Hezké jméno pro naštvané kuře. Aneb, dává to smysl? Bez anebů...

Nápady po snídani, včetně přeci a naštvaného kuřete Lee- chan

(Knížka kterou budu zmiňovat se jmenuje Všechny malé zázraky od Jennifer Nivenové, a je to hrozně super knížka, doporučuju:) tady ale nemá žádnou větší roli, jen ji prostě miluju a dost mě ovlivnila :). A stránky náhodné slečny kde jsem si hledala "přeci": http://www.petrakrizova.com )

„Tak fajn, poslední." řekla jsem si, otevřela lednici, a dala si na talíř čtvrtý kousek buchty.

Fakt už bych měla přestat žrát, takhle se k plochému břichu a štíhlým nohám určitě nedostanu.

Už zase přemýšlím jako blonďatá, puberťácká, nevyspělá a hysterická pipina. Sedám si ke stolu a dočítám posledních pár stránek z knížky, kterou jsem začala číst včera odpoledne. Má něco okolo 350 stránek. Jsem na sebe pyšná, že jsem ji přečetla tak rychle. Hodiny strávené s bolavou hlavou, v teplé posteli, a s knihou o dvou sebevrazích, kteří se nakonec dají dohromady, by mi klidně mohly zabírat více času z mého dost chaotického, a vlastně naprosto organizovaně vyřádkovaného života. Až na tu hlavu, ta by klidně bolet nemusela. Zase hysterka. Skoro to necítím, ale stejně nejsem spokojená. Nebolí. I když jo, trochu jo, a to jsem měla ibalgin, který mi podstrčila mamka. Ne. Nejsem hysterka, jen čtu, a mám emoce dost mimo.

Kontroluji po sobě napsané řádky na počítači, který jsem zapla jen kvůli tomu, že na počítači se píše rychleji než na papír. Kdybych psala na papír, stihnu všechno zapomenout. Moje myšlenky jsou rychlejší než můj styl psaní. Ale to tady teď nemá co dělat.

Vážně. To co jsem napsala, naprosto nikdo nepochopí. Oni si nespojí to co si spojím já, protože nechápou moje uvažování. Vlastně jsem celkem mizerná „spisovatelka". Psaní by mělo mít děj, pokud jde o vyprávění. Čtenář by ho měl pochopit. Nemá být jen pro spisovatele. Má něco vyřídit, předat, měly by z něj sálat emoce a splývat s duší čtenáře, který si v hlavě hraje s napsanými slovy a přiřazuje je ke svým životním situacím. Mělo by nutit psát dál, nutit autora i čtenáře aby se dívali na svět jinak. Lépe. Nebo alespoň jinak než lépe, ne vždy se to daří. Nemělo by obsahovat chaos tam kde chaos být nemá, a naopak kde má být pochopení a souhlas, tam by měl být klid a vyrovnanost. Nic z toho můj text nesplňuje. Možná ho vymažu, a bude navěky na seznamu vymazaných nepovedených myšlenek, které někdo už pár chvil po jejich zrození navždy odstranil ze svého počítače, a potažmo i povědomí. Třeba existuje svět, kde žijí tyto texty, a sdělují si okolnosti svého vymazání. Co se děje s napsanými okolnostmi, které nikdo nečte? Jdou do jiného světa Nečtených a Nepovedených? To je blbost. Bylo by to nekonečné, a co je na světě nekonečné? Vlastně, dost věcí. Jen si to neuvědomujeme.

Napadá mě, že by tenhle článek mohl skončit až v posledním světě Nečtených a Nepovedených. Nebo v prezentaci psychologického semináře o duševně Nevyrovnaných. Velké „EN". Připadám si větší, když tam napíšu velké N? Asi jo. Smutné je, že si uvědomuju, že přeháním. Nejsem duševně nevyrovnaná. Teda jsem, ale to je jen tím, že jsem v tom složitém věku puberty, pubescence, či jak jinak by tomu psychologové nebo laici řekli. Škoda. I když... Přehánění o svém vlastním duševním stavu by mohlo být samo o sobě nějakou poruchou. Zase jsem jak hysterka, která se až moc lituje.

Představuji si jak sedím v psychologické poradně. Nebo ordinaci? Kde vlastně psychologové pacují? Nevím. Byly by tam rybičky. Rybičky přece uklidňují. Nebo ne? Možná. Jak se to vezme. Sedím u stolu, naproti mně je nějaký psycholog, a diagnostikuje mi Syndrom falešných nepřátel, lepí mi na čelo nálepku Utichlá a Nepochopená. Koukám se mu do očí. Není to psycholog. Tedy, je, ale jen skoro. Nemůže být doopravdy, protože je to jen má představa. To je první věta, co mi opravdu dává smysl. Ten psycholog, zřejmně muž, nebo tak na mě jen působí, jsem já. Woow. V mých myšlenkách jsem se identifikovala jako psychicky porušená, a diagnostikovala, sama sobě, protože jsem přeci ten psycholog, naprosto smysluplnou (a v mé soukromé psychologii samozřejmně existující) diagnózu.