Oba bystrozoři se objevili přímo před hlavní branou na pozemky Lestrangeovic sídla. Alastor okamžitě Franka stáhl za vysoký živý plot, který je od nich odděloval, a pošeptal mu: „Nesmějí nás vidět. Určitě čekají, že přijde skoro celé bystrozorské oddělení. Když uvidí, že jsme tu jen my dva, nebudeme mít proti nim žádnou šanci. Ale když se nám podaří proplížit se nepozorovaně dovnitř, mohl by náš nízký počet být současně i naší výhodou. Zkusíme je překvapit." Alastor zpozoroval Frankův netrpělivý výraz a jeho pohled zjihl. „Vím, že myslíš na Alice a chceš ji odtamtud dostat co nejdřív. Ale když tam vtrhneme, ublíží jí. Prosím, neudělej žádnou hloupost. Víš dobře, že ji chci zachránit stejně jako ty, a to v co nejkratším čase. Ale nesmíme to uspěchat."
Frank si povzdechl. V hloubi duše samozřejmě věděl, že Alastor má pravdu, a jeho vlastní léta pěstovaný bystrozorský instinkt mu jen dával za pravdu, ale stejně se neubránil pocitu, že každá vteřina, kdy nejsou uvnitř, je promarněnou vteřinou.
„Pojď," pošeptal mu Alastor a táhl ho za sebou těsně podél keřů. Přikrčeni v jejich stínu obešli arboretum i zahradu s nízkými pečlivě zastřiženými keři a sochami z mramoru, jež se v měsíčním svitu přízračně leskly. Alastor viděl mezírkami v živém plotě jen několik z nich, ale i z toho malého počtu mu přeběhl mráz po zádech. Jedna ze soch vyobrazovala egyptského faraona s hůlkou v ruce. Z ní vystřeloval tenký, složitě pletený kožený bič a dopadal na záda mudlovských otroků. Jiná socha zobrazovala pradávný boj Romula a Rema i následující krveprolití, když Římané obdaření kouzelnou mocí pod Removým vedením masakrovali kmen nekouzlících Sabinů.
Jak mohli mudlové zapomenout na magii, která jim způsobila tolik bolesti, a považovat ji za obyčejnou, přirozenou součást dějin? pomyslel si při té vzpomínce Alastor. Severus jeho myšlenku zachytil a neváhal s odpovědí: „Protože mudlové dobře ví, že proti kouzlům nemají žádnou šanci. Nemohou je porazit, a proto je pro ně jednodušší předstírat, že neexistují. Je mnohem snazší popřít existenci hrozby, která přesahuje jejich schopnosti, a být tak v domnělém bezpečí, než jí čelit a vědomě se vystavovat riziku. Ve skutečnosti se ale svou nepřipraveností ještě více oslabují."
Alastor sice měl za sebou v rámci bystrozorského výcviku i trénink nitrobrany, ale výjimečným nitrozpyteckým kvalitám bradavického lektvaristy se nevyrovnal. Zastyděl se, když Severus dodal: „Ano, tuhle myšlenku mám od Pána zla, jak se správně domníváte. Ale měl byste vědět, že se zásadně neshodneme v důsledcích, které je třeba z ní vyvozovat. On se domnívá, že mudlovská nevědomost a neochota řešit problémy nás opravňuje k nadřazenosti nad nimi. Já si myslím, že mudlové i kouzelníci mohou žít paralelně vedle sebe." Bývaly doby, kdy by Alastorova myšlenka Severuse popudila a svou poznámku by pak pronesl jedovatým tónem, ale ty pominuly. Teď už věděl, že oba kdysi zkrátka jen stáli na opačných stranách barikády, a proto mezi nimi stále panují vzájemné předsudky. Ty však bylo třeba rozptýlit jejich vysvětlením – ostrý sarkasmus, který lektvarista s oblibou často používal, by je jen posílil. A Severus věděl, že udělal dobře, když se tentokrát ovládl. Moody už na to slovně nereagoval, ale z Alastorových pocitů Severus poznal, že jeho postoj pochopil.
Zadní část zahrady přiléhající k Lestrangeovu sídlu byla ohraničena pouze nízkou zídkou s rezavou brankou porostlou břečťanem. To bylo známkou toho, že zadní vchod na pozemek se téměř nepoužíval a Moody si s úlevou pomyslel, že to jen zvyšuje jejich naděje na nepozorovaný vstup. „Revelio," pošeptal a sledoval, jak se tmou rozlévá do všech stran slabě světélkující proud magie. Paprsek světla se propletl zdobně kovanou brankou a plížil se podél zdi, přes pečlivě střižený anglický trávník až k dvoukřídlým vratům umístěným na severní straně sídla. Alastor zavřel oči a snažil se zachytit stopu magické energie, která by mu prozradila přítomnost nepřátelského ochranného kouzla, ale paprsek se jen neškodně protáhl klíčovou dírkou ve dveřích a rozplynul se.
„Nejsou tu žádná obranná kouzla, Franku... Nelíbí se mi to," pronesl Alastor do tmy. Doufal, že se mu podaří apelovat na Frankův zdravý rozum. Znal ho ale léta a věděl, že Frank byl vždy veden city spíše než rozumem. To ostatně měli společné, a nebýt této vlastnosti, zřejmě by se v téhle situaci nikdy neocitli. Přesně k tomuto okamžiku, k této vteřině, vedla řada rozhodnutí, které oba učinili srdcem, a kdyby si Alastor mohl vybrat, neučinil by jinak ani jedno z nich.
Proto Frankovi nevyčítal, když rázně zavrtěl hlavou. „Já vím, že to může být past. Ale už není času nazbyt. Jdeš se mnou?"
„Vždycky," pronesl Alastor pomalu. Pak odvrátil oči od svého kolegy a sáhl po zrezivělé klice. Co nejopatrněji ji stiskl v domnění, že se od zrezivělého kovu ozve skřípot, ale proklouzla hladce a branka se před nimi otevřela. Vrhl po Frankovi poslední zachmuřený pohled, jenž naznačoval, že se starobylým kouzelnickým rodem, který nepoužije ani to nejzákladnější zamykací kouzlo, je opravdu něco v nepořádku, a vkročil dovnitř.
K domu vedla od zadního vchodu mnohem kratší vzdálenost než z přední strany, a tak trávník překonali sklonění několika rychlými kroky. Vtiskli se do stínu balkonu, jenž byl umístěn nade dveřmi, a aniž by se museli domlouvat, natočili se k sobě zády, aby jeden druhého kryli. Navzdory vypjatosti situace v nich opravdu nakonec převládly jejich profesní návyky. Alastor zkusmo vzal za kliku, ale nepředpokládal, že by měl štěstí i podruhé, a tak ho nepřekvapilo, když dveře zůstaly zavřené.
V tu chvíli se z hloubi sídla ozval nelidský výkřik a Alastor na svých zádech ucítil, jak sebou Frank trhl. „Pospěš si," zasyčel a Alastor rychle zamumlal odemykací kouzlo. Zámek konečně odskočil. Moody do dveří kopnul špičkou boty, aby se otevřely, a když zjistil, že je za nimi prázdno, začal se sunout do přítmí domu.
V chodbě se oba zastavili. Ve tmě nic neviděli a museli počkat, než jejich oči přivyknou nedostatku světla. Jakmile rozeznávali alespoň obrysy starodávného mahagonového a ebenového nábytku, postoupili dál do předsíně. Z ní vedly troje dveře. Opět do tmy zazněl křik. Alastor Franka zatahal za pravý rukáv, aby mu dal na srozuměnou, že mají jít dveřmi vpravo. Pracovali spolu už léta a měli za sebou nespočet zásahů, takže spolu nemuseli ani mluvit, aby si dobře rozuměli. To se v situacích, jako byla tato, hodilo. Moody stejně jako prve opatrně otevřel dveře a když zjistil, že za nimi číhá opět jen černočerná tma, vstoupil opatrně dovnitř. Výkřiky se teď ozývaly častěji a oba bystrozoři už tušili, kterým směrem se dát.
V pomalém tempu se proplétali domem, dokud nedorazili do rozlehlé haly s vysokým stropem, z níž vedlo široké mramorové schodiště na ochoz ve vyšším podlaží. Po jeho straně se ale vinulo i menší schodiště vedoucí dolů, do sklepení. Alastor nepochyboval, že Alice určitě mučí právě v něm. Vydal se po schodech, za zády chladnou kamennou stěnu z nahrubo otesaných kvádrů. U paty schodiště se chodba stáčela doprava za roh, kde byla zřejmě osvětlena loučemi, protože se zpoza rohu linulo měkké, teplé světlo. Alastor se zastavil a poslouchal, jestli neuslyší blízké kroky nebo nespatří ve světle pochodní pohybující se stín, ale nic přítomnosti lidí ve sklepních prostorách nenasvědčovalo.
„Homenum revelio," zašeptal vedle něj Frank. Alastor se na něj tázavě podíval. Rozeznal, jak Frank v přítmí rty naznačil slova „Alice" a „sama", aby nemluvil nahlas zbytečně. Nevěděli, co to má znamenat, ale už nebylo cesty zpět, a tak oba pozvedli trochu výš své hůlky a vykročili za roh.
Před nimi se rozkládala velká podzemní síň spoře osvětlená pochodněmi. Ze stropu pak visel lustr s vysokými mléčně bílými svícemi, z nichž každá byla umístěna v držáku, který nápadně připomínal vyschlé lidské ruce. A pod ním bylo umístěno masivní dubové křeslo, už od pohledu určené k mučení, nikoli k pohodlí, v němž bezvládně seděla Alice. Byla nakloněná k jedné straně a očividně pozbývala vědomí. Hubená zápěstí jí vězela v poutech z širokých kovových plátů připevněných ke křeslu, a jen díky nim se z něj nesesunula zcela.
Frank se k ní okamžitě rozběhl. „Alice? Alice!" zkoušel ji oslovit. Bystrozorka však nereagovala. Nadzdvihl jí oční víčko, ale pod ním se ukázalo jen prázdné bělmo. Namířil na ni hůlku. „Enervate!" vykřikl. Alice něco zamumlala a pod víčky zamžikala očima, ale byla stále jen na pokraji vědomí.
„Franku?" ozvalo se za ním varovným hlasem. Frank se otočil, aby Moodymu něco odsekl, a zarazil se vprostřed pohybu. Povrch stěn zůstal nezměněn, ale jejich skupenství se z kamene proměnilo na jakousi houbovitou hmotu, z níž právě teď vystupovala čtveřice Smrtijedů. Ze stěny nejblíž k němu se vynořila Bellatrix Lestrangeová. Mířila na něj hůlkou a na tváři jí hrál vítězoslavný úsměv.