Morana se vydala mým směrem. Ruce mi znovu pokryla jinovatka, jako by mi chtěla naznačit, že jsem v nebezpečí. To už jsem však věděla. Ucouvla jsem. O krok, o dva. Bylo mi však jasné, že nemohu couvat věčně. Představila jsem si dýku. Malou, namodralou a poloprůhlednou. Ucítila jsem ji v dlani. Byla veliká tak, že mi sotva vykukovala ze zaťaté pěsti. Vyšla jsem vstříc Moraně.
Byla jsem v její těsné blízkosti a napřáhla jsem se. Užuž se má dýka dotkla její kůže, když mě Morana popadla za ruku, v níž jsem držela zbraň. Zkroutila mi ji za zády, až jsem byla nucena dýku upustit.
Otočila jsem se a vytrhla jsem svou ruku ze sevření. Nepokoušela jsem se však vzdálit, ba naopak. Z hrdla se mi vydral jakýsi bojový pokřik. Zaútočila jsem na bohyni holýma rukama, připravena zmrazit její šedivou pokožku.
Dotkla jsem se její kůže na paži. Vzápětí se jí po ní rozlezla ledová pavučina. Bohyni to však nijak zvlášť neublížilo.
Popadla mě v místě pod ramenem a smýkla se mnou. Stále ještě mokrá chodidla mi napomohla k tomu, abych uklouzla. Upadla jsem na zem. Bolest na okamžik ochromila mé tělo. Koruna se mi skutálela z hlavy. Se zařinčením dopadla na zem a odkutálela se pryč.
Pokusila jsem se po všech čtyřech dostat z Moranina dosahu. Bohyně byla rychlejší. Kopla mě do boku a já jsem se lapajíc po dechu převalila na záda. Morana byla vmžiku nade mnou. Zaklekla mi nohy, abych kolem sebe nemohla kopat. Dlaní mi zatlačila nad prsa a přišpendlila mě k zemi. Cítila jsem, jak se z jejích prstů uvolňuje led, pomalinku se mi rozlévá po kůži a mučivě pomalu se zmocňuje mého těla.
„Snad sis nemyslela, že vyhraješ?" zašvitořila Morana. Její obličej byl tak blízko mému. „Přišla jsi do mého domu a pokusila ses mě přemoci mou vlastní silou. To nebyl chytrý nápad."
Ani jsem se nenamáhala s žádnou odpovědí. Pomalu jsem se nadechla a otočila jsem hlavu do strany. Na zemi jsem uviděla Vidarovo tělo. Obličej měl odvrácený a já jsem viděla pouze jeho blonďaté vlasy. Ležel blízko, ale zároveň daleko. Mezi námi ležela už jen jedenácticípá koruna. Natáhla jsem po ní ruku. Morana se bavila mou snahou, když jsem natahovala prsty, seč jsem mohla, ale koruna byla stále moc daleko.
„Nepomůže ti," zašeptala mi Morana do ucha. „I když ji budeš mít na hlavě, nevyrovnáš se mi."
Černobog vzhlédl od Vidarova těla a zabodl své krásné, tmavomodré oči do mých. Tak moc se ve tváři podobal svému synovi, až se mi stáhl žaludek. Černobog se narovnal a pár kroky došel ke koruně. Kopl ji mým směrem.
Byl to neuvěřitelně příjemný pocit, když jsem se dotkla starého stříbra. Přitáhla jsem si korunu k tělu. Nenasadila jsem si ji na hlavu, ani nic podobného. Morana se s vítězoslavným úsměvem dívala do mého obličeje. Můj trpící výraz pro ni byl zajímavější než překrásná koruna. To byla chyba.
Pevně jsem stiskla korunu. Rychle jsem ji zvedla mezi naše těla a vší silou jsem korunu vrazila do Moranina břicha. Ostré cípy koruny protrhly zlatou látku jejích šatů a zabodly se jí hluboko do kůže. Obličej se jí stáhl bolestí a překvapením. Tohle nečekala.
Využila jsem jejího překvapení a toho, že povolila své sevření. Strhla jsem ji na záda a vztyčila jsem se nad ní. Stále jsem držela korunu v jejím břiše. Z rány jí vytékala černá krev.
Přiblížila jsem se k jejímu obličeji, až se mé zrzavé vlasy dotýkaly její našedivělé pokožky.
„Nejsem bůh ani smrtelník..." prohlásila jsem. Měla jsem co dělat, abych ze sebe ta slova dostala. Led na mé hrudi začal pomalu roztávat, ale mně připadalo, jako by se mi zahryzával hlouběji do kůže. „...Jsem přesně stavěná na to, abych zvládla zabít bohyni."
„Poznej si, jaké to je být nenáviděná," prohlásila nakonec bohyně po dlouhé chvíli, ve které byl slyšet pouze přerývavý a bublající dech. „Buď hodná na mé služebníky."
„Ale já tě nechci zabít," řekla jsem.
„Co tedy chceš?!" zachroptěla Morana.
Stočila jsem pohled k ležícímu Vidarovi. Neměla jsem ponětí, jak na tom je a nezbývalo mi než doufat, že se o něj Černobog postaral.
„Jsem bohyně smrti, nedokážu ho zachránit," ozvala se Morana.
Snažila jsem se utřídit své rozvířené myšlenky a vzpomenout si na to, co jsem to po bohyni chtěla.
„Chci abys nás odsud pustila. Abys pustila bohyni Vesnu a nikdy ses nepokoušela zabít jiného boha. Chci abys netrestala své služebníky. Ale to nejpodstatnější..." zdůraznila jsem. „...Chci, aby sis už nikdy netvořila pomocnice z obyčejných lidí. Abys je nezatahovala do svých věcí."
Morana se zasmála ostře, krutě, ale přesto na ní bylo znát, že pomalu ztrácí síly. Nevěděla jsem, jak si mám její smích vyložit, a tak jsem ještě více zatlačila na korunu. Morana hekla bolestí.
„Mýlila jsem se," zachroptěla. „Když jsi se proti mně postavila s tou korunou na hlavě, myslela jsem si, že prahneš po moci. Že jsi využila Černobogova kluka a že se chceš stát bohyní místo mě. Jenomže ty místo toho žádáš tohle."
Mlčela jsem a čekala jsem, až Morana znovu sebere sílu na další slova. Stát se bohyní místo ní, to by mě nenapadlo ani ve snu. Nestála jsem o to.
Bohyně zimy natáhla ruku ke svému břichu a smočila si prsty ve své vlastní krvi, která byla nepřirozeně tmavá. Zvedla ruku k mému obličeji a já jsem viděla, jak se jí chvěje. Dotkla se mého obličeje a rozmazala mi po něm onu teplou mazlavou tekutinu. Zaraženě jsem se na ni dívala, ale neucukla jsem.
„Přísahám na svou krev i čest," zadrmolila slábnoucí bohyně. „Přísahám, že dodržím vše, co jsi mi nařídila."
Stáhla ruku a možná až moc prudce s ní bouchla o zem. Chvíli jsem ji jen pozorovala. Potom jsem se napřímila a vyškubla jsem korunu z jejího břicha. Bohyně vykřikla, až to trhalo uši. Pohlédla jsem na korunu. Většina cípů byla potřísněna tmavou krví, včetně cípu se ztvrdlou kapkou jedu a cípu uprostřed, který zdobil krystal.
Odstoupila jsem od Morany, která bolestně svírala oči. Bylo však vidět, že pod zlatou látkou jejích šatů se její zranění pomaličku uzdravuje. To byl výhoda toho, být nesmrtelným bohem. Ptáci kolem se začali měnit na lidi a seskupovali se kolem jejich paní, aby jí pomohli. Odvrátila jsem zrak od Morany a vrhla jsem se k Vidarovi.
Ležel na zádech, oči měl zavřené, rty bledé a jediným náznakem života byly nepravidelné pohyby hrudníku. Břicho měl obvázané kusem košile. Červená krev prosakovala i přes to.
„Vidare," zašeptala jsem. „Vidare vydrž."
Naklonila jsem se nad něj, rukou jsem mu vjela do vlasů a pohladila jsem ho. Mírně nadzvedl víčka. Jeho krásné oči byly skelné a dívaly se skoro mimo mě. Nemohla jsem si pomoci a po tváři mi stekla slza.
Sáhla jsem si do výstřihu a vyndala jsem z něj malý modrý kvítek, který stále ještě vypadal čerstvě. Vzala jsem jednu jeho dlaň do své a vtiskla jsem mu do ní onen kvítek.
„Ať při tobě stojí Živa," zašeptala jsem. Přitom jsem prsty přejela po temných trnech na jeho předloktí.
Cítila jsem na sobě cizí pohled a když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že se na mě dívá Černobog. Pohlédla jsem do jeho očí a hřbetem ruky jsem si setřela slzy spolu s černou šmouhou, kterou mi Morana nakreslila pod oko.
„Nevypadá to, že by trefila nějaký orgán," oznámil mi. „Ale krvácí hodně."
„Tak s tím něco uděláme," popotáhla jsem. „Převážeme tu ránu lépe nebo...nebo."
Černobog mě zarazil jediným pohledem. „Každý slunovrat vyrážím do války. Vím, jak se správně obvazuje zranění."
„Co tedy musíme udělat?" zeptala jsem se zoufale.
„Potřebujeme ho dostat na lepší světlo, postarám se o něj a zašiji mu zranění. Z poloviny v něm koluje božská krev a mohlo by mu to srůst rychleji než obyčejnému člověku," řekl Černobog.
„Tak na co čekáme?" zeptala jsem se. „Dostaneme ho odsud."
Chtěla jsem Vidara popadnout za ruce, ale Černobog mě zastavil. „To přemístění je moc riskantní. Mohl by vykrvácet."
Zkřivila jsem bolestně tvář. „Tak co tedy budeme dělat?!"
Černobog mlčel.