Hraničářův učeň-Stíny

Prolog

Alex

Už zase, kradu. Nelíbí se mi to, ale musím. Jsem prostě nenormální, utekla jsem ze sirotčince a teď spoléhám jen na dva vrhací a jeden saxonský nůž, luk a šípy a moji pláštěnku. Nože - ukradené, luk a šípy taky ukradený, látka na plášť je taky ukradená. Rozhlížím se a hledám kde by, co by. Je totiž jarmark a já nemíním hladovět. Fajn už toho mám dost, nikde příznivé podmínky na krádež. Na poslední chvilku si všimnu barona Aralda a uhnu z cesty, načež zacouvám do stínu. O chvilku později baron od sebe roztrhne dva kluky, jeden má podobnou pláštěnku jako já. Odejdu, radši, nic nebudu riskovat...

Nová verze (až dopíšu všechny kapitoly, tu starou vymažu):

---Alexandra---

Prosmýkla jsem se večerními stíny a shrábla jsem zdobenou dýku z kovářova pultu kde vystavoval zboží. Je až neuvěřitelné, jak jsou ti lidé slepí. Samozřejmě dýku nemám v úmyslu použít, ale prodat. Rozhlédla jsem se. Polovinu z obchodníků tady jsem už okradla a ta druhá polovina je buď natolik chudá že je mi jich téměř líto a nebo nemají nic pro mne cenného. Odplížila jsem se pryč, do lesa, přesněji do té části, kam se ti hlupáci z Redmontu neodváží.

Částečně kvůli pověsti o přízracích, částečně kvůli pověsti o kultu vrahů a zlodějů... Jejímu kultu. Jakmile jsem došla na malou nenápadnou mýtinu, sehla jsem se k zemi, otevřela skrytý poklop a zmizela ve tmě. O chvilku později jsem už stála v hale a předávala nakradené věci jednomu ze svých poskoků, aby to prodal nějakému obchodníkovi. Kapuce mého pláště odhalovala pouze masku z tmavého dřeva. Po chvíli tichého rozmlouvání mi podal kus pergamenu, jen jsem kývla hlavou a zmizela ve své místnosti.

Po té co jsem zamkla dveře a rozsvítila lucernu zavěšenou u stropu, jsem si sundala kapuci i masku, prohrábla černé krátké vlasy a svými bledě šedýma očima jsem se zadívala do pergamenu. Zamračila jsem se, byl to kontrakt na vraždu, ale to, koho jsem měla zavraždit...