Prodrala jsem ven. Konečně se mi podařilo pořádně se nadechnout. Bylo tu příjemně a čerstvý vzduch pohladil mou tvář. Lidí u ohně ubylo. Nejspíš se rozhodli jít dovnitř do hostince.
Úlevný pocit začal střídat chlad, který se mi pomalu táhl po kůži, a tak jsem se vydala k ohni.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Leslav, který se objevil vedle mě a podával mi sklenici vody. „Přinesl jsem ti něco k pití."
„Děkuju," řekla jsem. S vděkem jsem od něj vodu přijala a hltavě jsem se napila. Ačkoliv to vypadalo, že je pozorný, neunikl mi v jeho tváři zvláštní výraz, když jsem vzhlédla od sklenice. Nechápal, co se děje, a proč se chovám tak zvláštně. Já také ne a asi kvůli tomu mě to rozčilovalo.
„Trochu se mi točila hlava, nic víc. Nemá to nic společného s ránem. Může za to vydýchaný vzduch," snažila jsem se ospravedlnit, i když jsem si sama svými slovy nebyla úplně jistá.
„Vlastně..." začal mluvit Leslav, ale jeho slova protrhl jakýsi křik. Chvíli trvalo, než se ve tmě objevila postava ženy. Při bližším pohledu jsem poznala, že jde o pekařovu ženu. Tváře měla ošlehané a červené tím, jak běžela a oči měla vyvalené.
„Je mrtvá. Je mrtvá, je mrtvá!" křičela, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
„Kdo je mrtvý?" zeptal se Leslav. Udělal pár kroku vpřed, ale já jsem viděla, jak se mu ve skutečnosti třesou kolena.
„Ona!" zahulákala žena tak hlasitě, až se dveře do hostince otevřely a ven se začali pomalu trousit zvědaví obyvatelé vesnice.
„Někdo ji zabil! Nějaký démon!"
Dokonce i muzika uvnitř hostince ztichla a všichni lidé vyšli ven, aby se zjistilo, o co jde. Z davu vyběhl pekař, zavalitější muž s hnědou bradkou. Objal svoji ženu, která se v jeho náručí rozplakala. Pekař všechny přítomné zpražil pohledem. Bylo jasné, že ať jde o cokoliv, nechtěl to řešit před celou vesnicí.
„Co se stalo?" zeptal se nakonec své ženy pomalu. „Řekni nám to v klidu a s rozmyslem."
Lidé se začali přeskupovat, aby každý dobře viděl, a nakonec se kolem pekařovy manželky utvořil kruh lidí. Bylo mi z toho zle. Tušila jsem, jak se chudák žena musí cítit.
„Někdo zabil Přívětivou léčitelku!" zapištěla po krátké chvíli mlčení a potom vzlykla. Ustoupila jsem o krok dozadu a mé místo hned nahradil někdo jiný. Tohle se mi nezamlouvalo. Pekařova žena pokračovala. „Šla jsem kolem, když jsem si všimla rozbitého okna. Chtěla jsem zjistit co se stalo, a tak jsem se k jejímu domu přiblížila. Ten puch, och bohové, ten puch. Byl jím nasáklý celý dům. Vešla jsem dovnitř. Ležela tam na podlaze celá pokroucená a v hrudi měla vypálenou černou díru. Skrz na skrz. Bylo to příšerné, och bohové. Žádný člověk by takhle zabít nezvládl. Musel to být nějaký netvor."
Žena domluvila a sesypala se s pláčem manželovi do náruče. Na okamžik zavládlo ticho a v další chvíli se celým davem rozeznělo mumlání, které znělo jako roj včel. Udělalo se mi zle. Ustoupila jsem o dalších pár kroku a zlomila jsem se v pase. Co se té ženě stalo? Byla jsem poslední, která ji viděla? Mohla jsem za její smrt? Když jsem odcházela, stále žila. Nic jsem jí neprovedla...
Pár lidí se vytrousilo do ulic vesnice, aby se podívalo, co se stalo. Zavládl takový chaos, že si nikdo nevšiml, že jsem se také vytratila k domu Přívětivé léčitelky. Potřebovala jsem zjistit, co se stalo.
U jejích dveří bylo narváno. Každý se potřeboval podívat. Opodál jsem zahlédla nějakého chlapce, kterého jsem ve tmě nedokázala pořádně rozeznat, jak zvrací do jednoho ze křoví na neupravené zahradě. Hlasitě jsem polkla a vydala jsem se dovnitř. Do tváře mě udeřil pach mrtvého těla. Sundala jsem si věneček a prorvala jsem se zuby nehty davem, až se mi naskytl neskutečný pohled.
Přívětivá léčitelka ležela opravdu tak, jak ji pekařova žena popsala. Celá pokroucená. Ostré zvířecí nehty měla černé a zlámané. Ve tváři měla vepsanou hrůzu. Nejhorší ze všeho však byla rána, kterou měla v hrudi přesně v místě, kde jsem ji přidržela, když jsem se natahovala pro dýku. Kůže kolem rány měla stejně černou barvu jako moje dvě jizvy na krku.
Už jsem ten pohled nevydržela. Odvrátila jsem se a vyběhla jsem ven. Až tam jsem byla schopna si alespoň trochu utřídit myšlenky. Přívětivá léčitelka zemřela potom, co jsem se s ní nedohodla. Chtěla mě zabít, ale místo toho zemřela ona. Měla jsem silný pocit, že jsem za to mohla já nebo spíše Moranin dar, o kterém mluvila v mém snu. Už jsem nepochybovala o tom, že to, jak jsem se s Moranou setkala, nebyl pouhý sen. Potřebovala jsem ji znovu potkat. Mohla jsem jít domů a doufat, že se mi znovu zjeví ve snu, anebo jsem se ji mohla pokusit najít. U rybníka, kam jsme hodili její figurínu, by se určitě nezdržovala. Proč by byla na místě, kde jí bylo ublíženo? Místo toho mě ale napadlo místo, kde by opravdu mohla být.
Nikdo si mě nevšímal, když jsem se dostala k dřevěnému plotu vesnice. Hledat nejbližší bránu ven by bylo příliš zdlouhavé a nejspíš by byla zamčená, a tak jsem se plaňky pokusila přelézt.
Věneček jsem hodila napřed, aby mi nepřekážel. Zahákla jsem nohu mezi dvě plaňky a rukama jsem se pokusila přitáhnout za horní okraj plotu. Noha mi podklouzla já jsem spadla na zem. Rychle jsem se sebrala a ledabyle jsem si očistila šaty. Když to dokážou přelézt malé děti, proč bych to nezvládla já?
Znovu jsem se k plotu postavila. Zapřela jsem tentokrát druhou nohu.
„Tři, dva jedna," mumlala jsem si nahlas a po posledním slovu jsem se vyhoupla. Přehodila jsem jednu nohu a hned nato druhou. V další chvíli jsem se zřítila na druhou stranu plotu se zvukem trhající se látky. Ztěžka jsem se zvedla a pohlédla jsem na své šaty. Okraj se mírně roztrhl, ale žádný kus bílé látky se v plotě nezasekl. Povzdechla jsem si a trochu jsem se vzdálila od plotu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla květinový věneček. Nebyl rozbitý ani otlučený. Položila jsem si ho na hlavu.
Vydala jsem se do útrob smíšeného lesa a v bílých šatech jsem si připadala jako světluška. Les byl ztemnělý. Chvíli mi trvalo, než si mé oči přivykly tmě. Bylo to strašidelné. Stromy se vypínaly do nebes a jejich křivé větve připomínaly pařáty. Oranžové listí mi křupalo pod nohama a zvuk mého dechu občas protrhlo zahoukání sovy.
Začala jsem stoupat do strmého kopce. Před očima jsem stále měla obraz Přívětivé léčitelky. Podklouzla mi noha pod listím, ale udržela jsem rovnováhu. Cesta byla náročná a o to víc v noci. Brodila jsem se divočinou lesa, doufajíc, že jdu stále dobře. Les se v noci vůbec nepodobal tomu ve dne. Byl záhadnější a nebezpečnější.
Najednou proťal vzduch jakýsi výkřik. Nepodobal se tomu, co ze sebe vydávala pekařova žena, když přiběhla před hostinec. Tenhle byl táhlý a hlubší. Připomínal vytí, ale vlk to nebyl. Hejkal, stvoření, které bloudí po lese a vydává ze sebe pazvuky. Pokud někdo zakřičí nazpět, bude se ho snažit najít. Nakonec ho roztrhá.
Zastavila jsem se a se zatajeným dechem jsem se rozhlédla kolem. Až v tu chvíli mi došlo, že se úplně klepu zimou a že jsem se nevyzvracela asi pouze z důvodu, že jsem nejedla nic kromě snídaně. Všechno to bylo docela k smíchu. Možná jsem doslova přišla o rozum.
Mohla jsem se ještě vrátit. Jenomže jsem věděla, že to neudělám. Už jsem nebyla daleko. Nemohla jsem být. Znovu jsem se dala do chůze, a ačkoliv jsem se snažila být potichu, v žádném případě se mi to v ztichlém lese nevedlo.
Konečně jsem došla k místu, kde se z čista jasna zvedala kamenná zeď, porostlá mechem. Vydala jsem se podél ní, a přitom jsem po ní přejížděla prsty.
Dorazila jsem k místu, kde stála černá kovová brána. Kdysi byla možná nádherná a honosná, ale dnes už byla pokroucená a napůl vyvrácená. Zastavila jsem se před ní a tělem mi projela vlna zvláštního pocitu. Měla bych tam vůbec chodit?
Vykročila jsem. Snad mi to odpustí. Protáhla jsem se bránou a vešla jsem na zarostlou plochu posetou náhrobky. Ocitla jsem se na hřbitově předků. Stál tu tak dlouho, až zdi a náhrobky porostla zeleň a branku pomalu požírala rez. Bylo to místo s tajemným a strašidelným nádechem. Se stejným nádechem, jaký v sobě nesla Morana, bohyně smrti.
„Morano?" zašeptala jsem, jako bych se bála, že mě uslyší někdo jiný mimo ni. Raději jsem nechtěla vědět, co by si ostatní mysleli, kdyby zjistili, s kým chci mluvit.
Doufám, že se Vám tahle kapitola načte. Wattpad mi totiž blbne, například u minulé kapitoly. Některým čtenářům - možná dokonce většině nebo všem - se vůbec neukázalo upozornění na novou kapitolu. Mně to pro jistotu vůbec neukazovalo, že nějakou kapitolu mám, z čehož jsem byla trochu vyplašená. :D
Snad tato kapitola rozešle upozornění a zobrazí se všem. Já se nějakým způsobem s Wattpadem usmířím a on mi to přestane dělat. :D