38.
„Zdravím, Jungkooku." Usmál se na mě Taehyung a podal mi ruku. Byl jsem z něho zmatený. Byl na mě až moc formální. Na tohle chování nejsem zvyklý. „A-ahoj." Vykoktal jsem nervózně a posadil se na gauč. Vypadal tak dospěle.
Nebyl jsem na tento jeho styl chování připravený. Byl až moc profesionální. Tohle není můj Tae. „Ták co špatné sny, Jungkooku? Máš je stále? Vím, že minule jsi mi říkal, že se ti zdálo o tom, jak tě znásilnil tvůj spolužák." Zmateně jsem se na něj podíval.
Cože? Kdy jsem mu to říkal? Jaký sen? Vždyť se to stalo! Nebo snad ne?
„J-já nevím. S-stalo se plno v-věcí..."
například to, že jsme se dali dohromady, ale to předpokládám, byl taky jen hloupý sen. „Uklidni se, Jungkooku. Jsem tu s tebou, žádné nebezpečí ti nehrozí." Usmál se a něco si napsal do zápisníku.
Choval se jako pravý psycholog, jako kdyby to byl vážně jen sen. „C-co se stalo, Taehyungu? Proč mi tohle děláš?" zašeptal jsem a doufal, že mě neslyšel.
„Co dělám? Co by se mělo stát? jsi v pořádku, Jungkooku?"
„NE! NEJSEM!" Zakřičím a postavím se. „NIC NENÍ V POŘÁDKU!" začal jsem se tahat za vlasy. Jsem zmatený.
Proč se tohle děje? Nemohl jsem si to všechno jenom vysnít. Prosím, to ne.
„Jungkooku, uklidni se."
„Neříkej mi Jungkooku! Nikdy jsi mi tak neříkal!"
Mám hrozný vztek. Jak jako, že se nic nestalo?! Takže jsem nikdy neměl žádný vztah s Taehyungem? Není žádný Jimin? Ani moji mámu nikdo nezabil?
„Jungkooku. Vždycky ti tak říkám. Uklidni se." Slyšel jsem zavrzání židle. Jak Taehyung vstal a šel ke mně. Jak mi dal ruku na rameno a tím mě donutil se mu podívat do očí.
„Kookie." Vydechl.
„Kookie, Kookie."
„Kookie. Sakra vzbuď se!"
Něco je špatně.
„No tak, Jungkooku, probuď se!"
Co teď budu dělat?
„Taehyungu?"
***
Helou mí Taekookerští soudruzi!
Hehe, doufám, že tomu moc nerozumíte xdd
Jinak se omlouvám, ale nemám moc čas, jelikož škola:/
Ale to nevadí, jelikož se pokusím dopsat tuto knihu.
So, nezapomeňte myslet pozitivně!
Iℓơvє ♡Чơυ♡