Jdu domů. Je kolem jedenácté večer a já se chci dostat co nejdříve domů, protože jsem už vyčerpaná. Zkrátím si proto cestu polem a následně lesem. Když jsem vstoupila do lesa, uslyšela jsem za sebou lámání větvičky, tak jsem přidala do kroku.
Lámání nepřestávalo a stále se přibližovalo. Rozběhla jsem se, jak jen jsem mohla. Pálily mě plíce, ale nehodlala jsem zastavit. Stále jsem za sebou slyšela kroky. Trochu se vzdálily. Nedokázala jsem popadnout dech, tak jsem se schovala za strom, zhluboka jsem se nadechla a potají vykukovala za sebe. Lámání ustálo. Trochu jsem si oddechla, ale stále jsem měla upřený zrak do temnoty v dáli lesa.
Z ničeho nic jsem uslyšela zlomení větvičky těsně u mě. Otočila jsem zrak zpátky, a než jsem stačila cokoliv udělat, ohmatávaly mě silné paže. Někdo mě líbal na krku a snažil se strhnout mikinu. Křičela jsem jako o život, i když tady nikdo než já a neznámý nebyl. Bránila jsem se, kopala, ale nepomáhalo to. Moje mikina byla roztrhaná na zemi a ruce neznámého putovaly po mém těle a snažily se sundat i ostatní. Kopala jsem, i když mi už docházely síly. Stále jsem cítila drsné polibky na mé tváři, rtech, krku... Měla jsem nepopsatelný strach. Kousla jsem neznámého do ruky a následně se mi podařilo ho kopnout na citlivé místo.
Pustil mě a svíjel se v bolestech. Opět jsem se rozutekla s brekem, panikou a strachem. Byla jsem dezorientovaná a vystrašená. Běžela jsem a neuvědomovala si kam. Opět jsem slyšela za sebou ty kroky a tentokrát i křik, který jsem nevnímala a utíkala dál. Pryč odsud. Kroky se přibližovaly a opět mě chňaply ty ruce. Vzala jsem ze země rychle klacek a zapíchla ho neznámému do ramene. Udeřil mě pěstí do břicha a já spadla na zem. Během ani ne vteřiny byl nade mnou a strhával ze mě oblečení. Na zemi jsem nahmatala něco tvrdého. Kámen. Vzala jsem ho a ze všech mých zbylých sil neznámého udeřila do hlavy. Sesunul se vedle mě a zůstal v bezvědomí. Vstala jsem a pokusila se běžet. Brečela jsem, křičela , třepala se... Přes slzy jsem už neviděla na cestu a zakopla o kořen stromu. Spadla jsem a svíjela se v bolestech opět. Bolela mě nehorázně noha a břicho. Nevěděla jsem, co mám dělat a stále jsem brečela. Chvilkami jsem se plazila a chvilkami zůstala ležet. V bolestech, v šoku, dezorientovaná, s neustávajícím brekem a křikem, strachem bez pomoci...
Prudce jsem si sedla a brečela. Křičela jsem, schoulená v klubíčku v rohu pokoje. Klepala jsem se.
„Proč?!" Křičela jsem stále dokola.
„Proč já. Proč on... Byl to on! Přepadl mě, ublížil mi," stále dokola jsem křičela a brečela.
„Šššš, uklidni se, Nik. Jsme u tebe," slyšela jsem známé hlasy, ale nevnímala jsem je a stále si v hlavě přemítala tu noční můru.
Nevím, jak dlouho jsem křičela, brečela, kopala, klepala se... Možná celou noc.
„Zlatíčko, klid. Jsi v bezpečí, nic se ti nestane, jsme tady s tebou já i Brian," šeptala mi máma a oba dva mě objímali.
„Byl to on... Byl to on..," Stále dokola jsem opakovala, ale teď už tišeji.
„Kdo to byl?" Ptal se mě bratr.
„Ten chlap," pošeptala jsem a stále brečela a brečela.
„Jaký chlap?" Opět se zeptal a hladil mě po zádech.
„Ten chlap," odpověděla jsem a schovala hlavu do kolen.
Po asi dvou nebo třech hodinách jsem se konečně uklidnila, ale už jsem neusla.
„Kolik je hodin?" Zeptala jsem se bráchy, který tu stále sedí a objímá mě. Mámu asi poslal spát nebo já nevím...
„Bude tři čtvrtě na šest," odpověděl a stále mě objímal.
„A jak dlouho tady už jsi?"
„Od dvou ráno, kdy jsi začala křičet," odpověděl sklesle.
„Myslela jsem, že už jsem se z toho dostala, že už budu v pohodě..," Řekla jsem mezi vzlyky a pevně ho objala.
„Určitě to jsou jen nervy... Bude to v pohodě, slibuju," dal mi pusu do vlasů a přikryl mě peřinou. Jak jsem se ksakru dostala z druhého konce pokoje na postel?!...
„Neslibuj, co slíbit nedokážeš," pošeptala jsem a dívala se do stropu.
„Běž se dospat. Promiň, že jsi tady musel celou dobu být, mrzí mě to," opět mi stekla slza po tváři, kterou utřel.
„Neomlouvej se. Vždy tady budu, když mě budeš potřebovat a nikam nep-," nestihl to doříct, protože jsem ho přerušila. „Padej spát, vidím ty kruhy pod očima," poručila jsem mu a on si jen povzdechl, ale poslechl.
„Pokus se ještě usnout, Nik," dal mi pusu do vlasů a odešel.
Opravdu už spát nehodlám...
Vstala jsem z postele a šla si dát sprchu.
Studené kapky vody mi dopadaly na tělo a bloumaly po něm. Nakonec však opět spadly a jejich místo zaujaly nové. Takto to šlo, dokud jsem nezatočila kohoutkem a nevypla vodu. Usušila jsem se, oblékla a vyfénovala si vlasy. Vyčistila jsem si zuby jako každý den a dala si trochu korektoru na pandí kruhy pod očima. Nalíčila jsem si obočí, dala trochu stínů, linky a řasenku. Zapudrovala jsem si obličej a nakonec vše doladila neutrální rtěnkou. Vlasy jsem si spletla do dvou copů a s pocitem, že už nevypadám jako mrtvola, jsem odešla zpátky do pokoje. V šatně jsem si vytáhla khaki jeany, bílé tričko a riflovou bundu. Vše jsem na sebe hned oblékla a zamířila do kuchyně. Všichni ještě spali, takže jsem vytáhla suroviny na palačinky a začala je připravovat.
Celkem se mi povedly, když nepočítám jednu, která nějakým záhadným způsobem přistála na stropě, když jsem se ji ve vzduchu snažila obrátit.
Naštěstí mi stačila židle a obracečka a palačinka byla dole. Strop se naštěstí obešel bez vážného 'zranění', takže jsem nemusela vymýšlet pohádku o kulatém fleku na stropě.
Ty povedené palačinky jsem potřela jahodovou marmeládou, zabalila je, na povrch dala šlehačku a nakonec vrstvu pikaa a ovoce.
Šla jsem vzbudit bráchu, který okamžitě vyletěl z pokoje, jakmile slyšel obsah snídaně. Pak jsem zamířila do ložnice mamky, ale ta už byla vzhůru, tak jsem jí jen řekla, že je snídaně a hned na to se šla sama nasnídat.
„Teda, ségra, můžeš se vdávat, protože ty palačinky jsou luxus," pochválil mi Brain snídani a dojídal zbytek.
„Myslím, že mám ještě dost času na toto téma, ale jinak dík za poklonu," usmála jsem se na něj a mezitím přišla i máma.
„Zase palačinky? No co, musíme si občas osladit život," nevinně se usmála mamča a taky se pustila do jídla. S bráchou jsme pak umyli nádobí a vyrazili do školy.
„Počkám tě na obědech s kluky," řekl Brain, když jsme vystupovali z auta.
„Fajn, zatím se měj," objala jsem ho a šla.
„Měj se, kočko," křikl na mě a já mezitím našla Loru a Chloe.
„Čauky," pozdravila jsem je a objala. Nevím proč, ale dneska mám nějaký objímací den...
„Ahoj," řekly sborově. Ve skříňkách jsme si vzaly učebnice a vyrazily do třídy.
Už jsem chtěla vejít do třídy, ale do někoho jsem narazila.
„Omlouvám se," šeptla jsem a podívala se dotyčnému do tváře. Zachvátila mě vlna povědomého strachu a temnoty. Opět jsem se dívala do těch sytě černých očí.
„Dívej se na cestu, krásko, nebo si pořiď brýle," uchechtl se a uvolnil mi cestu.
Ignorovala jsem ho a došla k lavici, do které jsem si sedla vedle Lory.
„Dávej si pozor," starostlivě se na mě podívala Lora a já jí teď nechápala.
„Myslím Dylana," uvedla mě do situace a já jen pokroutila hlavou.
„Neboj se," mrkla jsem na ni a čekala na učitele.
Jakmile přišel, pozdravili jsme se jako vždycky a začal blábolit nesmysly. Nemohla jsem se soustředit na hodinu, protože jsem opět na sobě cítila ten pohled, moc dobře jsem věděla, komu patří... Znervózňuje mě strašně moc...
A navíc, pořád mi v hlavě krouží můj dnešní sen nebo spíše noční můra... Fakt asi budu potřebovat brzy psychiatra.
„Takže uvidíme, kdo dával pozor. Slečno Lorrenz, mohla by jste nám shrnout dnešní učivo?" Probodl mě učitel pohledem a já nevěděla, která bije.
„Ráda bych, pane učiteli, ale nějakým záhadným způsobem mi přišlo zajímavější utápět se ve svých myšlenkách než sledovat hodinu," odpověděla jsem a nevinně se usmála. Celou třídou se rozléhal tlumený smích, který však učitel okamžitě utlumil.
„Takže když vás nebaví můj výklad, tak vás jistě bude bavit vytírání patra po škole," nasadil falešný úsměv a já jen protočila očima a nevěnovala tomu pozornost.
„Nezávidím ti, Nik," soucitně se na mě podívala Lora.
„Mně to je jedno, všechno je lepší než toto," mrkla jsem na ni a jen tak se začala dívat na věci ve třídě.
Páni, ty květiny jsou tak barevné...
Jo, i nad tím už přemýšlím.
Moc dlouho mi to ale nevydrželo, protože se na mě stále upřeně díval Dylan. Nevydržela jsem to už a musela se na něj podívat.
„Máš nějaký problém?" Sykla jsem na něho.
„Vůbec ne," ušklíbl se a s pozorováním mojí osoby nepřestal.
„Proč se na mě furt díváš? Dívej se třeba na dveře nebo umyvadlo, ale přestaň mě furt pozorovat," krev se ve mě vařila.
„Ty jsi mnohem zajímavější, ty ostatní věci ve třídě jsem už očumoval dost, ale zatím se ti nemůžou rovnat, zlatíčko," jeho opravdu baví mě provokovat že?...
„Neříkej mi zlatíčko nebo se staneš synem smrti a to myslím vážně," už jsem si zarývala nehty do kůže, abych na něj nevletěla a nevyškrábala mu oči.
Už se nadechoval, aby něco řekl, ale učitel ho předběhl.
„Můžu vědět, co je tak důležitého, aby jste vyrušovali mou hodinu?" Přeměřil si nás oba pohledem a čekal, co z nás vypadne.
„Bohužel, pane učiteli, to je soukromá záležitost a vás nemusí zajímat," mrkl na něj Dylan, jako by nic a nasadil svůj úšklebek.
„Vidím, že máte dobrou náladu, a také vás vaše činnost zajímá více než výklad, takže dostanete stejný trest jako tady slečna Lorrenz. Po škole se za mnou prosím oba hlaste u mě v kabinetě," dokončil svůj dlouhý monolog a chtěl ještě něco dodat, ale zazvonil zvonek.
Sebrala jsem si věci a mířila ke skříňce, ale někdo mi v tom zabránil.
„Toto si vypiješ, holčičko," šeptl mi do ucha a odešel. Naskočila mi husí kůže a opět ve mně převládl strach. Fakt už nejsem normální...