Skinny

Pamatovala si chvíli, kdy to přišlo. Do posledního detailu... Přesto nebyla schopna určit časový úsek, který od té doby uplynul. Je těžké počítat čas, když dny vyznívají tak stejně. A ona by chtěla říct, že jí to vadilo, ale opak byl pravdou. Když přestala počítat čas, měla pocit, že se uzavřela v časové bublině. Bublině obsahující dva pokoje, koupelnu, kuchyň a balkón. Byla to příjemná bublina. Bublina, která nabízela bezpečí. Bezpečí, u kterého měla pocit, že se jí stalo přežitkem. Nebo spíše ona si z něho udělala přežitek. Tak dlouho vystupovala ze své komfortní zóny až se jí vzdálila na tolik, že měla pocit, že není cesty zpět. V ten večer si to uvědomila.

Byla jedna hodina ráno. Měla v sobě dostatečný počet piv, aby nebyla střízlivá. Dostatečný počet piv, aby se sama od sebe vzdálila. A řečeno s upřímností, to bylo vše, co ve svém životě chtěla. Necítit sama sebe. Nebýt, sama sebou... být kýmkoliv jiným... kýmkoliv.

Zrovna vítězně odcházela od biliárového stolu zpět ke svému pivu. Kolem ní probíhal nespočet různorodých konverzací, do kterých se jí lidé snažili zapojit. Okolí by řeklo, že to byli její přátelé. Svět by si pomyslel že měla spoustu přátel, spoustu známých, spoustu kontaktů...

Byla dívkou, ne, ženou, která se neztratí. Ale byla jí opravdu? Cítila se jí být? Nebo ti byla jen jedna z jejích nejstarších masek, která jí tak dobře přirostla k tváři? Byla svou maskou? Sama nebyla schopná říct...

Modrooký chlapec, kterého by z postele rozhodně nevyhodila jí podpálil cigaretu. Něco pronesl, ale on a nevnímala, a tak se jen nevinně, tak jak to uměla nejlépe usmála. Rozhlédla se po růžově nasvíceném prostoru rozostřeném cigaretovým kouřem. Bylo opravdu tohle to, co vždycky chtěla? Vyrostla ve své hrdinky a hrdiny? Dokázala zůstat důvěrně známou, a přesto si zachovat svou anonymitu? Dokázala zůstat reálnou a falešnou zároveň? Dokázala být audioknihou a tajemstvím ve stejnou chvíli? Bylo tohle opravdu tím v co chtěla vyrůst? Nebo to byl jen další talíř lží do přeplněného dřezu?

Ztratila pohled v nasvíceném kouři.

„Čím chceš být až vyrosteš?" v hlavě jí zazněla otázka jejího dědy, kterou jí pokládal příliš často.

„Já nechci vyrůst dědo..." odpovídala holčička, která neměla ponětí o fungování světa. Přesto jí zpětně přišlo, že to věděla. Měla pocit, že to malé nezkažené, hloupé, neznalé dítě bylo vědmou. Anebo možná jen přeci tehdy chápala svět dospělých více než teď když byla jednou z nich. Měla pocit jakoby všechny znalosti, všechny pravdy, všechna přesvědčení, které měla jako dítě s věkem zmizely a ona si teď připadal hloupější a neznalejší, než byla jako malé dítě, rozhodně však nebyla tak nevinnou a naivní. A když nad tím teď přemýšlela nacházela v tom rovnici.

„Ale všichni musí vyrůst malinká..."

„Opravdu?"

Někdo jí do ruky vložil panáka čiré tekutiny a ona bez tázání o co se jedná nechala pálivou tekutinu sklouznout hrdlem. Klidně by to mohl být kyanid v tekuté formě a ona by se nezeptala. S každým roem se učila míň a míň ptát. Otázky začaly jednoduše ztrácet význam.

Z jejího pohledu se ztrácel vytrácet život a někdo se přítomně zeptal, jestli je v pořádku. Odpověděla, že ano. Ale byla?

Někdo jí nabídnul, jestli nechce jít na vzduch. Ale ona měla pocit, že čistý vzduch ničí její plíce více než cigaretový kouř. Podívala se na poslední lok piva v krýglu. U baru nebyla řada. A tak neexistovala výmluva, proč si nedat další. Rozhlédla se po davu tváří jejichž tajemství znala. Ale je to to, co dělá z neznámých přátelé? Jen protože známe něčí jméno dělá to z neznámého člověka známého? A tajemství ze známých přátelé? Kde jsou tyto hranice? Jaké jsou pravidla pro tuto hru?

Když byla malá věřila, že se můry na denním světle rozpadnout v prach a vždy proto měla o tyto noční motýli strach. Nikdy však nepochopila jejich fascinující závislost na umělém světle. A dnes měla pocit, že se stala můrou, nočním motýlem, který se promění v prach na jediném slunečním paprsku reality. Byla svým stínem, odrazem v zrcadle ničím víc.

„A co se stane až vyrostu?"

„Budeš studovat, poznáš nové lidi, nová místa. Bude to moc hezké."

„Ale budu šťastná?"

„Samozřejmě, že budeš."

Opravdu? Chtěla se zeptat dnes. Nechtěla nad tím přemýšlet jako nad lží. Lež to nebyla. Jen ona se ztratila někde po cestě. Až s roky vzdalujícími jí od jejího dne narození si začínala uvědomovat, že štěstí je fata morgána. Nejdražší směnná položka bartru. Nedostatkové zboží, o kterém nikdo neví, na jakém černém trhu ho sežene. A všechny jeho náhražky nevydržely dlouho a cena za ně byla příliš vysoká, než aby si je člověk mohl dopřávat delší dobu.

Stála na místě. Dohořívající špaček cigarety jí pálil do prstů. Krýgl těžknul v ruce a ona oněměle pozorovala to čemu se říkalo život. Přeplňoval místnost a hlukem zaplňoval i ulici venku. Byl tak hlučný, že by se nedivila, kdyby někdo zavolal policii. Stalo se jí přeci jen už nespočetkrát. Ale byla tohle pravda? Byla tohle realita? Nebo jen faleš alkoholového opojení?

„Dědo, budeš tady se mnou navždy?"

„Takhle to nefunguje zlatíčko."

„A jak to tedy funguje?"

„Každý máme svůj čas."

„A co se stane pak?"

„Musíme jít na jiné místo."

„A je to tam hezké?"

„Určitě"

„A můžu jít s tebou?"

Upila piva. Prázdnýma očima se rozhlédla po tísnivě malé místnosti přeplněné lidmi. A vážně nemůžu jít s tebou? pronesl dětský hlásek v její hlavě. Věděla, že ta malá holka, kterou byla musí někde uvnitř ní být. Nemohla zmizet. Ale slábla... S každým nádechem i výdechem se z ní ztrácela víc a víc. Až se bála, že jednoho dne opravdu zmiz. A ona se pro sebe stane naprosto cizím člověkem. Nebo se už tak stalo?

Napila se. Pivo pomůže. Alkohol vždy pomohl. Zapomenout na to vše. Na to, že se každé ráno vážila, aby se náhodou nestalo, že by jednoho dne nezapnula šaty, které si koupila, když jí bylo čtrnáct. Na to, že nevlastnila tepláky. Na to, že za každým jejím úsměvem byla bolest, které nedovolovala dostat se na povrch. Že za každým To je jedno. To je v pohodě. O nic nejde byl vztek, který v ní hnil. Že s každou známostí umírala její naivita...

Stala se papírovou panenkou, kterou si jako dítě vystříhávala z časopisů. Panenkou, kterou dle chuti oblékala do papírového oblečení a s každým rozmarem jí mohla změnit nejen barvu vlasů, ale i všechno ostatní. Mohla jí vysvléct a udělat z ní od základu nového člověka.

Alkohol byl pro ni lék. Lék pro duši. Lék pro srdce i mysl. Lék, který přicházel s daní, kterou si nepřipouštěla.

Chtěla brečet, chtěla cítit slzy na své tváři, ale nedokázala v sobě najít jedinou kapičku jejich druhu. Podívala se na barovou výstavku alkoholu a věděla, že ani všechny tyto flašky dohromady nevyřeší tento její problém, že ho nedokážou odsunout. A v tu chvíli se jí zmocnila úzkost. Jiná, než kterou pociťovala skoro pořád. Nemohla popadnout dech, ale její tělo obklopila podivná rezignace. Krýgl jí vyklouznul z ruky a roztříštil se na podlaze. Pivo smíchané se střepy pomalu teklo po šikmé podlaze. Upnulo se na ní několik páru očí, ale ona se otočila ke vchodu a odkráčela jako by se nic nedělo.

A bylo to. To bylo vše. To bylo naposledy, kdy byla déle než na dobu potřebně nutnou k nakoupení důležitých věcí mimo svůj domov.

Vyhodila váhu. Koupila si tepláky. Stahovala si vlasy do culíku, když jí to přišlo pohodlnější, než je mít rozpuštěné. Když chtěla plakat plakala. Když chtěla křičet křičela. Když se naštvala člověk to poznal, tedy kdyby tam někdo s ní někdy byl.

Cítila to, co cítila, ale říct, že tak našla klid by byla lež. Nenašla. Pořád jí něco chybělo. Něco, co nebyla schopná popsat... Pořád v ní něco chybělo...

A když ráno popíjela své ranní pivo a kouřila první cigaretu, věděla, že ta malá holka, kterou byla, že ta malá holka uvnitř ní, je dávno mrtvá.