Minule jsem sice slibovala, že kapitolu přidám dřív, což se mi rozhodně nesplnilo, takže se případným čtenářům omlouvám. Zkouškový je opravdu děsný období. Nestíhala jsem nic jinýho, než se učit. Snad se vám kapitola bude líbit. ZA každý komentář nebo hlas budu moc ráda. Užívejte si hezkého počasí.
resthefuture
Strávili spolu sami ještě další dva dny. Selie byla nadšená. Měla Severuse jen pro sebe a nemuseli brát ohled na žádné mezikolejní předsudky. Když ráno vstali se sedli si ke snídani, Severus zpozoroval na její jinak bezstarostné tváři jakýsi náznak nervozity.
„Děje se něco?" zajímal se, zatímco si ji důkladně prohlížel přes svůj šálek kávy.
„Nic," řekla až příliš rychle na to, aby ji to mohl věřit. Korunovala to tím, že přidala nervózní pokus o úsměv.
„Sel," přesunul se vedle ní. „Co se děje? Je to kvůli tomu, že přijedou rodiče?"
„Ne!" Když viděla jeho podezřívavý pohled, kapitulovala. „Dobře, jsem z toho strašně nesvá."
„A to proč?" zajímalo ho. Vždyť se zase nic tak strašného neděje, ne?
„Tak se kolem sebe rozhlídni!" praštila svým hrkem tak moc, že si horkou tekutinou polila pravou ruku. Severus pohotově mávl hůlkou a už měla na postiženém místě studený zábal.
„Co blázníš?" Selie nebyla nervózní, ona byla vyděšená a třásla se jako ratlík. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?"
„Tobě to furt nedochází?" zvýšila znovu hlas. „Žiješ si v luxusním zámku svých zazobaných rodičů. Co si myslíš, že na mě řeknou, až jim představíš chudou holku, která je navíc napůl mudla?! Co asi řeknou tvoji čistokrevní rodiče na to, že moje matka neumí kouzlit?!" teď už na něj nepokrytě křičela.
„Sel!" vzal ji Severus za oba lokty a silně s ní zatřásl. Měl pocit, že jinak by se snad neuklidnila. Donutil ji se posadit na křeslo, které stálo nedaleko. Klekl si před ní. „Myslel jsem, že tohle už jsme kdysi řešili. Snad jsem ti jasně řekl, že mi na původu nezáleží!" mrzelo ho, že si to o něm myslela. Doufal, že tohle už si snad jednou pro vždy vyjasnili. Vždyť by s ní přece nechodil, kdyby mu vadilo, že její matka nekouzlí.
„Ale tady nejde o tebe," pronesla už smířlivěji. „Prostě tohle všechno představování je pro mě úplně něco novýho. Já vím, že ty si o mně nemyslíš, že jsem póvl," pohladila ho po ruce a sama se trochu zastyděla, že na něj předtím tak vyjela. „Jen se bojím, co si o mně budou tví rodiče myslet. Chtěla bych se jim zalíbit, protože mi na tobě záleží," podívala se na něj. Severus ji postavil na nohy a věnoval ji polibek.
„Budeš se ji líbit, seš totiž úžasná," zašeptal ji do ucha.
Nakonec se uklidnila a Severus ji dokonce přemluvil na krátkou procházku po okolí. Když se vrátili domů, Severus nechal u skřítka objednat sendviče k obědu. Byli z procházky ještě oba promrzlí, tak se společně stulili ke krbu a četli si. Idylku o hodinu později narušil zvuk otevírajících se dveří.
Severus vstal a nakoukl z haly, ve které se právě nacházeli, směrem ke vchodovým dveřím, kde stále jeho matka.
„Ahoj, mami," pozdravil a to už byla u něj a vlepila mu mateřskou pusu na spánek. „Kde je otec?" zajímal se, když si uvědomil, že ji nedoprovází.
„Zůstal ještě u Benettových, vrátí se až zítra. Já potřebuju dopsat ještě článek do Lektvarologa, tak jsem tam s ním nemohla zůstat," vysvětlovala, zatímco zvědavě nakukovala za jeho záda. Severus si do té doby neuvědomil, že za ním Selie sedí.
„Omlouvám se," otočil se na ní. „Selie, tohle je má matka Eileen Snapeová, mami, tohle je Selie Chesterová," představil je navzájem. Selie si paní Snapeovou důkladně prohlížela. Měla stejně tmavé vlasy jako její syn, ale usoudila, že oči po má otci, protože Eileen měla zářivě modré skoro jako ona sama.
„Moc mě těší, paní Snapeová," pokývala hlavou na pozdrav.
„Mě taky, Selie. A neříkej mi paní Snapeová, jsem Eileen," potřásly si rukama a Selie se šťastně usmála. Severusova matka na ni působila velmi sympatickým dojmem.
Když se pak společně všichni rozpovídali u večeře, musela si v duchu nadávat, jaká byla hloupá, když se setkání s jeho rodiči tolik bála. Eileen jí vyprávěla historky o Severusovi, když byl malý. Musela se smát, když si všimla, jak se červená a snaží se matku nenápadně zastavit ve vyprávění dalších historek. Nakonec se nad ním slitovala a zmizela ve své laboratoři, aby dokončila svůj výzkum a mohla ho odeslat do redakce.
Nakonec si šli sednout do zimní zahrady, která byla v zadní části sídla. Selie z ní byla nadšená, hned co ji tu v den svého příjezdu objevila. Bylo to zkrátka dokonalé. V pravé části byly zejména přísady do lektvarů se stále udržovanou teplotou. Levá strana skleníku však byla plná tropických rostlin. Pod větší palmou se nacházela dřevěná lavička. Právě tam se teď nacházeli.
Selie se Severusovi stulila do náruče. Vyprávěla mu o tom, jak byli s rodiči kdysi na dovolené v Karibiku a ona se tam ztratila v zahradě kousek od hotelu, byla sice trochu větší, ale jinak dost podobná té, ve které se zrovna nacházeli. Lavička byla polstrovaná pohodlnými polštáři a Selie se příjemně leželo v jeho náruči, mohla tak cítit jasně jeho blízkost a také příjemnou vůni jeho kolínské. Netrvalo dlouho a usnula.
Ráno se probudila v pokoji pro hosty a jestli ji paměť nešálila, tak to byl ten naproti Severusově ložnici. Rozhlédla se kolem sebe a uvědomila si, že tu má i všechny svoje věci, které doteď měla u něj. Trochu ji to zamrzelo, za ty poslední tři dny si zvykla probudit se vedle něj v posteli a cítit jeho objetí nebo alespoň přítomnost. Ale bylo jí jasné, že když nejsou sami, bude malá změna režimu.
Když společně sešli dolů na snídani, Selie si okamžitě všimla vysokého hubeného muže sedícího u stolu. Pojala podezření. Když složil Denního věštce, aby se podíval na nově příchozí, probodl ji tak černým pohledem, jako to neuměl nikdo jiný. Tedy, kromě jeho syna, samozřejmě.
„Dobré ráno," pozdravil ho Severus i Selie.
„Tati, to je Selie Chesterová. Selie, to je můj otec, Marcus Snape," představil je navzájem a připadal si směšně, jak furt někoho navzájem představuje.
Jeho otec si ji zvědavě prohlížel, po chvíli k ní natáhl ruku. „Těší mě," řekl bez většího zájmu a rychle ruku zase stáhl. Selie mu zamumlala typické zdvořilostní fráze nazpět. Hned potom odešel z místnosti.
„Udělala jsem něco špatně?" otočila se na Severuse, který celou scénu sledoval. Naprosto nevěděl, co na to říct. Jeho otec se vždy ke všem choval slušně, měl to konec konců v popisu práce. Podíval se na Selie. V obličeji se jí zrcadlil velmi smutný výraz. Smutně si povzdechl. Tohle se ale vůbec nepovedlo.
„Neudělala si nic špatně," to on udělal něco špatně, pomyslel si. Nechápal, co se to s jeho otcem stalo. Nikdy se takhle odměřeně k cizím lidem nechoval. Musel ji přivést na jiné myšlenky. Dalo mu to dost práce, ale nakonec si s ním zahrála partičku šachů a on začal doufat, že ten ranní incident měla za následek jen otcova špatná nálada. Když ji sledoval, jak si promýšlí každý tah, než dá pokyn figurkám, aby se pohnuly, myšlenkami se ztratil v minulosti.
Právě tam ji totiž naučil šachy hrát. Pamatoval si, jako by to bylo včera, když se jí zeptal, jestli si s ním nedá partii a ona se mu přiznala, že je neumí hrát. Bylo tehdy, když se vraceli z jejich soukromé lekce tance, kdy ji požádal, aby ho doprovodila na ples. Když se tam ocitli, nikdy by nevěřil, že to řekne, ale byl za ten jejich výlet nakonec rád. Kdyby se to nestalo, nikdy by se nedali dohromady. Nikdy předtím si jí nijak zvlášť nevšímal, byla do jen další z nebelvírských holek, co se kamaráděj s pitomcema jako jsou Potter a Black.
Zadíval se na její soustředěnou tvář. Vždy, když nad něčím usilovně přemýšlela, udělala se jí vráska mezi očima. Jak si mohl myslet, že je obyčejná? Sama ho o tom přesvědčila, když se mu pak omluvila za to, jaký na něj měla názor jen kvůli kolejním předsudkům. Tedy že ho považovala za arogantního a namyšleného.
„Jezdec na D3," vytrhl ho z přemýšlení její hlas a on se jí znovu podíval do tváře. Sledovala ho a čekala, co poví na její tah. Pohledem sklouzl k šachovnici. Měla talent, ale jemu se zatím rovnat nemohla. „Šach," prohlásil a ušklíbl se na ní.
„Ty!" plácla ho polštářem, který měla pod lokty. „Taky by tě nezabilo, kdybys mě jednou nechal vyhrát," zaškaredila se na něj.
„Ale ale, a co ta pověstná nebelvírská čest?" usmál se na ni.
„V některých případech si taky může dát pohov," přisunula se k němu blíž a stulila se mu do klína.
Byla tak unavená, že si dala rychlou sprchu a padla do postele. Odpoledne se byli se Severusem projít, a nakonec obešli celé město. Měla dost. V noci, kolem půl druhé hodiny, jak se přesvědčila, když zakouzlila tempus, ji probudila hrozná bolest hlavy. Opravdu se jí nechtělo z postele a věděla, že je tu několik skřítků, které by jí určitě pomohli. Jenže jí to přišlo poněkud nepatřičné, aby si tu jako návštěva volala a úkolovala skřítky. Navíc si ani nemohla vybavit žádné jméno konkrétního skřítka.
Vzdala to, nazula si papuče a zamířila ven z pokoje. Podle všeho měla horečku navíc ještě rýmu. Ta procházka zasněženou krajinou se jí šeredně nevyplatila. Zaklepala na dveře Severusova pokoje. Neodpověděl, ale to nebylo nic divného, takhle brzy ráno. Vstoupila dovnitř, ale zjistila, že tam vůbec není. Postel byla ustlaná a nikde nikdo. Sakra, zrovna teď vážně potřebuju ten zatracený elixír proti nachlazení. Kam se jen poděl? Přemýšlej, Selie! Nadávala si v duchu. Kde jinde může být, když ne ve své ložnici? Zkusmo ještě zaklepala na dveře koupelny, která příslušela jeho ložnici. Nebyl tam.
No jistě! Laboratoř, nebo knihovna!
Pomalu sestupovala po schodech dolů směrem ke knihovně. Několikrát se musela zastavit a pevně se chytit zábradlí. Bylo jí tak mizerně. Kdyby tu teď nebyli jeho rodiče, snad by začala křičet na celý dům. Konečně se dobelhala ze schodů.
„Já tomu stále nemůžu uvěřit, Severusi," uslyšela, když byla skoro u knihovny. Může mi to nějak vysvětlit?" pokračoval hlas jeho otce. Selie zastavila. Věděla, že poslouchat se nemá, ale...No, trochu špiclování ještě nikdy nikoho nezabilo. Přiblížila se co nejvíc vchodu do knihovny, ale tak, aby ji ani jeden z nich nemohl zahlédnout.
„Tak co mi k tomu řekneš?" dorážel na svého syna.
„A co chceš u Merlina slyšet?" odpověděl mu stejně vytočeným tónem Severus. Selie se podivila, skoro nikdy nekřičel.
„Třeba to, co sis to přivedl za holku? Víš vůbec něco o jejím zázemí? Víš něco o jejích rodičích?"
„Ne, ale-" byl přerušen.
„Takže si do našeho domu přivedl holku, o které vůbec nic nevíš. Udělal jsem práce za tebe, synu. Podívala jsem se na Ministerstvu do archivů. Víš, že její matka je mudla?"
„Vím a-" znovu ho jeho otec přerušil.
„Tak ty to víš a stejně si měl drzost ji přivést do tohoto domu. Severusi, my jsme čistokrevný vážený rod kouzelnické společnosti. Ty se prostě nemůžeš vídat jen tak s někým. Myslel jsem, že je ti to jasné, když sis ji i prázdninách pozval Viviene Prescottovou, tak to chápeš. Já doteď nerozumím tomu, proč jste se rozešli. Znám Prescottovi a Viviene je velmi milá a hezká dívka. A na rozdíl od slečny Chesterové," to jméno jako kdyby vyplivl. „Pochází z velmi vážené rodiny." zakončil nakonec.
Na Selie toho bylo moc. Do očí se jí tlačily slzy, na bolest hlavy a nachlazení dočista zapomněla. Rychle, ale přesto potichu, aby ji nezaslechli zamířila zpátky do své ložnice. Z pod postele vyndala černou tašku a začala do ní házet svoje věci ze skříně. Musela odtud pryč. A to hned.
Nikdy by nevěřila, že mu někdy jeho otec vyčte její původ. To byli snad ve středověku sakra? Jsou snad královská rodina, že tak úzkostlivě řeší svůj rodokmen? Bylo jí z toho na zvracení. A nejvíc ji mrzelo, že Severus neřekl nic na její obranu. Prostě tam seděl a nechal ji urážet svým vlastním otcem. Myslela si, že je opravdu jiný. Jiný než všichni ti zmijozelové, co jim tak záleželo na jejich dokonalé čistokrevné linii v rodině. Mýlila se, evidentně byl úplně stejný jako ostatní.
V bleskové rychlosti sbalila do tašky všechny své věci. Potřebovala se dostat pryč z tohohle domu, pryč od něj. Jenže byla noc a ona vůbec netušila, co má dělat.
Připadala si jako blázen, když zkoušela nejrůznější skřítčí jména. Nakonec se pravděpodobně alespoň trochu přiblížila, protože se vedle ní zhmotnila malá skřítka s fialovou utěrkou kolem útlého tělíčko.
„Paní volala?" zeptala se úslužně.
„Ano, ehm, ahoj," zkusila by i příjemný úsměv, jenže obličej měla stále rudý od pláče a oči byly všechno, jen ne veselé.
„Stalo se Vám něco, paní? Může Vám Jiggy pomoci?" přišla k ní skřítka blíž, když viděla, že jejich host pláče.
„Domů," zašeptala Selie potichu a koukala do země, oči znovu plné slz. Pak zvedla svou ubrečenou tvář ke zmatené skřítce. „Vezmi mě domů, Jiggy. Prosím." Skřítka pochopila. Natáhla k ní svou hubenou ručku a v tu ránu se obě přemístily pryč.