Zamčená cela, v okně mříž a uvnitř vězeň. Klasická situace, chtělo by se říct. Bohužel také vrcholně nepříjemná.
Protože tím vězněm jsem já...
♦
Už ani nevím, jak jsem se sem dostal. Zřejmě jsem se stal nepohodlným někomu nahoře, možná ministrovi, nebo dokonce samotnému císaři, však o něm jdou po městě divné řeči...
Ale to už je celkem jedno. Jisté je to, že už měsíc dřepím v cele o rozměrech pět krát tři kroků, zdi jsou šedé a pokryté plísní, palanda je prolezlá šváby a záchodová díra v rohu smrdí tak, že v noci nemůžu usnout.
Jediným světlem v temnotě je malinké okno pod stropem. Vidím z něj kousek oblohy a vrcholky stromů. Celé dny nedělám nic jiného, než že si představuju, jaké je to tam. A zároveň si zoufám, že už se to zřejmě nedovím.
Kdybych jen té noci nepotkal Delii a nevypil tolik vína! Kéž bych mohl vrátit čas zpátky! Bránil bych se, nebo utekl! Ale rozhodně bych nepadl drábům do rukou. Ale teď už je pozdě. Ráno mi bachař oznámil, že pro mě začínají stavět šibenici. Skutečně jsem odpoledne zaslechl nějaké rány, možná to byla sekera štípající dřevo...
Natáhl jsem se na palandě a chvíli civěl do stropu. Přemýšlel jsem o jedné legendě, která koluje mezi zdejšími vězni. Pošeptal mi ji chlapík ze sousední cely, když mě sem přiváděli. Ale nedává mi žádný smysl. Stejně jako to, že zdejší bachaři nejsou lidé. Co jsou k čertu zač!? Na chodbách jsou v držácích místo pochodní hadí hlavy, kterým šlehá oheň z tlam, a někteří trestanci vypadají spíš jako housenky. A kdo mě vlastně vězní!? Copak jsem provedl něco horšího, než že jsem v opilosti nadával na poměry?! Každý přece vidí, jak naše města zaplavují podivní cizinci a berou si naše ženy a dcery!
Na chodbě se ozvaly kroky a ztichly zrovna před mou celou.
