Lonely building

Část 1.

     Byl chladný podzimní večer uprostřed listopadu. Krajina byla typická: nahnědlá barva trávy a opadávajících stromů; některé již uschlé, vyvrácené silnými letními větry doprovázené deštěm, hřměním a blesky; načervenalé nebe od zapadajícího slunce odrážející se na hladině řeky...

     Zhluboka se nadechl. Stanul před starými dřevěnými dveřmi 30 let nepoužívané budovy. Očima si razil cestu oloupanou omítkou budovy až nahoru. Na některých místech byly vidět kdysi oranžové cihly, z nichž byl dům postaven. Místy nebyla ani omítka ani cihly, jen černá díra, stejně jako okna: temná, bez života, ale i tak jste měli pocit, že vás něco sleduje.

     Skrz veškeré prázdné okenice a již neexistující stěny profukoval mírný studený vítr, dostatečně silný na to, aby ještě víc pootevřel dveře, před nimiž stál muž, zahalen mikině s kapucí a s šátkem přes obličej. Už delší chvíli pozoroval venkovní stěny staré, časem zničené budovy, sloužící jako ubytovna pro pracovníky zdejší elektrárny. Zdálo se, že rozmýšlel nad otázkou mám tam jít? 

     Vítr malinko zesílil; na zemi si pohrával se spadeným listím vysokých topolů a zlehka je nafoukával dovnitř budovy; dřevěné dveře zavrzaly a pod nátlakem prudkého proudu větru se úplně otevřely, jakoby je otevřel neviditelný člověk a zval jej dál na šálek horkého čaje a přátelský rozhovor. Muž naklonil hlavu na stranu a krátce sledoval dolní rožek dveří. Pak svůj zrak namířil přímo do dveří. Nic. Nikde nikdo. Žádný zvuk připomínající lidské hlasy. Jen šelest suchého listí; sem tam se uvnitř ozvala meluzína. Jinak nic. Přimhouřil oči a vykročil po rozmlácených a zarostlých schodech do dveří. Zvenčí nebylo vidět, co se ukrývá v místnostech ubytovny, ale jakmile vstoupil a ocitl se na dlouhé spojovací chodbě, rázem byl vidět každý kamínek, každý kus spadené omítky. Vítr se obrátil a otevřené vstupní dveře zase naopak s rachotem zavřel.

     Uvnitř bylo hrobové ticho. Vydal se levým směrem; na zemi byly vidět věci všedního používání: kusy papíru, polámané tužky s rozdrcenou špičkou, prázdný zapalovač, brýle bez sklíček, které se válely rozbité opodál, zažloutlé knížky, ... zanechané tak, jak je tu obyvatelé nechali ve zmatku a šílenství co se to, proboha, děje?!, zvláštní... Nahlížel do každé místnosti s představou, jak to tu vypadalo předtím. Kolik lidí tu asi tak bylo?

     Když se vracel spojovací chodbou ke dveřím, ovanul ho slabý vítr, který se prohnal chodbou z jednoho konce ke druhému. Zastavil se u schodů, vedoucí do dalšího poschodí a do sklepa. Nevěřícně si je měřil pohledem, nakonec se vydal dál chodbou do druhého, pro něj neprozkoumaného křídla budovy. U druhých dveří se zarazil; na jedné z postelí ležely dvě panenky. Hračka, která kdysi přinášela malým holčičkám radost, dnes vypadala hrůzostrašně, jako z hororu; s takovou by si už žádné děvčátko nehrálo, jen by začalo plakat a utíkalo za maminkou. Muž přistoupil k posteli blíž, stál krok od kraje postele, když v tu chvíli se jedna z panenek rozkutálela na okraj a spadla na zem do rozevřených, zažloutlých a pokrčených novin. Upřeně ji sledoval, ale nezalekl se náhlého skutálení. Postel, na níž teď odpočívala jen jedna ze dvou panenek, měla prohlou matraci; panenky ležely v údolíčku. Pro otázku jak se mohla kutálet do kopečku? znal přesnou odpověď. Spustil oči z panenky, otočil se na podpatku a zamířil zpátky na chodbu.

Když vyšel ven, ještě jednou si prohlédl budovu, pak vykročil pomalou chůzí po zarostlé asfaltové cestě neznámo kam; šel tam, kam jej nohy zanesou...