My dear roommate [CZ]

*První den*

,,Zlatíčko, bude se nám nehorázně stýskat! Máš všechno potřebné?" zeptala se mě máma, která měla slzy na krajíčku. ,,Jo mami, neboj," uklidnila jsem jí a objala. Přešla jsem k tátovi, který stál u auta. ,,Užij si to tu, holčičko, střední je důležitá část života," pohladil mne po tváři, přitáhl si mě jeho velkou paží k sobě a objal. Odtáhla jsem se, vzala si kufr a zamávala rodičům.

Je to tady Chloe. Střední škola čeká.

Vešla jsem do školního vestibulu, ve kterém to doslova řečeno žilo. Několikrát jsem zakopla a tím jsem zapříčinila pád na pár žáků školy, kteří na mě zuřivě koukali. Většinou mi i nadali, ale toho jsem si nevšímala a šla dál. V té prokleté škole snad není ředitelna! říkala jsem si neustále pro sebe.

,,Ahoj, nepotřebuješ s něčím pomoct?" houkla na mne menší dívka s blonďatými vlasy, které ji sahaly krátce pod ramena. ,,Jsem tu nová a jaksi jsem se ztratila.. Hledám ředitelnu," odpověděla jsem jí na otázku a ona se na mě nadšeně zazubila. Její reakce mě až překvapovala. Je ráda, že jsem nová, nebo ráda, že potřebuji pomoc?

,,Moc ráda ti pomůžu!" řekla a jiskřičky v jejich očích byly nepřehlédnutelné. ,,Tak jo," usmála jsem se a šla směrem vpravo. Za mými zády jsem slyšela menší chichotání, které nejspíš vycházelo z ní. Otočila jsem se a nechápavě jsem pokrčila obočí. ,,Děje se něco?" znervózněla jsem. Uklidnila se a konečně mi odpověděla na mou otázku. ,,Promiň, že jsem se smála, ale ředitelna je vlevo, ne vpravo. Většina lidí, kteří jsou tu noví, tak jdou vpravo, což mi už přijde vtipné," řekla a stále se hihňala. ,,Aha," kývla jsem hlavou na náznak, že jsem vše pochopila a vyšla jsem vlevo. Vedla mne tolika chodbami, že už jsem si ani nepamatovala, kde jsme se viděly poprvé.

Zastavila se u dveřích, na kterých stálo velkým tučným nápisem Ředitelna. ,,Tady to je. Já už musím běžet na hodinu, tak se zatím měj. Třeba se ještě uvidíme," mrkla na mě a už utíkala dlouhou chodbou. Zaklepala jsem a neklidně přešlápla na místě. ,,Dále," ozvalo se za dveřmi, vzala jsem za kliku a vešla.

Bylo tam několik dřevěných stolů, na kterých byly různé dokumenty, testy a všechno ostatní. Pohledem jsem sklouzla na ředitele, který seděl na kožené, kolečkové židli. Zkoumavě si mne prohlížel a vyzval mě k mluvení. ,,Dobrý den, jsem Chloe Ross a dnes bych měla nastoupit do prváku, ale ještě předtím bych si měla dát tohle na pokoj," ukázala jsem na svůj těžký kufr, který jsem do teď vláčela za sebou a polkla knedlík, který se mi udělal v krku. ,,Jasně! Volali mi tví rodiče, takže se nemusíš bát, že bych na tebe zapomněl," daroval mi upřímný úsměv a vyšel se mnou na chodbu.

Šli jsme dlouhou chodbou, která měla na každé straně buď nějaké třídy, nebo toalety. Ke škole byla připojena i budova s několika pokoji, které byli po dvou. Většina žáků tu bydlí, protože to mají od školy daleko a jedním z nich jsem teď i já. Došli jsme do pokoje, který vlastnil číslo 486. ,,Musím vám říct ještě něco," zastavil mne učitel při snaze vejít dovnitř. Tázavě jsem zvedla obočí. ,,Víte.. Nezbyla na vás už žádná dívka a tak jsme vás museli dát na pokoj s klukem," vypadlo z něj nakonec. Zatajil se mi dech. S klukem?! Provedla jsem něco špatného, nebo proč mne trestáš, Bože?!

,,Dobře.." řekla jsem klidně, ale vevnitř proklínala všechny bohy. Ředitel kývl, odešel a za chvíli po něm nebyly ani stopy. Svírala jsem v ruce klíčky od pokoje. Strčila jsem je do zámku a otočila s nimi. Nakoukla jsem dovnitř, kde byl strašný nepořádek, až na mojí budoucí postel. Došla jsem k ní a sedla si na ni.

xxx

Po nějakém čase jsem se rozhodla si vybalit. Když jsem měla hotovo, někdo vešel do dveří. ,,Co děláš v mém pokoji?!" zařval na mě. Došel ke mně blíž a chytl mě za zápěstí. ,,Já s tebou tady budu bohužel bydlet," svraštila jsem obočí a vytrhla se mu. Stál na místě a už nic neříkal, vypadal zmateně. ,,Takže budu bydlet s holkou, jo?" podíval se na mne s lišáckým úsměvem. Protočila jsem nad tím oči a vzala do ruky svoji oblíbenou knížku, již jsem četla nejspíš po padesáté.

Občas jsem pohledem sklouzla k němu. Ani jsem nevěděla jeho jméno a to mne štvalo. Zvedla jsem se a on na mě nechápavě koukal. Došla jsem k němu trochu blíž, ale pořád si držela odstup. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Začal se hlasitě smát a já přemýšlela, jestli na sobě nemám něco vtipného, nebo jestli mi neelektrizují vlasy. Po chvíli přestal, ale pořád se křečovitě usmíval.

,,Ty jsi tu nová, to mě mohlo napadnout," řekl a přešel ke mně. ,,Já jsem Ryan McLoud," podal mi ruku. Natáhla jsem ruku také a chytla ho za ni. ,,Já Chloe Ross," zatřásla jsem jemně našima rukama a odtáhla se. Šla jsem zpátky ke své posteli, ale číst se mi už nechtělo, takže jsem si zapnula počítač. Projela jsem několik sociálních sítí a potom najela na facebook.

Nová žádost o přátelství. Uživatel Ryan McLoud si vás chce přidat do přátel. Vzhlédla jsem k němu. Byl na mobile a něco do něj zběsile ťukal. Pohledem jsem sjela k obrazovce počítače a žádost přijala. Došlo mu oznámení, které nešlo přeslechnout, přes hlasité zacinkání. ,,Díky," zazubil se na mě. ,,Máš zač," protočila jsem nad ním oči a projížděla jeho přáteli na facebooku. Zastavila jsem se u jména Katherine White. Její profilová fotka vypadala jako přesná kopie dívky, již jsem dnes potkala.

Klikla jsem na možnost Odeslat žádost o přátelství. Během pár minut mi to přijala a napsala mi.

Katherine White: Ahoj, jak vidím, tak už ses nejspíš zabydlela. S kým jsi na pokoji?

Chloe Vivienne Ross: Už dávno. No, s Ryanem McLoudem. Ředitel říkal, že ke mně byl přiřazen kluk, kvůli tomu, že nezbyly žádné dívky.

Katherine White: To snad nemyslíš vážně! S Ryanem McLoudem? Jsi si jistá?

Chloe Vivienne Ross: Ano, myslím, nic takového bych si nevymýšlela. Sám se mi představil.

Katherine White: Dobře, dobře. Potřebuji s tebou mluvit. Stavím se pro tebe, buď nachystaná, za pět minut jsem tam.

Zaklapla jsem počítač a lehla si na postel. Co tak důležitého mi musí říct? Je to ohledně Ryana?  Z myšlenek mě vytrhlo hlasité klepání na dveře našeho pokoje. Zvedla jsem se a šla k nim. Stála tam Kath, přesně jak říkala.

,,Ahoj, půjdu ti ukázat celou školu, tak pojď," zatahala mne za rukáv od trička. Ani jedna nic neříkala, bylo hrobové ticho. Nevydržela jsem nic neříkat a tak jsem promluvila. ,,Co se děje?" zeptala jsem se nechápavým tónem. Menší blondýnka zvedla své modré oči ze země a koukla do těch mých. ,,Víš.. Ryan McLoud není normální kluk.." řekla tiše, snad proto, aby ji neslyšel každý student, který prošel kolem nás.

Svraštila jsem obočí. ,,Co myslíš tím, že není normální kluk?" položila jsem ji opět otázku. Kath se nadechla. ,,Prostě je to takový ten typ, jenž si s holkami jen zahrává. Nemyslí to vážně," vydechne. Chápavě kývnu, mezitím mi hlavou proudí miliony dalších otázek a myšlenek.

Tak to bude ještě zajímavý rok.

Chtěla bych vám představit můj nový příběh. Nevím co vám k tomu napsat. Doufám, že se bude líbit. Děkuji za každé hlasování, komentář či přečtení. ♥

Vaše tygrice♥