Studenti opouštěli Velkou síň ve skupinkách a školními prostory se neslo jejich vzrušené šeptání, povídání, případně radostné výkřiky. Mezi nebelvírskou skupinkou se vyskytli i Harry s Ginny, držící se spokojeně z ruce. Nedalo se říct, že by mu Ginny zcela odpustila, ale dnes byla již příliš unavená na to, aby se s ním hádala, a Harry to akceptoval. Ani on si nepřál vyvolat další zbytečnou hádku.
Bylo to vše jako krásný sen. Nejvíce ho děsila představa první hodiny obrany proti černé magii s profesorem Snapem, doufal ale, že vše bude poklidné a oni se přiučí novým kouzlům. V aktuální situaci viděl vše růžově a ani by ho nepřekvapilo, kdyby zpoza rohu vyskákali oranžoví poníci tančící na duze. Držel svou dívku za ruku a věnoval jí polibek na tvář, když vtom se mu do zorného pole připletla blonďatá kštice jednoho mladého, bývalého Smrtijeda.
„Ginny, mohla bys na mě chvilku počkat, prosím?" požádal ji a na pár vteřin pevně stiskl její dlaň, v očích zřetelnou prosbu.
Pokrčila rameny a věnovala mu unavený úsměv. „Počkám na tebe ve společenské místnosti." Hravě vystrčila ukazováček a zamávala mu s ním před obličejem. „Ale ne, že mě necháš čekat moc dlouho," dodala s šibalským mrknutím a připojila se k Padmě Patilové, s níž zamířila na pohyblivé schodiště.
„První ročníky Zmijozelu, za mnou, prosím," ozval se z blízka hlas Draca Malfoye. Harry zaznamenal, že postrádá tu typickou afektovanost, která mu léta pila krev.
Zrychlil krok, aby se k primusovi dostal dříve, než se svými dětmi odejde. Zvedl ruku a zamával mu, čímž úspěšně alespoň koutkem oka zachytil jeho pozornost. Stanul od něj na vzdálenost zhruba dvou metrů, když si dovolil promluvit: „Ahoj, Draco."
Blondýn sebou při tomto oslovení trhl, ale Harrymu připadalo, jako kdyby se na vteřinku pousmál, než obrátil svou pozornost k mladým kouzelníkům. „Promiň, teď nemůžu," zahučel jeho směrem a dodal k tomu nějaké to ahoj, ale nedokázal se na Harryho podívat. Cítil by se akorát mizerněji než doposud.
„V pohodě," odtušil a s příjemným pocitem rychle zaběhl do nebelvírské společenské místnosti, kde na něj čekala Ginny, usazená v pohodlném křesle před krbem. Bylo krásné se ocitnout znovu na místě, které pro něj v mnohém znamenalo domov. Červená a zlatá, dominující kulaté místnosti plné pohodlných křesel, jej příjemně zahřála na duši a úsměv se mu rozšířil, když se k němu Ginny připojila. Byl spokojený, že ho Draco neposlal ke všem čertům – i když na něj neměl čas – a nečinilo mu žádnou potíž to dát najevo.
Lehce svou dívku pohladil konečky prstů po tváři, než se k ní sklonil, zaklesávaje jí ruce kolem pasu. Zavrněl, když ho objala kolem krku a více než ochotně opětovala polibek, jenž se z počátečního něžného otírání rtů stal vášnivou bitvou jazyků. Srdce mu naráželo do hrudi v ohnivém staccatu a jen neochotně se odpojil, aby mohl nabrat dech a pohlédnout do jejího zrůžovělého obličeje. Zdála se mu nádherná, v očích se jí odrážely plameny hořícího krbu a pihy na drobném nosíku zaváněly roztomilostí. Na chvilku si opřel čelo o její hlavu.
„Ještě se na mě zlobíš?" zeptal se rozechvěle a přitáhl si ji blíž. Doufal, že ne, nechtěl, aby šli opět oba spát rozmrzelí.
„Asi ne," ujistila ho, šťastná, že se může v jeho objetí rozpustit. Naštěstí už v místnosti nikdo nebyl a nepřihlížel k jejich rozmluvě. Zívla mu do ramene. „Ale už mám dneska dost."
„To jsme dva," zasmál se a vzal ji za ruku, aby spolu došli ke dveřím vedoucím ke schodům do jejich ložnic. „Dobrou noc, lásko." Věnoval jí poslední polibek, než se oba rozešli do svých postelí a usnul dříve, než se jeho hlava pořádně dotkla polštáře.
***
Ráno proběhlo ve všeobecném shonu. Nikomu kromě Hermiony, která se vyloženě těšila na počátek dalšího roku plného učení, a tak prakticky nemohla pořádně usnout, se nechtělo vstávat. Vidina snídaně byla to jediné, co Harryho donutilo se z vyhřátého pelíšku zvednout a obléknout se, přestože ho to stálo mnoho úsilí.
Zazíval a sotva zamrkal, už seděl s Ginny po boku ve Velké síni a cpal se toasty s džemem. Stoly přetékaly lahodným jídlem, od typické anglické snídaně obsahující vajíčka, párky, slaninu, fazole, houby a další, až po sladkou variantu různých pudinků, džemů, másel a dalších pochutin. Sklenice se automaticky doplňovaly pomerančovým džusem či jinou tekutinou, již si tam kouzelník napoprvé nalil. Skřítci se znovu překonali, jídlo chutnalo snad ještě lépe než minulý rok, nikdo by si ale nestěžoval, ani kdyby kvalita byla horší. Přeci jen byli rádi, že měli vůbec tu možnost do Bradavic znovu zavítat a zdejší kuchyni ochutnat.
Nacpali si břicha až k prasknutí a Harry si uvědomil, že nastává nejspíš nejzajímavější část počátku školního roku: rozdávání rozvrhů. Sotva na to pomyslel, ředitelka se zvedla ze svého místa a zjednala si pořádek, než na ně upozornila. Vzápětí se zpoza učitelských stolů zvedly desítky kousků bílého papíru, které zavířily místností, než našly svého právoplatného majitele. Harrymu přistál rozvrh prakticky do dlaně, za což byl vděčný. V tu chvíli mu zmrzl úsměv na rtech a srdce se mu divoce rozbušilo. Jeho první hodina byla obrana proti černé magii s profesorem Snapem.
***
„Na začátek tu mám pro vás několik organizačních nezbytností," začal profesor Snape mluvit ihned poté, co se učebna za ním zavřela a jeho černý plášť šustivě zavířil po podlaze, jak procházel uličkou mezi studenty usazenými v lavicích směrem ke katedře. V černých očích se mu škodolibě zablesklo a pokračoval, aniž by si kdokoliv v naprostém tichu všiml, že by se vůbec stihl nadechnout. Sepjal ruce volně na břiše, snaže se tak vyjádřit naprosto uvolněný a nenucený postoj, ale jako kdyby právě toto studenty ještě víc nutilo se zabořit do svých židlí. Harrymu připadalo, že vypadá jako predátor, jenž přemýšlí, kterou gazelu si uzme z vyděšeného stáda a sežere ji k večeři.
„Paní ředitelka se domnívá, že po pádu Pana zla už není žádoucí, aby spolu koleje naší školy dále soupeřily. Má za to, že je potřeba nastolit větší spolupráci, zvláště pak mezi Zmijozelem a Nebelvírem." Vytáhl koutek úst v jakémsi posměšném úšklebku. „Já její názor tak úplně nesdílím, ale uznávám, že bude velmi zajímavé pozorovat, jak se s jejím přáním dokážete vypořádat." Povytáhl obočí a mírně se naklonil. „Začneme se zasedacím pořádkem. Nyní si všichni stoupněte do uliček. Podle toho, jak vás budu volat, si budete sedat do lavic. Toto uspořádání zůstane zachováno až do konce školního roku."
Kdyby nebyli příliš vystrašení, určitě by se třídou roznesl vyděšený šepot. Harry polkl a dle Snapeova příkazu se postavil do uličky, Ginny následovala jeho příkladu. Pocítil její hebkou dlaň na své potem zvlhlé ruce a dovolil jí, ať se jej pevně drží, přestože jim bylo jasné, že je profesor tak či onak rozdělí. Rozhlédl se kolem sebe a vyměnil si několik nejistých pohledů s Ronem a Hermionou opodál, než si dovolil obrátit svůj zrak ke Snapeovi.
Ani to všechno, čím si bývalý Smrtijed prošel, na něm nezanechalo jednou stopu. Působil stejně chladně a nadřazeně jako vždy. Harrymu se v tu chvíli vybavila vzpomínka na jejich setkání ještě před smrtí Voldemorta, kdy mu plačící, skoro umírající Snape přenechal těch několik vzpomínek, které si od té doby mnohokrát přehrál v hlavě a pokoušel se v nich najít nějaký smysl. Severus Snape pro něj už nikdy nebude ten samý ničema jako předtím, i když mu bude dělat ze života ještě větší peklo, o tom nepochyboval. Ani si neuvědomil, že na něj nepatřičně zírá, dokud se jejich oči nesetkaly.
Profesor se vpil do zelených smaragdů, ale nedovolil žádné z emocí, aby se skrze jeho onyxovou čerň prodrala ven. Zuby nehty si bránil svou nedostupnost a nepolevil v očním kontaktu, dokud chlapec neodvrátil tvář ke své přítelkyni a šoupání židlí o mramorovou podlahu neutichlo.
„Slečna Grangerová a Slečna Bulstrodeová, pan Weasley a pan Goyle, pan Finnigan a pan Nott," začal vyjmenovávat jednotlivé dvojice zvučným hlasem a třídou se konečně začalo nést nesouhlasné mumlání. Nechal je, dále četl jména, až se hlouček stojících studentů omezil na poslední šestici. „Slečna Parkinsonová a pan Longbottom –" při vyslovení Nevillova jména nevraživě sevřel rty do úzké linky, „– pan Zabini a slečna Weasleyová, a konečně, pan Malfoy a pan Potter."
Na Harryho s Dracem vyšla lavice vepředu hned před katedrou. Harry naposledy vyslal útrpný pohled ke Ginny, než se rozešel ke svému novému místu. Tak nějak předpokládal, že skončí v lavici s Dracem, i že bude muset sedět úplně vepředu. To vše bylo nic oproti tomu, jak vykolejeně se cítil, když od profesora před několika málo vteřinami odtrhl zrak. Na zátylku mu vyskočila husí kůže, přisoudil to něčemu jako varovnému signálu a rozhodl se, že se bude v přítomnosti Snapea chovat ještě obezřetněji než kdy dřív. Nepotřeboval mu dát záminku k trestu, stržení bodů, nebo vyhození z učebny jen kvůli jednomu podezřelému zvednutí očí.
Snapeovi stačil jediný, mrazem protknutý pohled, aby si v učebně opět zjednal pořádek. Shrnul si jednou rukou vlasy z čela – Harry si překvapeně všiml, že nevypadají tak mastně jako dříve – a rychlým pohybem druhé ruky vyklepl z rukávu svou hůlku. Prudkým mávnutím se z katedry zdvihl štos pergamenů, který se levitačním kouzlem vznesl mezi studenty, rozdávaje každému sepnutou sadu otázek.
„Vaše výuka v uplynulých letech byla – mírně řečeno – silně nevyrovnaná a nedostačující. Protože v letošním roce bude jistě alespoň někdo chtít úspěšně složit OVCE –" přitom nepatrně kývl na Malfoye, „– je na mně, abych vám ve vašem posledním ročníku dokázal do hlavy nasoukat všechno, co vám banda navoněných imbecilů s vlkodlakem v čele, neřekla. Ticho!" křikl, jakmile se z řad Nebelvírských vznesly námitky proti jeho útoku na profesora Lupina. „Dnešní hodinu si napíšete test, který je průřezem vzdělání, jež byste měli zvládat za šest let školní docházky. Podle toho, jak velkými neznalci se ukážete, tak uvidím, co vše vám do vašich zabedněných hlav budu muset nacpat." S potměšilým úsměškem se posadil za katedru a upřel pohled na Harryho. „Máte snad nějaké námitky, pane Pottere?" zeptal se medovým hlasem, který naprosto nekorespondoval s tvrdým pohledem, jímž jej počastoval.
„Nikoliv, pane," odvětil Harry zřetelně, avšak naprosto klidně. Připadalo mu, že takhle proti němu Snape nebude moci nic říct. Oplatil mu železný pohled, nechápaje, jak toho muže před sebou mohl kdy litovat. Poznámka o profesoru Lupinovi se jej dotkla, měl chuť se zvednout a do něčeho praštit, protože Lupinovi se v obraně proti černé magii nikdo nemohl rovnat. Tedy, na úrovni kouzel nejspíš ano, ale způsobu, jímž je Lupin učil, nikoliv. Choval se k nim téměř přátelsky a Harry předpokládal, že Snapeův slovník takové slovo ani neobsahuje.
„Výborně," odtušil Snape chladně a povytáhl obočí. „Proč tedy ještě nepíšete?" tázal se a aniž by čekal na odpověď, obrátil se na studenty, kteří již horlivě vytahovali ze svých brašen brky a lahvičky s inkoustem. „Jak jsme v minulých letech zjistili, je velmi snadné ošálit mysl kouzelníka, který si nedokáže udržet myšlenky na uzdě." Na Harryho se ani nepodíval, ale on přesto cítil, jak rudne. „V letošním roce budou dva studenti z každé koleje, kteří dostanou nejlepší hodnocení ze vstupního testu, chodit ještě na hodiny nitrobrany. Ke mně." Ohrnul horní ret. „Za předpokladu tedy, že budete vůbec schopni vypracovat alespoň osmdesát procent otázek správně." Hermiona zvedla váhavě ruku nad sebe. „Grangerová?" oslovil ji otráveně.
„A proč nemůžete učit všechny, pane profesore? Určitě by bylo mnoho zájemců." Hermiona nepochybovala o tom, že se mezi vybrané dostane, jako druhého tipovala Harryho. Bylo jí ale líto ostatních, kteří by se tomuto vzácnému umění také rádi naučili. Její ruka klesla, když jí Snape věnoval tak ošklivý výraz, že by se v tu chvíli nejraději propadla do země. Harry jí litoval – na otázce nebylo nic špatně, pouze profesor byl háklivý na její pravidelné dotazy.
Snape si dával s odpovědí na čas, možná proto, aby zvědavě zvedli hlavu všichni kromě Nevilla, jenž s povystrčenou špičkou jazyka vypisoval odpovědi na pergamen. Až poté, co uznal za vhodné, se suchým hlasem zeptal: „Myslíte, že je nitrobrana jednoduchá, slečno Grangerová?"
„To ne, pane," odpověděla ihned. „Je to –"
„Nitrobrana vyžaduje osobní přístup. Nedá se učit hromadně. A protože nikdo z ostatních profesorů... s jejím učením nemá zkušenosti, musím se toho ujmout já." Všichni si to přeložili tak, že chtěl říci, že je v nitrobraně nejlepší. A nenašel se nikdo, kdo by s ním nesouhlasil. „Jsem sice dobrý, ale kdybych měl učit každého studenta sedmého ročníku, na některé by se dostalo až o Vánocích." Zpražil ji pohledem. „Ještě nějaké otázky?"
„Ne, pane," odpověděla zahanbeně.
Harry se pokoušel nevěnovat pozornost tomu, o čem spolu mluví, a místo toho upřel svůj zrak na pergamen netknutě ležící na desce stolu. Kmitl pohledem k Dracovi, jehož brk již po pergamenu klouzal a vyplňoval některé z prvních otázek. Zhluboka se nadechl a uchopil vlastní brk, namáčeje jej do inkoustu, načež se dle Dracova vzoru pustil do práce. Neměl velký problém prakticky s ničím, přeci jen se s tímto typem magie setkal vícekrát než většina zdejších studentů.
Po konverzaci mezi Hermionou a profesorem třída utichla a ponořila se do zadaného testu. Harry skončil dříve, stejně tak Draco, neopovažoval se však zvednout pohled z vlastního pergamenu, protože Snape by si toho zcela jistě všiml a dost možná by jej potrestal. Raději si čtyřikrát přečetl, co naškrábal, a připadal si skoro jako Hermiona. Uvnitř jej ale hřál příjemný pocit, že možná překoná Snapeova očekávání.
„Odložte brky," ozvalo se nad ním. Nečekal, že bude tak blízko; tak se zabral do kontrolování své práce, že si vůbec nevšiml, že by Snape vstal. Narovnal se, zíraje pevně před sebe, aby mu nedal žádnou záminku k trestu. Už to bylo s podivem, že ještě nikomu nestrhl žádné body, a on si velmi přál, aby to tak zůstalo. Přesto se otřásl, když se mu na zátylku zježily vlasy. Nebylo pochyb o tom, že ho profesor propaluje pohledem až do žaludku.
„Tento zasedací pořádek budete dodržovat ve všech hodinách, které budete mít společné," pronesl tiše, když se po neverbálním zaklínadle pergameny poslušně naskládaly na katedru a složily do úhledného balíčku. „Pokud budete mít hodinu s další kolejí, rozsadí vás profesor na hodině." Harry konečně zvedl hlavu, až když šustivý šepot pláště na podlaze dal najevo, že se profesor pohnul z místa. „Na příští hodinu chci od vašich dvojic esej na třicet palců pergamenu, kde mi vysvětlíte důvody použití obranných kouzel a jejich nejčastější varianty. Hodina skončila."
Ahoj,
tak jsme se dočkali Severuse, jste rádi? Čekali jste, že bude tak nesnesitelný, jako býval dříve? A co říkáte na zasedací pořádek, myslíte, že to je z jeho hlavy nebo s tím skutečně přišla Minerva?
Děkujeme za vaše ohlasy u minulé části, jste úžasní ♥
Vaše Shezy a Womi alias Shezomi