Uběhly už 3 dny a Lizzie nebo Zack se mnou stále odmítají mluvit. Tím pádem mě nesnášejí i všichni ostatní nerdi. Fakt super. V úterý se Jake na Bojovém tréninku radši neukázal. A Tonyho jsem za tu celou dobu ani nezahlédla.
Ve čtvrtek se probudím s bolestí hlavy, a tak se vykašlu na snídani. Na informatiku se doplazím unavená a otrávená. Jestli na mě někdo hodí jeden jediný hnusný pohled, dám mu pěstí. Dneska na takovýhle idioty nemám náladu. Ať si mě klidně pomlouvají, jen když mě nechají na pokoji.
Jen co dosednu na židli před svůj oblíbený počítač, už jsem si ho označkovala nálepkami, ozve se to otravné hučení, které ohlašuje rozhlas. Protočím oči a začnu si vyndavat věci, ignorujíc hlas ředitele. Teprve až zaslechnu svoje jméno, odlepím oči od tašky.
„Takže Abby Reed, Jake Swartz a Antonius Archer. Dostavte se okamžitě do ředitelny.“ Chvíli zírám na reproduktor, jako by mi měl povědět ještě něco. Ředitelův hlas se už ale neozve a tak se roztřeseně zvednu. Vím, že na mě všichni zírají, ale snažím se to ignorovat odejít s hrdě vztyčenou hlavou ven.
K ředitelně dojdu ve stejnou chvíli jako Jake, který se na mě usměje. Nevšímám si ho a prostě zaklepu na dveře. Ozve se tlumené „Dále!“, a tak neváhám a vkročím dovnitř s Jakem v patách. Tony už sedí před ředitelem a o něčem diskutují, až to vypadá, že se hádají. Bohužel na mě zbude židle mezi Jakem a Tonym, a tak uvíznu mezi 2 kluky, kteří se kvůli mně pohádali a zničili si dlouholeté přátelství.
Jakmile se s Jakem uvelebíme, ředitel se pousměje a vyndá nějakou tlustou složku.
„Našli jsme vám s agentkou Delatorre případ. Budete se jim zabývat bez pomoci jakéhokoli agenta, tedy kromě agentky Delatorre, která na vás bude osobně dohlížet. Tady máte všechny informace a pokud máte nějaké otázky, směřujte je na agentku Delatorre nebo si najděte odpovědi sami. Chci vidět výsledky co nejdříve.“ Ředitel mi podá složku, kterou překvapeně přijmu. Tahle složka bohužel moc tlustá není, což znamená, že o tom případu ještě nic moc nezjistili. Fakt skvělý. Dneska je fakt skvělý den.
V tichosti se všichni 3 zvedneme ze židlí a namíříme si to směrem ke dveřím.
„A ještě jedna věc. Po dobu řešení případu, jste omluveni ze školy.“ Vyhrkne ředitel rychle. Tony si něco zamumlá pod vousy, ale naštěstí mu nerozumím. Rychle vyjdeme ven, kde už na nás čeká Kylie.
„Tak pojďte. Čeká nás hodně práce.“ Usměje se a na mě mrkne. Aspoň že na tom případu nebudu spolupracovat s těmi idioty sama.
Zavede nás do sklepa, do řídící místnosti, a zavře nás do svojí malé kanceláře.
„Sedněte si.“ Ukáže na židle. Tentokrát chytnu místo na kraji.
„Už vám něco pan Archer říkal?“ Zeptá se a něco zadá do počítače.
„Ne.“ Vydechnu. S žuchnutím hodím složku na stůl. Kylie se na mě podivně podívá, ale nic neřekne.
„Dobře, tak vám řeknu to nejzákladnější.“ Natočí obrazovku počítače směrem k nám, kde se skví fotka holohlavého muže. Nevypadá vůbec staře, naopak bych si tipla, že je mu tak 30. Na zátylku se mu táhne zvláštní tetování, připomínající nějaký složitý labyrint. Jeho nos vypadá zpřelámaně a husté obočí mi k jeho obličeji vůbec nesedí.
„Tohle je Aamir Faheem. Do USA se dostal už před 10 lety a do téhle doby nepůsobil žádné potíže. Máme ale stopu, která nás zavádí přímo k němu, a my věříme, že je zodpovědný za tenhle výbuch.“ Na obrazovce se objeví dům v plamenech, spíš v troskách. Zatajím dech, když si uvědomím, že to nikdo nemohl přežít.
„Do tohoto rodinného domu vstoupil pod záminkou zkontrolování tvrdosti vody. Místo toho ale nainstaloval bombu a po jeho odchodu dům vybuchl. S celou rodinou uvnitř.“ Kylie si povzdechne. Místo toho, abych v sobě cítila lítost, se naštvu. Tenhle hajzl musí zemřít!
„Ráda bych řekla, že tohle je jediný dům, ale bohužel je to už 4. incident. Vaším úkolem je ho vypátrat a předvést spravedlnosti co nejdříve.“ Natočí si monitor zpátky k sobě a po jeho vynutí se k nám otočí.
„Nějaké otázky?“ Usměje se a podepře si bradu rukou.
„Já bych jednu měla. Proč takovýhle případ dáváte malým děckám, jako jsme my?“ Zatnu ruce v pěsti a snažím se zklidnit svůj dech.
„Abby, tohle není nijak neobvyklý případ. Samozřejmě nejste jediní, kdo na tom pracuje. Takovýhle případů máme mnohem víc a jsou i mnohem horší. Nemáme tolik agentů, aby se o to postarali sami. Navíc si to musíte zkusit, než půjdete do světa na vlastní pěst. Budete pod mým dozorem, takže se vám nemůže nic stát.“ Při mluvení pokyvuje hlavou a začíná mě to ještě víc rozčilovat.
„Dobře.“ Zavrčím a co nejrychleji odtamtud vypadnu. Takový nesmyslný odůvodnění! Nemůžou nám přece svěřit něco tak důležitýho. Něco, na čem závisí životy nevinných lidí. Chci odejít na pokoj, ale v tý blbý škole se ztratím. Prolezu miliónem chodeb, než konečně natrefím na tu správnou a moje nálada se už nebezpečně blíží výbuchu. Musím být sama a to co nejrychleji.
Když dojdu ke svým dveřím, něco se mi nezdá. Dveře jsou pootevřené. Přísahala bych, že jsem je ráno zamkla. Opatrně do nich strčím a nakouknu dovnitř.
Málem dostanu infarkt, když spatřím postavu sedící na posteli.
Omlouvám se, že přidávám tak pozdě, ale neřekli byste, kolik času zabere vyrábění dárků na Vánoce!:D Máte nějaký tipy na to, kdo tam na ní čeká?:D Voty a komenty potěší!!:)) A mockrát děkuju za to, že to tak čtete, u minulý kapči máme 28 votů, což je můj rekord!:DD