Po velkolepém obědě jsem se šla rozloučit s Lenkou. Za pár hodin už budu u Weasleyů a s ní se neuvidím celé Vánoce. Slíbily jsme si však, že si budeme psát dopisy a dárek si dáme po Vánocích.
Draca jsem od oběda neviděla. Nevěděla jsem, jestli s ním chci vůbec mluvit nebo ho alespoň vidět, ale chtěla jsem se rozhodně držet Snapovy rady - vychladnout. Aspoň na nějakou dobu bude lepší, když na Draca prostě myslet nebudu. Ale jde to snad, ještě když budu v jednom domě s mými pohádanými kamarády a nebudeme se bavit právě kvůli němu?
Když jsem se rozloučila s Lenkou, vyběhla jsem se ještě rozloučit do sovince za Corvicií. Přes vánoce zůstává vždycky v Bradavicích.
Cestou ze sovince jsem se ještě vplížila do kabinetu mého učitele lektvarů a na stůl jsem položila dárek k vánocům. Byla to naše fotka, z letošních prázdnin. Oba jsme se tam tvářili docela kysele, protože moje matka měla neustálou potřebu nás vyfotit. Ale vzpomínka to byla hezká. I když jsem ho přes prázdniny viděla jen jednou, všechno jsem mu stihla říct. V naší rodině je sice vždycky vítán, ale dle jeho povahy se dá asi očekávat, že se opravdu ukáže jen jednou za Uherský rok.
Popadla jsem ještě kousek pergamenu a brko s inkoustem, a napsala jsem mu krátký vzkaz.
Aby se Vám po mně nestýskalo, pane profesore.
Veselé Vánoce.
Ch.R.J.
PS: děkuju. Za všechno.
Vzkaz jsem nechala vedle rámečku s fotkou a vyplížila jsem se zase ven.
Šla jsem zpátky na pokoj pro své věci a potom už jsem vyšla před školní bránu, kam jsem i s několika dalšími studenty odjela kočárem taženým testrály na nádraží.
~
Z vlaku jsem vystoupila jako poslední. I když jsem se na rodiče těšila, tak nějak jsem si chtěla prodloužit tu dobu, dokud nebudu muset trčet s Harrym a Ronem pod jednou střechou. I když, pár minut mi už asi nepomůže..
Nervózně jsem se rozhlédla po nádraží a když jsem uviděla mámu s tátou, rozběhla jsem se za nimi. Teda, jen co kufry dovolily.
,,Mami! Tati!" radostně jsem vykřikla a vrhla jsem se jim okolo krku. Moc ráda je zase vidím. Taková holka jako jsem já potřebuje čas od času tu rodičovskou náruč.
Byli jsme na cestě, když mi rodiče sdělili, že Vánoce nakonec u Wealsleyů slavit nebudeme. Po útoku na pana Weasleho zůstávají v domě, který Sirius zdědil po své matce i s domácím skřítkem Kráturou. Nakonec jsem se dozvěděla, že tam bude i Hermiona. Na jednu stranu jsem byla opravdu nervózní z toho, jak se celá situace vyvine, ale taky jsem si řekla, že to bude dobrá příležitost o všem si s nimi popovídat a vyřešit to.
Z mých myšlenek mě probudilo zastavení auta. Zastavili jsme před nějakými domy. Táta mi pomohl s kufry a pak jsme si stoupli na chodník. Domy se najednou začaly pohybovat a měnit svoje rozpoložení, dokud se mezi nimi neobjevil další vchod. Kouzelnický svět mě nikdy nepřestane udivovat.
Právě tím vchodem jsme vešli dovnitř. Už ode dveří jsem slyšela několik hlasů, ale v takovém šumu jsem ani jeden zřetelně nepoznávala. Až když jsem přišla blíž, všimla si mě paní Weasleyová.
,, Lotty!" řekla nadšeně a mateřsky mě objala. Do široka jsem se usmála.
,, Paní Weasleyová" oplatila jsem jí oslovení a kývla jsem na pozdrav panu Weaslymu, který seděl opodál na židličce. Chudák, nevypadal nejlépe. Ale prý už se necítil nejhůře.
Šli jsme se s rodiči zabydlet a potom jsme šli na večeři. Dole už byli všichni - Weasleyovi, Fred a George, Ginny, Ron, Harry a Hermiona.. Chyběl jen jeden člověk.
,, Kdopak jsem?" zakryl mi někdo zezadu oči.
,, Siriusi!" vypískla jsem a objala jsem ho.
,, Ty naše Zmijozelačko.. Nějak jsi nám vyrostla, Charlotte!" řekl Tichošlápek a já se ušklíbla.
,, No, ty jsi nám taky pěkně zestárl!" oplatila jsem mu to a vyplázla jsem na něj jazyk. Se smíchem jsme si šli sednou ke stolu za ostatníma.
Večeře probíhala v klidu, přičemž já se stejně celou dobu zaobírala pouze mýma myšlenkama o mém Blonďáčkovi... Mém? You wish...
I přesto jsem však jedním uchem poslouchala a jedním okem pozorovala, co se okolo mě děje.
Všichni se bavili, jen já ne. Z rozhovoru jsem se však dozvěděla, že tohle místo se jmenuje Grimmauldovo náměstí a Sirius tenhle dům poskytuje jako sídlo pro organizaci zvanou Fénixův řád. Jsou to něco jako bojovníci proti Voldemortovi a jeho stoupencům. To jsem si z toho nějak odvodila, ale dál jsem neposlouchala.
Z mých myšlenek jsem se probrala, když všichni začali pozvedat číše, tak jsem to udělala taky. Pan Weasly se chopil slova.
,, Na Harryho, bez kterého bych tady už nebyl. Na Harryho!"
,, Na Harryho!" pronesli všichni sborově a napili se. Já si jen trošku usrkla a zoufalým pohledem jsem pozorovala Tichošlápka, šklebícího se ve dveřích.
Přišla řada na dárky. Paní Weasleyová každému podala jeden od ní. Byl to pletený svetr, určitě vlastní výroby. Ostatní nakrčovali nos, ale mně se ten můj líbil. Měl zelenou barvu, asi dle mé koleje, a okolo krku měl krásný bílý límeček. Slušně jsem poděkovala a pochválila ho. Paní Weasleyová byla nadšená. Převzala jsem si dárky ještě od rodičů a sama rozdala ty, které jsem si pro ostatní připravila.
Po večeři jsem se odebrala do pokoje, který jsem sdílela s Hermionou, Ronem a Harrym. Nedovedla jsem si představit, jak tady přežijeme. Jasně, budeme prostě držet tichou domácnost... Štítím se toho. Nechci, aby na mě byli všichni naštvaní. Ještě k tomu Draco... Chybím mu? Myslí na mě vůbec?
Snažila jsem se na takové věci nemyslet, ale bylo to víc než těžké. Neustále mi zatěžoval mozek. Já nechci být zamilovaná, a ještě do... do Malfoye!
Sama jsem seděla v pokoji a koukala jsem se z okna. Šeptem jsem se proklínala a byla naštvaná sama na sebe, za to, jak daleko jsem to nechala zajít... Jsem hloupá, hloupá Charlotte!
Někdo zaklepal. S tichým 'dále' daná osoba vešla dovnitř. Byla to Hermiona. V tichu za sebou zavřela dveře a posadila se vedle mě na postel. Čekala jsem, co bude následovat.
,, Charlotte- já, vlastně ani nevím, co říct. Nemám sice radost z toho, že moje kamarádka chodí s naším úhlavním nepřítelem a neříkám, že to, že jsi nám to neřekla mě zklamalo, ale... Nemůžu tě z toho vinit. Chápu tě. Zamilovala ses a srdce si nikdy nevybírá, nikdy... Vím, že to ode mě bylo hloupé, to jak jsem se chovala... Omlouvám se.. " řekla a sklopila pohled. Já ji hned objala.
,, Neomlouvej se. To já se omlouvám, Mio" řekla jsem pro změnu zase já a odtáhla jsem se.
,, Měla jsem vám o tom říct, nebo alespoň tobě. Vím, že to byla prostě situace, kterou nikdo z vás nečekal, a prostě... Já sama také ne. Nikdy mě to ani nenapadlo a když se.. mezi mnou a Malfoyem něco stalo poprvé, chtěla jsem předtím utéct. Ale nemohla jsem. A ani teď nemůžu. Popletl mi hlavu i srdce a já.. ne, že bych toho přímo litovala, ale je mi líto, že jsem se s vámi pohádala. Mrzí mě to.." řekla jsem upřímně a Hermiona se usmála.
,, Neboj se, ve mně budeš mít vždycky podporu. A s klukama se to taky časem vyřeší, uvidíš, že ano. Harry je sice poslední dobou hodně podrážděný, do toho ještě Umbridgová a.. Prostě je toho plno.." řekla Hermiona a když se zarazila, přišlo mi to trošku divné, ale nechala jsem to být.
,, Já to chápu. Je to přece můj kamarád, stejně tak i Ron. Mám je ráda, i tebe Mio" řekla jsem a mile jsem se usmála.
,, Já tebe taky, Lotty! " řekla Hermiona nazpátek a objala mě. Když se dotáhla, vážně se na mě podívala a spustila.
,, Ale teď musíme vyřešit tebe a Malfoye." podívala se na mě a já povytáhla obočí. Vážně mi chce pomoct záchránit vztah zrovna s Malfoyem?
S Hermionou jsem si ještě dlouho povídala, o všem možném. Nejen Dracovi a našem... Dá se říct vztahu, ale i o Harrym, Umbridgové a taky mi Hermiona řekla, že Harry začal budovat Brumbálovu armádu s několika dobrovolníky. A mě nikdo nic neřekl... Trochu mě to zklamalo, ale pokusila jsem se nedat nic znát.
Hermiona mi vysvětlila, že mi to Harry nechtěl říkat, protože jsem doučovala Draca a ten se dal do Vyšetřovací služby k Dolores. No a Harry se bál, že bych se pokecla.
I tak mi to ale vůči mě přišlo nespravedlivé. Pche, prosímtě, ty máš co říkat.. Zklapni.