Necelý týden a je tu nová kapitola. Za jakoukoli odezvu budu ráda. Užijte si zbytek prázdnin :)
resthefuture
„Miláčku, jsi v pořádku?" ozval se Remusův hlas, když Selie už víc jak půl hodiny zvracela v koupelně. Zvuky toho, že se ji ještě dlouho nechystá odpustit, mu byly jasnou odpovědí.
Stála před malým zrcadlem a vlažnou vodou si oplachovala obličej. Vzpomněla si na včerejší romantickou večeři, překvapení od Remuse k jejím narozeninám. Byli v jedné z londýnských restaurací a Selie měla ústřice. Ranní nevolnost přisuzovala právě jim. Vzala si lektvar na podrážděný žaludek a konečně vyšla z koupelny ven.
„Ach Merline," vyjekla paní Weasleyová, když ji druhý den viděla u snídani. „Drahoušku," oslovila Selie a jí to přišlo směšné. Ta žena byla starší o deset, dvanáct let a chovala se k ní jako její matka. „Je ti zle? Jsi celá bílá!" prohlížela si jí a místo její obvyklé kávy s mlékem před ní postavila heřmánkový čaj.
„Děkuju, Molly," vděčně se na ženu usmála. „Budu si muset dojít k Mungovi," povzdechla si nahlas. Včera přisuzovala svojí indispozici mořským plodům, ale když i dnes zamířila hne po probuzení na toaletu, došlo jí, že to nebude jen tím. „Už druhý den ráno zvracím," vysvětlila jí.
Molly se najednou rozzářila štěstím. „Ach, drahoušku," pohladila jí po vlasech. „Jsem za tebe a Remuse tak šťastná," pronesla téměř mateřky. Selie nejdřív nic nechápala. „Vzpomínám si, jak jsme před rokem s Arthurem prožívali dobu, když jsem čekala Billa," pronesla zasněně.
V Selie hrklo. „Ne, o to nejde, Molly-" chtěla jí vysvětlit, že ona s Remusem nečekají potomka. Potom jí ale ztuhla krev v žilách. Menstruaci měla dostat před třemi dny. Děkovala Merlinovi, že na snídani chodila jako poslední, a tedy nikdo jiný než ony dvě nebyl u rozhovoru přítomen. Rychle se Molly omluvila a vyběhla schody k sobě do ložnice. Vzala do ruky svůj diář.
Přesně jak si myslela. Zpozdilo se jí to o tři dny.
„Jste v pátém týdnu," oznamovala jí lékouzelnice, zatímco se Selie oblékala. „Předpokládám, že je to vaše první?" Selie ještě stále nepříliš duchem přítomna, přikývla. „Tohle je seznam doporučení," podávala jí jakýsi bloček. „Doma si to v klidu přečtěte. Příští kontrola bude za měsíc-" pokračovala mladá lékařka dál, ale Selie jí po pravdě příliš nevnímala.
Je těhotná. Je těhotná a to dítě není Remusovo. Věděla to naprosto jistě. Po jeho zranění spolu více jak tři týdny nespali a když potom mohli... Selie si vždycky našla nějakou výmluvu. Byla tak moc zmatená ze svých pocitů, že prostě nemohla.
Když dorazila zpět na Grimmauldovo náměstí, pomyslela si, že by jí teď pomohla sklenička ohnivé whisky. Okamžitě se v duchu okřikla. Neplánovala to. Čekala dítě snad v tu nejnevhodnější dobu – Fénixův řád byl uprostřed války s Voldemortem a dál pátral po viteálech.
Nemohla si to nechat vzít. Najednou, uprostřed vší té smrti, o které četla, nebo hůř, viděla na vlastní oči, nemohla dát ten zárodek nového života pryč.
Unaveně se posadila na židli a hůlkou si přivolala šálek s čajem. Jídelna byla prázdná. Cestou od sv. Munga se šla projít po Londýně. Myslela si, že jí to zabralo dvě tři hodiny. Až když se zastavila před Národní galerií a všimla si velkých hodin, došlo jí, že už se toulala po městě zhruba sedm hodin.
„Něco tě trápí," ozval se hlas paní Weasleyové. Selie se koukla tím směrem. Ve stínu v rohu místnosti stála Molly. „Tenhle prázdný pohled znám," pokračovala dál. „Mívala ho moje mladší sestra, když se dozvěděla o smrti svého přítele," přitáhla si židli vedle té její.
„Copak se stalo, zlatíčko?" pohladila jí po vlasech a Selie si v tu chvíli vzpomněla, jak je to dlouho, co naposledy navštívila rodiče. „Je snad s tím malým něco v nepořádku?"
„Ne, vše je v pořádku, teda podle lékouzelnice je úplně v pořádku."
„Jestli se nechceš svěřit mně, chápu to. Ale věř mi, že pokud to někomu řekneš, uleví se ti," soucitně si Selie prohlížela. Tolik jí připomínala Mildred, když přišla o Edgara.
„Já jen-" nevěděla co říct. Tedy, měla toho hodně co říct, ale nešlo to vyslovit nahlas, i když uvnitř sebe křičela. Jak měla tuhle situaci někomu popsat, aniž by jí neodsoudil za to, že se k Remusovi chovala jako mrcha? A měl by pravdu, dodala si pro sebe.
„Pořád myslíš na Severuse?" Selie na ní vykulila překvapené oči.
„Jak o tom víte?" vydala ze sebe.
„Drahoušku, mám přece oči. Stačilo si všimnout, jak se na sebe díváte. Hlavně ve chvíli, kdy jste si mysleli, že se nedívá ten druhý. Ale víš, já tady mám na starost kuchyň, takže mi tyhle pohledy neuniknou," usmála se na ní a v očích jí hrály nezbedné jiskřičky. Vzpomněla si na chvíle, kdy se po sobě s Arthurem takhle dívali.
„Ach Merline," zahanbeně si skryla obličej do rukou. Nikdy si neuvědomila, jak čitelná je, když na něj hledí přes celou místnost. „Nic si z toho nedělej. Nemyslím si, že by si toho všimlo víc lidí," chlácholila jí Molly.
„Je to jeho," promluvila Selie potichu. „To dítě. Je jeho," loupla po ní očima. „Vím, že to, co jsem udělala Remusovi je příšerné, ale-" chtěla pokračovat, chtěla se nějak ospravedlnit, aby to neznělo tak hloupě. Jenže na nic nepřicházela. Nic, co by jí očistilo v očích Molly Weasleyové.
„Ale jsi do něj zamilovaná," dokončila za ní. Viděla, že se nadechuje k protestům. „Nemusíš mi nic vysvětlovat, děvče. Tohle se prostě stává. Jednou jsem zaslechla se o tom bavit Jamese se Siriusem – že jsi v Bradavicích se Severusem chodila?" Selie nejistě přikývla. „Není nic špatného na tom, že ho máš pořád ráda. Rozchod mezi dvěma lidmi neznamená, že se v tu chvíli přestanou milovat. I když by si to určitě takhle někteří představovali, zkrátka to tak nefunguje."
„Vůbec nevím, co mám teď dělat," řekla napůl plačtivě.
„Ale Selie, vždyť se nehroutí svět. Jenom si sama musíš uvědomit, co pro tebe Severus znamená. A taky musíš myslet na to malé. Musíš se dobře rozmyslet, dítě je veliká zodpovědnost a ty jsi ještě mladá," pronesla Molly konejšivě.
„Já to dítě chci, i kdybych měla být svobodná matka."
„V tom případě ti radím jedno, drahoušku. Srovnej si sama sobě v hlavě, co cítíš k Severusovi. A i kdyby ses rozhodla, že s ním nechceš být, řekni mu, že bude otec. Tohle má každý právo vědět."
Musíš si uvědomit, co k němu cítíš, zněl jí hlas Molly Weasleyové v hlavě. Seděla v knihovně u jednoho ze šachových stolíků. Nesnášela analyzovat svoje pocity. Nerozuměla jim. Bylo to jako by někdo vytáhl opravdu nepříjemné téma, o kterém se nechcete bavit. Něco, co ani za Merlina nechcete rozpitvávat.
A to měla přesně teď udělat.
Musíš si uvědomit, co k němu cítíš, zaznělo jí v uších znovu. Musíš se rozhodnout, jestli ho miluješ nebo ne.
Byl jen jeden způsob, jak to zjistit naprosto jistě. Vytáhla hůlku z pouzdra. Zavřela oči. Vzpomněla si na její jedenácté narozeniny, kdy jí přišel přijímací dopis z Bradavic. Viděla otcův pyšný a matky dojatý výraz ve tváři, když si uvědomili, že z jejich dcery bude čarodějka.
„Expecto patronum!" zašeptala potichu, oči zavřené. Tohle kouzlo se naučila, když byli se Severusem v minulosti. Její patron měl podobu kočky, dost podobné té, do které se přeměňovala profesorka McGonagallová.
Otevřela oči, bála se co uvidí. Byla tam, velká liška. Oběhla jí kolem dokola a spokojeně zavrtěla ocasem, když jí olízla tvář.
Když se vrátili, její patron vzal na sebe podobu Severusova patrona. Děkovala Merlinovi, že v pátém ročníku neměli hodiny Obrany proti černé magii se Zmijozelem. To by to tak dlouho neutajili. Od té doby patrona nepoužila. S mozkomory se nesetkala ani s bubákem. Pokud Fénixův řád potřeboval poslat skrze patrona zprávu, vždycky se nabídl někdo jiný.
Teď měla důkaz. Jasný důkaz, co k němu cítí.
„Reme?" vešla do jejich společné ložnice druhý den ráno.
„Ahoj, Sel," natáhl se k ní pro polibek. „Už je ti lépe?"
„Ano, už je to lepší," nuceně se na něj usmála. „Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit," posadila se na postel, zatímco on na chvíli zmizel v koupelně.
„Nemohlo by to počkat do večera? Pospíchám do práce," ve spěchu si zapínal pásek u kalhot, v puse stále kartáček na zuby. Zkontroloval čas na svých náramkových hodinkách a dával si jakési desky do svojí kožené brašny.
„Jsem těhotná," nebyl to nejlepší způsob, jak začít tenhle rozhovor, ale musela si nějak získat jeho pozornost. „Jenže, to dítě není tvoje," dodala okamžitě, jakmile si všimla, že se mu na tváři rýsuje úsměv.
„Cože? Jak není moje? Chceš, říct že jsi-" nervózně si prohrábl rukou vlasy. „Kdy?" zeptal se, jeho hlas postrádal jakékoli emoce.
„Před pěti týdny, když tě zranili," odpověděla mu šeptem. Styděla se za to, že ho podvedla. Nemilovala ho, to už přiznala. Jenže tímhle mu ublížila. Mohla mít alespoň dostatek slušnosti a rozejít se s ním dřív, než si něco začala se Severusem. Jenže všechno se stalo tak rychle...
„Byl to Snape, že jo?" neměla na jeho otázku co říct, tak pouze kývla. „Můžeš mi jen říct proč? Potom co udělal, jak se k tobě na škole zachoval!"
„Já nevím!" křikla na něj. Nechtěla být hnusná, ale prostě to z ní vylétlo. Sama nevěděla proč. Proč milovala toho bastrada. Jenže člověk si nevybere, do koho se zamiluje.* Nemohla mu to rozumně vysvětlit.
„Odpusť mi to, Remusi," pohladila ho po ruce, ale on se jí vyškubl. „Prosím, odpusť mi to. Opravdu jsem ti nechtěla ublížit, i když vím, že přesně to jsem udělala," zvedla se z postele.
Když brala za kliku, ozval se jeho hlas: „A co budeš teď dělat, když odjela do Francie?"
Pokrčila rameny. „Pojedu za ním. Když už nic jiného, má právo dozvědět se, že bude otec."
*Nevím, jestli někdo sleduje Hru o trůny, ale tohle řekla moje oblíbená postava Jaime Lannister a já to chtěla vměstnat i sem. 😊