Zaslechl jsem, jak jedna ze sestřiček řekla, že je Nemluvka zpátky. Ona má hezčí přezdívku. Růženka. Dávají mi tím naději, že se probudí. Princezny v pohádkách nikdy nespí věčně.
Hodiny sedávám u její postele a beze slova ji obdivuji. Její lehce zacuchané vlasy, klidný výraz ve tváři. Jako bych nehleděl na živou osobu, ale na umělecké dílo. Sochu z nejčistšího mramoru, dokonalou ale bez citu.
Někdy přemýšlím, jestli stále bojuje anebo to už vzdala. Jen samotný pohled na její bezduché tělo mi trhá srdce. Přesto je tou nejbolestivější částí odchod. Krok ze dveří jejího pokoje. Myšlenka, že ji zase nějakou dobu neuvidím. Pokaždé jsou to taková muka. Při příchodu mi spadne kámen ze srdce, který se však po odchodu vrací zpět.
A je těžší než kdy předtím.