Muž s velkým M

1. Domácí úkoly

Janey Kurusu:

Blížil se konec letních prázdnin a s tím i začátek školy. Na prázdniny jsme dostali domácí úkoly. Já neměla žádný hotový a teď jsem to doháněla. Ale měla jsem k tomu pádný důvod. Šlo o moji nejlepší kamarádku Soňu.

Jinak jsem, Jane Kurusu, ale lidé mi říkají Janey. Je mi sedmnáct let. Mám dva starší bratry – dvojčata. Starší je Syo a mladší Ittoki. Oba se mnou chodili do třídy. Nepropadl ani jeden, ale rodiče si přáli, abychom na základce byli spolu, tak ty dva šli o rok později do školy. A dopadlo to tak, že jsme šli všichni na stejnou střední školu. I když mezi námi rozepře byly, jsme jinak nerozlučná trojka, ale teď jsem měla tajemství, o kterém jsem nesměla před nikým mluvit. Slíbila jsem mlčenlivost. A týkalo se to Soni, jak jsem už říkala.

Nevýhodou bylo to, že jsme měli jeden společný pokoj. Syo i Ittoki hráli hru na počítači a byli dosti hluční. Takže jsem se na své úkoly nemohla soustředit.

„BUĎTE Z TICHA!" zakřičela jsem na oba dva celá vzteky.

„Hele, měla sis udělat úkoly jako my dva! Teď na nás neřvi, když ses flákala!" hned vybuchnul Syo.

„Jenže já řešila důležité věci!" omlouvala jsem se. A v tom mi došlo, že jsem to tajemství těm dvěma málem vyzradila.

„Jaké třeba?!" nedal si Syo pokoj.

„Dej mi pokoj!" zavrčela jsem a snažila se na ty úkoly soustředit. Oba se zase věnovali hře. V tom mi zazvonil telefon. Na displeji bylo jméno Soni. Hned jsem to vzala. „Ahojky, vše v pořádku?" zeptala jsem se Soni a poslouchala. „Jasně, hned tam jsem." Usmívala jsem se do ucha k uchu. Hned jsem hovor ukončila a balila své věci do tašky.

„Zase zdrháš od úkolů?" provokoval Syo.

„Ne, jdu je dělat k Soně. Tam bude klid." Odbyla jsem Syoa.

„Vy dva si nikdy pokoj nedáte." Zasmál se Ittoki. Vyplázla jsem na ně jazyk a pádila k Soně. Ty dva se dali do hraní hry.

Soňa Natsuki:

Procházela jsem těžkým obdobím. V prvním ročníku na střední škole jsem se zamilovala do spolužáka a letitého kamaráda Aie Mikazeho. I on mě miloval, nebo aspoň to tvrdil. Jenže. Všichni jsme úspěšně ukončili první ročník a Ai se, se mnou rozešel. Se slovy: „Mrzí mě to, ale miluju jinou." Dost jsem to nesla špatně a málem se složila. Nebýt Janey, skončila bych na psychiatrii. Dennodenně byla u mě. Pokud nemohla, volaly jsme si. Nakonec jsem se z toho dostala. Nebo aspoň z toho nejhoršího. Ale úplně jsem zapomněla na domácí úkoly, které jsme na prázdniny dostali. Jenže když jsem otevřela učebnici matematiky, nešlo mi to. Došlo mi, že Janey je chytrá, ale taky nemá úkoly hotové, kvůli mně. Přesto jsem to zkusila a znovu ji požádala o pomoc. Janey byla šťastná a do dvaceti minut byla u mě.

Přivítaly jsme se objetím. Byla jsem sama doma. Mamka pracovala jako zdravotní sestřička v nemocnici. Takže byla skoro pořád v práci. A otec? Naši jsou rozvedení. A místo toho, aby se táta staral o svou dceru, tak si radši užívá dovolené se svými milenkami. Vůbec se o mě nezajímá. S Janey jsem po přivítání šla do mého pokoje.

„Janey, opravdu ti nevadí, že mi znovu pomůžeš?" zeptala jsem se Janey nejistě.

„Soni, nevadí. Syo s Ittokim hrají hlučné hry a já se nesoustředím. Tady bude klid. A taky ti to ráda připomenu, jak se co má kde spočítat." Zazubila se Janey. Bylo jí jasné, že si nevím rady s matematikou. Znala mě dost dobře.

„Dobře. Jenom udělám pití." Souhlasila jsem a šla do kuchyně nalít nám ledový čaj do sklenic, které jsem odnesla do svého pokoje a kde jsem vypracovávala a učila se do školy, společně s Janey.