Seděla jsem na půdě, u dřevěného stolu, na dřevěné židli a psala jsem na papír své myšlenky.
Na papír dopadaly mé slzy zkázy.
Musela jsem myslet na to jak ho miluju a co pro mě udělal. Ale já nejsem pro něj moc dobrá. V mém životě se odehrálo spousty špatných věcí. Musela jsem myslet na to, že když se s ním rozejdu, nikdy mě nepřestane hledat. A pro mě bude utrpení, že jsem ztratila někoho tak chápavýho jako je on.
Začala jsem psát.
Jaeu,
moc jsi pro mě toho udělal. Ale začneme od začátku. Všichni mě využívali, všichni mě zpochybnovali. Jen ty ne. Seděla jsem za školou a v rukou žmoulala kus rozbitého skla. Píchla jsem si ho do zápěstí a z rány vytryskla krev. Byla hustá, tmavě červená a začala se valit na zem. Jenže jsi tam přišel ty. Líbil ses mi. Moc. Protože jsi mi jediný nenadával.
Sedl sis vedle mě. Střep jsem nenápadně schovala pod svou botu. "Co se děje?" zeptal ses. "Nic." usmála jsem se skrz slzy. "Jo to vidim, že nic. Jen tu bezdůvodně brečíš." usmál ses. "Tak nějak." pokrčila jsem rameny. "Něco se děje. Řekni mi to. Víš že to nikde neroztroubím." tehdy jsi mě přesvědčil. "Vím. Nemám to komu říct. Já ani nesmím. Ani to nepochopíš" utřela jsem si obličej rukávem. "Zkus to." stiskl jsi mi ruku. "Slib mi, že to nikdy neřekneš. Pak už se o tom v životě nebudeme bavit. Okey?" "Okey, přísahám na svůj život." usmál ses na mě. "Jak začít... máma mi umřela, když mi bylo 12. Můj táta, můj užasný táta se od té doby změnil. Chodil domů opilý. Ale to nebylo se nač obávat toho nejhoršího. Táta mě pak mlátil. Jednou jsem skončila i v bezvědomí. A pak mě začal využívat ke svým potřebám, když jsem byla mezi věkem 13-14. Dělá to do dnes." ukončila jsem svuj projev. Obejmul sji mě a já se cítila volnější. Podíval ses na mě a já hned věděla že ti můžu věřit. Pak jsi mě vzal pryč, ale nepomohlo to. Otec nás vystopoval. Nemohla jsem ti to říct. Ted odcházím. Myslím, že takový život nechceš. Ani já ne. Bude nejednodušší, když odejdu. Děkuju za všechno. Miluju tě.
-Britt
Papír jsem složila do obálky a na ní napsala "Pro Jakea" dala jsem jí na stůl.
Vzala jsem si nůž (bohužel žiletky schoval) a prořízla jsem si zápěstí. Krev se nespoutaně řinula a já nakonec zavřela oči, s klidem, láskou a žádným strachem. Už se nikdy neprobudím.
