabý odvárek proti tomu, že by měl o Leeho přijít. Ještě v polospánku se posadil na posteli, zpocené triko přilepené na zádech, a zmateně se rozhlédl po prázdné ložnici. Budík ukazoval půlhodinu po půlnoci, dveře od skříně byly zavřené, díkybohu, ale místo vedle něj bylo prázdné.
Lee tam nebyl!
Bylo už tak pozdě, normálně by přece už ležel vedle něj a spal. Ne, normálně by se už vzbudil a zeptal se ho, co se mu zdálo a jestli je v pořádku. Už by ho držel v náručí a šeptal mu do ucha, ať klidně dál spí. Ale teď tam nebyl. V celém bytě bylo ticho a prázdno, jen měsíc osvětloval pokoj stříbrnou září a zdálky zazníval ruch projíždějícího auta.
Ach bože, Lee je opravdu pryč, on fakt odešel! Odešel a on to normálně prospal!
Snad nikdy v životě ho nezachvátila taková panika, jako teď. Ten sen, tak reálný, skutečný, ho tak vyděsil, že ještě v polospánku celý dezorientovaný a totálně vyděšený vylítl z postele.
„Lee? Lee, kde jsi?" vykřikl zoufale na celý byt a jak se snažil rychle vstát, nohy se mu zamotaly do přikrývky a plácl sebou na zem jak dlouhý, tak široký. Nedokázal vstát, jen se opřel o postel, snažil se nadechnout, vzpamatovat se a trochu si utřídit svoje zmatené myšlenky. Ale ten sen, ten příliš živý sen, pronikal jeho myslí a jen těžké bylo uvěřit opaku.
Lee odešel, určitě odešel. Teď to viděl, na vlastní oči. Stalo se to a on to zaspal....
„Lee? Neodcházej, promluvíme si," zasténal, před očima pořád ten obraz ze svého snu, zoufale se snažil vymotat se z přikrývky, což mu ale v jeho rozespalém a taky zmateném stavu zrovna dvakrát nevyšlo. Ta deka byla jak živá chobotnice a rozhodně ho nehodlala jen tak pustit. Zamotal se do ní tak, že sebou znovu plácl na zem. Ale to už se v pokoji rozsvítilo světlo, a než se stačil vzpamatovat, někdo ho uchopil, konečně ho vymotal z té přikrývky, zvedl ze země a posadil ho na postel.
„Nechoď pryč, nechoď, prosím tě nechoď, promluvíme si, Lee, ano? Promluvíme si a všechno v klidu vyřešíme," šeptal zmateně dál pořád dokola, než s ním někdo pořádně zatřásl. A pořádně.
„No tak, Nicku, prober se!" Však on si Lee už pár špatnými nocemi s Nickem prošel, takže hned věděl, která bije, a že je Nick pořád ještě lapený v jednom ze svých živých a zřejmě i nepěkných snů. Ale pomohlo to.
Nick vyplašeně zamrkal, zůstal na něj němě zírat s otevřenou pusou, než mu došlo, že je konečně vzhůru. A že se mu to všechno zase jen zdálo. „Ach můj bože, to byla hrůza," vydechl s úlevou, když mu došlo, že je Lee opravdu tady s ním, nesbalil si kufry a neodešel.
„Bože, ty jsi mě vyděsil," vydechl Lee a povzdechl si. Nick se nezmohl na nic víc než na jeden omluvný štěněcí pohled. „Promiň, ale to byl hrozný sen," utřel si zpocené čelo a Lee ho objal.
„To mi došlo. Tak co se ti zdálo?" Šel rovnou k věci, silně pochyboval, že by si to Nick chtěl nechat jen pro sebe. Tedy, alespoň na to nevypadal a Leeho napadlo, jestli by mu k tomu neměl donést ještě něco na posilněnou a na uklidněnou. A rozhodně tím nemyslel čajíček od Kejchavýho Sama.
„Ježiš, to bylo hrozný, Lee," zašeptal Nick a zhluboka se nadechl, aby se trošku uklidnil, „zdálo se mi, že jsi odešel. Viděl jsem, jak si balíš věci, pak jsi mi řekl, že odcházíš a že je konec. Prostě konec, chápeš? Mezi námi. Jen tak, zničehonic, bezdůvodně. A pak jsi se prostě sebral a odešel jsi pryč, bez rozloučení, bez vysvětlení. To bylo strašný," vyhrkal ze sebe překotně, a Leeho polil studený pot.
Že by už Nick dokázal číst i cizí myšlenky? To už by byl vážně vyšší level. Nebo jen viděl to, co se v budoucnu může stát? Může a nemusí. Jak mohl, sakra, vidět ve snu, co jeho napadlo jen na pár vteřin? Jak mohl vidět jeho zaváhání, chvilkovou nejistotu, kradmé a nejisté pochyby o jejich vztahu, které se jako jed vloudily do jeho mysli, i když jen na malou chvíli.
To přece není možné!
Jenže Nickovi ten jeho prazvláštní výraz, který se mu na okamžik usadil na tváři, rozhodně neušel. I když to byl jen letmý výraz, snad jen setinu sekundy, stačilo to. Viděl, jak Lee zaváhal, jakési zvláštní provinění se objevilo v jeho obličeji jako reakce na jeho slova, a vyděsil se.
Ne, to nebyl žádný sen, to byla šílená realita!
„Proč se tak tváříš? Ty jsi o tom snad přemýšlel, Lee?" vysoukal se sebe zmateně a najednou nedokázal v jeho tváři nic vyčíst. Snad to bylo únavou nebo strachem, co od něj uslyší. Nedokázal si představit, že by jeho noční můra o pár minut později měla zhmotnit v krutou skutečnost.
Leeho jeho otázka zaskočila, ale tušil, že nemá cenu Nickovi lhát. Na to se moc dobře znali, věděl, že Nick by to okamžitě poznal. Musel s pravdou ven. Nechtěl, jeho srdce se takové odpovědi zoufale bránilo, ale čest mu nedovolila lhát a podvádět.
Na jeho otázku přikývl hlavou a Nick těžce polkl. „Ty chceš vážně odejít, Lee?"
„Ne, nechci, Nicku. Nechci od tebe odejít."
„Ale napadlo tě to, že ano? Proč tě to vůbec napadlo? Proč....proč bys chtěl odejít?" zašeptal tiše a hlas mu lehce přeskakoval. Vymanil se z Leeho objetí a odsunul se od něj o kus dál. Jeho prsty křečovitě sevřely bílé prostěradlo pod ním, a měl co dělat, aby se tu nerozbrečel jako malý kluk. Jeho srdce se rvalo s rozumem a byl to krutý boj. Ta věta se mu říkala hodně, hodně těžko.
„Ale jestli mě už nemáš rád, Lee, nebudu ti v tom bránit."
Lee se musel usmát. I když byl Nick v jejich vztahu vždycky ten jemnější, křehčí a oduševnělejší, svým způsobem byl vždycky silnější než on. Mnohem silnější, protože dokázal přežít nemožné a vypořádat se se situacemi, které by nejednoho člověka srazily na kolena. I teď by se obětoval, kdyby věděl, že se Lee v jejich vztahu trápí. Nechal by ho jít, s krvácejícím srdcem, ale s úsměvem na tváři, jen aby mu neublížil. Ale tak tomu nebylo, Lee se netrápil, naopak. Vmžiku se přisunul k Nickovi a znovu ho pevně sevřel v náručí.
„Ne, Nicku, neboj se, neodejdu. Jen jsem na moment zapřemýšlel, jaké by to bylo, kdybych tě musel opustit nebo kdybych o tebe přišel. A chceš něco vědět? Byla to šílená představa, naprosto nesnesitelná. Pro mě by to byl konec světa, rozumíš? Naprostý konec světa. Miluju tě, Nicku, věř mi to," zašeptal omluvně a políbil ho na tvář.
Měl to být polibek na usmířenou, pro klid Nickovi duše, ale nijak zvláště velký účinek to nemělo. Tady žádné chlácholení na úrodnou půdu nepadlo. A bodejť by taky jo.....
Odstrčil Leeho od sebe a znovu si poodsedl. „O čem to mluvíš? Proč bys mě musel opustit? A....a proč jsi o tom vůbec přemýšlel, Lee? O tomhle se přece nepřemýšlí, když je člověk ve vztahu spokojený," vyhrkl ze sebe zoufale a pak se na Leeho upřeně podíval. Pohledem, který ho doslova propaloval.
A pak mu to došlo. Nebyl včerejší a bylo mu jasné, že tohle nemohlo pocházet jen z Leeho hlavy. Tak moc se milovali, slíbili si, se nikdy neopustí a budou stát při sobě za všech okolností, a najednou mu řekne tohle všechno? Dokázal si moc dobře spočítat, kolik je jedna a jedna.
A taky moc dobře tušil, odkud dnes přišel ten hlavní úder na Leeho srdce. Už od chvíle, kdy si po tom poněkud vypjatém rozhovoru s tou ženou u obchoďáku sedl do auta, to nebyl on. Choval se zvláštně, a příčina byla Nickovi víc než jasná.
„Za to může ona, že jo?"