Otázka bez odpovědi

1. kapitola

Když jsem čekala na příjezd autobusu, abych se dostala do Prahy, nebe se otevřelo a začala padat voda, jako kdyby se někdo rozhodl zalévat zahradu po několika měsících sucha. Naštěstí jsem stála pod střechou autobusové zastávky, což ale nezabránilo kolům projíždějícího náklaďáku vjet do kaluže plné vody a obohatit všechny ostatní, včetně mě, pod střechou.

Naštěstí už bylo 1. června. Vzduch nebyl studený, a tak jsem toho na sobě neměla tolik, co by mohlo být mokré. Jelikož jsem jela na první hodinu tvůrčího psaní, a chtěla jsem co nejlépe zapůsobit, vzala jsem si jen šaty ke kolenům se ¾ rukávem, přes to šedivý kardigan a na nohou jsem měla tenisky s kytkami, aby to nepůsobilo příliš formálně, ale zároveň abych nevypadala jako středoškolačka ve druhém ročníku, která právě vyšla ze školy.

Za dvě minuty autobus přijel. Měl pět minut zpoždění, ale protože nesnáším pozdní příchody, vyrazila jsem raději o hodinu dříve. Začíná to až ve tři hodiny ale to, že je za pět minut půl druhé vůbec nevadí. Cesta tam trvá přibližně půl hodiny, a to jsem ještě nepřipočítala všechna možná zpoždění a další nepříjemnosti, které se můžou stát.

Cestou autobusem mi nohy hezky uschly. Boty jsem neměla mokré, tedy, měla jsem na nich pár kapek vody, ale ty byly hned pryč. ,,Anno!" Zaslechnu své jméno, hned co vyjdu ze dveří autobusu. Rozhlížím se davem po známé tváři a pak ho uvidím. Člověka, se kterým jsem nepromluvila celé měsíce kvůli jeho způsobům a neochotě.

Budu vřelá, nedám na sobě nic znát a pozdravím ho, přeci jen se můžu vymluvit na to, že velmi pospíchám. ,,Ahoj Rone" pozdravím na oplátku a snažím se ignorovat jeho dva kamarády, tedy zhulence, těsně za ním.

,,Tak jak se máš? Dlouho jsme se neviděli" mluví falešně, je na něm vidět, že je z rozhovoru lehce nervózní. No jo, po pěti a půl měsících se ti hochu nedivím, zvlášť když jsme byli nejlepší kamarádi a málem i něco víc, komentuju si v hlavě. Ale co já můžu kritizovat, taky nevím co říct. Už mám lží po krk a stejně mu nemůžu odpustit to co mi udělal.

,,Proč asi?" Odpovím chladně ,,Jo, mám se skvěle." Nasadím falešný úsměv. Ron sklopí oči k zemi, ruce si dá do kapes a vydechne.

,,Kluci, můžete na mě počkat na lavičce?" Kývne ke svým spolukumpánům a se smutným pohledem se na mě zadívá.

,,Já za to nemůžu, to ty ses přestala bavit se mnou!"

,,No promiň, já? Kdo se pořád snažil udržet naše kamarádství, a kdo naopak ne?!"

,,To už jsme si několikrát vyjasnili, ale když jsme si naposledy psali, začalas na mě vyjíždět s minulostí a já fakt neměl náladu omílat to furt dokola. Navíc, když jsme se měli naposledy sejít, zrušila jsi to minutu před a..."

,,Protože mi mamka oznámila po telefonu, že musím okamžitě přijít domů, to přeci víš. Omluvila jsem se ti za to ale ty jsi nebyl ochotný dát mi šanci to napravit."

,,Hele, nechci to rozebírat zrovna teď a tady. Dneska je sobota, to nemůžu, ale co zítra? Mohla bys na chvíli ven?"

Už jsem to v sobě nemohla držet, muselo to ven.

,,Vím, co jsi o mě řekl Líze, když jste spolu chodili."

,,Co? Co jsem řekl?"

,,Ve zkratce-že jsem hrozná a že by se se mnou neměla bavit. Promiň, ale díky tomuhle už s tebou nechci nic mít. Zklamal jsi mě."

Ron se kouká, jako by někoho zabil a já byla FBI, která na to zrovna přišla. V jeho očích je prázdno a je slyšet, jak ztěžka polkne. Proč jen přestalo pršet a já nemůžu svést rybník ve svých očích na kapky, které mi spadly do očí.

,,Anno, já..."

,,To je dobrý Rone. Jsem ráda, že jsem ti řekla, že to vím. Teď už mezi námi nejsou lži ani tajnosti. Nejenom že jsi mě zklamal, že o mně mluvíš špatně za mými zády, ale to co teď děláš? Hulíš trávu víc než normální lidi cigára. Stal se z tebe člověk, který už mi nemá co říct. Nechtěla jsem tě ztratit ze svého života, ale pravda je, že to tak bude nejlepší. Jsem ráda, že už to máme za sebou. Žij si, jak chceš, ale prosím, už mě nekontaktuj.

,,Anno, já..."

,,Už musím jít!" Otočím se a snažím se jít normální rychlostí pryč na metro, ale moje nohy naberou tempo a za chvíli už nastupuju do vagónu. Ještě se ohlídnu, jestli za mnou třeba neběží, ale ne. Asi teď přemílá o tom, co jsem mu řekla. Spadla mi tíha ze srdce, kterou jsem s sebou nosila od chvíle, co skončila naše poslední chatová konverzace. Párkrát jsem ho viděla ve městě, ale nechtěla jsem být ta, co udělá první krok. Nechtěla jsem být zase ta, co se bude snažit, už ne. V životě jsem si toho zažila dost, zvlášť když jsem se před rokem snažila půl roku o kluka, se kterým jsem pak sice začala chodit, ale krom ztracení panenství bez bolesti z toho netěžím nic důležitého. Možná jen to, že to, co cítím, musím říct narovinu a nebát se mluvit o choulostivých tématech, protože, světe div se, kluci jsou fakt tupci, a pokud jim něco není jasně řečeno, tak oni to sami neuhádnou, ani když dostanou tolik nápomocných náznaků.