Harry byl posledním vývojem událostí pořád ještě trochu zmaten, ale nemohl říct, že by nebyl rád. Opravdu pro něj bylo snazší přestat se přetvařovat a chovat se k Severusovi normálně. Trochu však Harry pochyboval, že by se to Severusovi při schůzi zrovna dvakrát zamlouvalo.
Ať to bylo jakkoliv, jedno bylo jisté, Remus nadšený nebyl. Do konce schůze nepromluvil už ani slovo a rozloučil se s Harrym pouze ve spěchu.
„Dobře mu tak," ušklíbnul se Severus, když mu o tom později Harry říkal.
„Když mně je ho líto," řekl Harry zachmuřeně. Severus protočil očima.
„To přeci není ničeho ukazatelem. Tobě je líto i zašlápnutého mravence," odfrknul si Severus znuděně. Harry chvíli mlčel, než zase začal Severuse vyvádět z míry svými názory.
„I mravenec má právo na spokojený život."
„A já snad ne?" nadhodil Severus pobaveně.
„Ovšemže máš. Každý máme," přitakal Harry.
„Tak proč mi to pořád děláš?" zeptal se ho Severus.
„Abychom se nenudili?" uculil se na něj Harry.
„To ale není otázka, že?"
„Ne," odpověděl mu zase s úsměvem Harry. „Je mi jasné, že se nenudíš," dodal ještě tajemně.
„Neříkej. Z čeho jsi to poznal?" pronesl Severus nedůvěřivě a nalil si panáka Ohnivé whisky. To už byl třetí. Toho prvního mu nalil Arthur hned po skončení schůze, protože nalezení nového příbuzného se prý vždy musí řádně oslavit. Severus si nebyl jistý, jestli zrovna nalezení synovce jménem Harry Potter byl ten pravý důvod k oslavě, ovšem k napití to byl důvod na dvě stě procent.
Kingsleyho, Freda s Georgem, Dedaluse a pochopitelně Mundunguse nebylo potřeba nijak zvlášť přemlouvat, aby si také přiťukli.
K druhému kolu se pak přidala i Tonksová, k jejíž smůle však bylo třetí kolo Molly Weasleyovou zatrhnuto. Nepomohlo ani Dungovo upozornění, že by mohla Tonksová kulhat, pokud by si nedala ještě do druhé nohy, ale evidentně šlo především o jeho potřebu, nikoliv o potřebu mladé bystrozorky.
Možná by Molly ještě jednoho povolila, kdyby ovšem dvojčata nezačala lanařit Harryho, aby si dal taky. To už zatrhla nejen Molly, ale i Severus, čímž si vysloužil od nynější paní domu pochvalu. Pravý čas na to opustit Grimmauldovo náměstí. A pokračovat u sebe.
„Z čeho jsem poznal, že se nenudíš?" vrátil ho zpět do současnosti Harry.
„To byla jen řečnická otázka," řekl otráveně Severus.
„Stačí kouknout a vidím," mrknul na něj Harry a Severus do sebe ten třetí panák raději hned kopnul.
*****
Když o tom později Harry říkal Ronovi a Hermioně, nemohli tomu ani uvěřit.
„Fakt jim to Snape řekl?" kulil na Harryho oči Ron. Seděli u krbu ve společenské místnosti, kde se před případnými posluchači chránili kouzlem proti odposlouchávání.
„Jo, řekl. Chtěl tím odvést pozornost od Ducha Bradavic a Fidelia. Určitě by všem přišlo podezřelé, že se se mnou zrovna Fidelius sešel, a nastolilo by to spoustu otázek," vysvětloval Harry. Hermiona chápavě přikyvovala.
„To je pochopitelné. Ta historka je trochu neuvěřitelná, ale v porovnání s tím, jaký ohlas muselo vyvolat zveřejnění vašeho příbuzenského vztahu, úplně ztrácí na hodnotě."
„Co na to říkali Fred s Georgem?" zajímalo Rona.
„Hele, asi z toho mají srandu," řekl Harry. „Když jsme odcházeli, zaslechl jsem něco o strejdovi Snapeovi." Ron vyprsknul smíchy a zabořil se do gauče.
„Strejda Snape," opakoval nevěřícně a hlasitě se u toho smál.
„To není moc vtipný, Rone. Severus nemá tyhle přezdívky zrovna v lásce," poznamenal Harry, i když mu u toho taky cukaly koutky.
„No a? Koho to zajímá!" zašklebil se Ron.
„Strejdu Snapea?" řekla k údivu obou kluků vyrovnaným hlasem Hermiona. Asi pět vteřin bylo ticho, načež se rozesmáli všichni tři.
„No, ehm," odkašlal si Harry, „vážně bych ho nezkoušel veřejně oslovovat ‚strejdo'." Ron vypadal, jako by snědl něco špatného.
„Já vím, že je to jen člověk, ale taky je to Snape. Takhle mu nemůže říct nikdo, kdo je při smyslech," poznamenal Ron a znatelně se u toho ušklíbal. Zase bylo chvíli ticho, dokud ho Harry neproťal.
„Taky jsem měl pár promile v krvi, když jsem mu tak řekl," připustil jako nic a od svých přátel si vysloužil zděšený pohled.
„Zlatej strejda Snape!" prohlásil však Ron nakonec uznale. „Máš fakt odvahu, kámo."
„Ještě není všem dnům konec," pronesl Harry trochu nejistě a naklonil se k přátelům o trochu blíž. „Potřebuju tak trochu vaši pomoc a Severus se o tom nesmí dozvědět," oznámil jim o něco tišším hlasem, i když vzhledem k zakouzlení to nebylo vůbec potřeba.
„Co zase plánuješ?" začala si ho Hermiona trochu nedůvěřivě prohlížet.
„Nic nebezpečného," ujišťoval ji Harry, i když přitom nepokrytě lhal. „Ale Severuse by to mohlo trochu znepokojit, a řekněme, že by už nemusel být tak zlatej, kdyby to zjistil," zašklebil se výmluvně na Rona. Ten začal chápavě přikyvovat. Hermiona však tak sdílná nebyla.
„Za to nás to vůbec neznepokojí. Co plánuješ?" položila mu znovu stejnou otázku.
„Potřebuji si odskočit do Zakázaného lesa," obeznámil své přátele se svým plánem. Ron vykulil znovu oči a Hermiona se zamračila. „Popravdě jsem vám to nejdřív nechtěl ani říkat," přitom se ozvalo Hermonino nesouhlasné reptání, „ale jsem soudný a raději to někomu řeknu, kdyby nastaly nějaké komplikace. Víte, abyste... věděli, kde mě případně hledat. Nebo moje tělo," zasmál se Harry svému lehce černému vtipu. Jeho přátelé se však nesmáli.
„Chceš jít sám?" ptal se Ron pochybovačně.
„To se mi tedy nelíbí," okomentovala to Hermiona.
„Nezáleží na tom, jestli se ti to líbí, Hermiono, já tam musím. A myslel jsem, že byste mohli být pro všechny případy na příjmu," ukazoval ke kapse, kde nosil obousměrné zrcátko. Ron i Hermiona rychle pochopili, ale ani tak je příliš nepřesvědčil. Hermiona si povzdechla.
„Kdy tam chceš jít a proč?" zeptala se ho přímo.
„Za pár dnů. A... je to tajné," zatvářil se Harry trochu rozpačitě. Ron s Hermionou si vyměnili pohledy. „Rád bych vám to řekl, ale... možná potom. Teď byste mi to určitě rozmlouvali."
„Pokud se chystáš za Aragogem, tak to bych ti asi nedoporučoval, to je fakt," pronesl zamyšleně Ron.
„Tam nejdu!" řekl Harry zděšeně a doufal, že mezi ‚jakékoliv tvory' nepatří i obří akromantule.
„Harry, tak nám aspoň řekni, čeho se to týká," byla neodbytná jeho kamarádka. Harry převrátil očima.
„Hermino, bude to v pohodě. Za hodinku budu zpět. A navíc Firenze říkal, že hvězdy budou tento týden na mé straně," snažil se ji uklidit, ale jakmile uviděl ve tváři její zděšení, došlo mu, že se asi právě prořekl.
„Ne!" zvolala šokovaně.
„Bude to v pohodě!" uklidňoval ji hned Harry.
„Ne!"
„Ale jasně že jo!"
„O co jde?" přeskakoval Ron zmateně z jednoho na druhého.
„Harry jde za kentaury!" ukazovala Hermiona na Harryho prstem, jako by něco špatného provedl. „To ti poradil Duch Bradavic?" zeptala se ho příkře.
„Ne, a kdyby jo, stejně bych vám to neřekl," lhal i nelhal Harry. „A vážně se nebojte. Mám hůlku, Divokou magii, neviditelný plášť a pořádnou dávku mimořádného štěstí v nepříznivých situací," vypočítával Harry s úsměvem.
„Snape by tě zabil, kdyby se to dozvěděl," prohlásil Ron.
„Vždyť jsem říkal, že by už nebyl tak zlatej," pokývnul Harry Ronovi, dávaje mu tím za pravdu. Hermiona seděla s rukama založenýma na hrudi a nepříjemně na Harryho zahlížela. „Buď mi pomůžete, nebo tam prostě jednoho dne půjdu a nikomu o tom neřeknu," oznámil jim Harry na rovinu.
„Budeme na příjmu!" zvolal Ron a Hermiona po chvíli uraženého ticha také souhlasila.
„Ale vážně se mi to vůbec nelíbí," mumlala přitom ještě rozčileně.
„Snaž se to prosím nedávat příliš najevo. Severus je velmi podezíravý. Pokud na mě budeš pořád takhle zahlížet, všimne si toho," upozorňoval ji ještě Harry. Hermiona si jen odfrkla a odvrátila pohled jinam.
„A kdy to tedy chystáš? Už to víš konkrétně?" zajímal se Ron.
„Pozítří po tréninku," informoval ho Harry.
„Divím se, že nejdeš až po večerce," rýpla si Hermiona.
„Přece tam nepůjdu úplně za tmy!"
„Jako by to nebylo uvnitř lesa jedno," poznamenala Hermiona příhodně. Harry se na ni trochu křečovitě usmál.
„Tak aspoň pro lepší pocit. Vím, co má dělat, Hermiono, vážně si nemusíš dělat starosti. A nejdu tam poprvé, nezapomínej," připomínal jí. Jeho kamarádka si zase povzdechla.
„Jestli je to tak důležité..."
„Je."
„Co s tebou máme dělat," pokrčila nakonec dívka bezradně rameny a nejistě se na svého kamaráda usmála.
*****
Harry se po famfrpálovém tréninku od zbytku svého týmu nenápadně odpojil s tím, že musí ještě něco zařídit. Usmál se na Ginny a pokývnul Ronovi hlavou. Ten mu gesto vrátil a přidal do kroku, aby se co nejdřív připojil k Hermioně, která čekala v jedné nepoužívané učebně se zrcátkem v ruce.
Bylo okolo šesté, takže na pozemcích bylo téměř prázdno. Byl čas večeře, což znamenalo, že většina lidí bude ve Velké síni. Harry doufal, že jeho nepřítomnost nebude Severusovi moc podezřelá, ale měl připravených asi tucet výmluv, kde se mohl zdržet. Zakázaný les z nich pochopitelně vyloučil.
Když se ujistil, že jej nikdo nemůže vidět, přehodil si přes sebe neviditelný plášť. Došel tak až k jezeru, kolem kterého vedla cesta k lesu. Trochu zpomalil a užíval si ten pohled. Bylo krásně, slunce už sice zašlo za horami, ale stále bylo dostatečně teplo. Začátek května byl v Bradavicích asi tou nejlepší dobou.
Harry šel s pohledem upřeným k vodě, když v tu chvíli jeho pozornost upoutalo něco na hladině. Harry se zastavil a zadíval se tam. Byla to hlava? A dívala se na něj? Harry popošel ještě kousek k vodě, aby byl trochu blíž, ale hlava už byla pryč. Byl zmatený. Pokud to byl někdo z Jezerního lidu, bylo zvláštní, že se objevil nad vodou. Ale nikdo tu vlastně nebyl, že? Harryho vidět nemohli, protože je pod neviditelným pláštěm. Nebo snad ano?
Harry ze sebe rychle sundal neviditelný plášť a zůstal stát na místě. Něco ho totiž napadlo. Jezerní lidé by mohli přece také patřit k bytostem, na které Duch Bradavic narážel. Jen netušil, jak by s nimi navázal kontakt, protože jejich řeči vážně nerozuměl.
Jeho instinkty ho však nezklamaly. Za pár vteřin se hlava jezerního člověka objevila opět nad hladinou a nyní dokonce i o kousek blíž. Harry rozpoznal, že se jedná o ženu a na okamžik ho omráčila, když z vody vytáhla i ruku a Harrymu zamávala. Harry sám po chvilce také zvednul ruku a pozdrav jí poněkud plaše oplatil. Žena se usmála a následně se Harrymu lehce uklonila hlavou. Než si však stihnul její gesto jakkoliv vyložit, jezerní žena sebou trhla a zmizela pod vodou.
Bylo to náhlé a nečekané, jako celé toto setkání, ale brzy Harry zjistil, co bylo příčinou tak rychlého zmizení jezerní ženy. Otočil se a v dálce uviděl pod jedním stromem postávat Draca Malfoye. Bezpečně ho poznal a i na tu dálku Harry viděl, že ho pozoruje. Harry se zarazil. Zapojil své smysly a zkontroloval ochrany poblíž něj na pozemcích. Byly v pořádku, takže tu musel být Malfoy sám. To tedy nepředstavovalo žádný velký problém, ale problém by už mohl nastat, kdyby Malfoy Severusovi řekl, že Harryho viděl, jak si to míří do Zakázaného lesa. Jak odsud proklouznout, aby ho Malfoy neviděl?
Harry udělal pár kroků podél jezera dál, a když se otočil, všimnul si, že se posunul i Malfoy. K němu. To byla jasná známka toho, že Harryho plány byly právě překaženy. Nemělo cenu to lámat přes koleno. Zkusí to zítra znovu. Takže změnil kurz směrem k hradu, a když Malfoye míjel, beze slov se na něj ušklíbnul. Malfoy také mlčel, ale jeho výraz by plný ostražitosti. Oba měli ruku poblíž místa, kde schovávali svou hůlku, ale ani jeden se pro ni nenatáhnul. Harry byl na sebe později za své sebeovládání hrdý. A Severus by byl také, kdyby se o tom dozvěděl.
„Hermiono," zašeptal Harry do zrcátka, když byl už téměř u hradu.
„Ano, Harry? Jsme s Ronem tu," dívala se na něj ze zrcátka jeho kamarádka s Ronem v zádech.
„Změna plánu. Akce byla překažena Malfoyem. Sejdeme se ve Velké síni," oznámil jim a hovor ukončil. Na vysvětlování měli ještě času dost.
*****
Severus měl podezření, že se něco chystá. Konkrétně jeden Nebelvír něco chystal! Když dorazili včera do Velké síně téměř na konci večeře nejprve Harry, poté Grangerová s Weasleym a na konec Draco, bylo to divné. A ještě divnější bylo, jak se na sebe po celou dobu vyčítavě dívali.
Severus si tedy dnes dopoledne Draca poblíž svého kabinetu odchytil a přeptal se ho na to. Chtěl se ujistit, že se neděje nic vážného, ale Draco mu jen upřímně sdělil, že on se včera vpodvečer procházel u jezera a že tam byl taky Potter. Nejdřív si ho nevšimnul, ale najednou se tam objevil na břehu a mával někam k hladině.
Bylo to překvapivé, ale Draco si byl jistý, že to byl někdo z jezerních lidí. Každopádně prý ale Potterovi nejspíš překazil nějaké plány, když se tam objevil. A jak se Draco domníval, nebylo Potterovým plánem jít k jezeru. Šel pak kousek dál, směrem k lesu, ale když viděl, že jde Draco za ním, změnil směr a šel zpět k hradu.
To Severusovi vrtalo hlavou. Co Harry plánoval a co si má co mávat s jezerními lidmi? Severusovo podezření, že se něco chystá, bylo větší a větší.
A když pak k večeru Harryho potkal ve Vstupní síni, kde Severus čirou náhodou hlídkoval, vypadal Harry poměrně nesvůj, že na Severuse narazil.
„Pottere, za hodinu je večerka. Vy jdete ještě ven?" zeptal se ho Severus přímo.
„Jdu za Hagridem. To snad ještě smím, pane," namítnul Harry a bez dalších slov se vydal z hradu ven. Severusovi přitom neušlo, že se mu něco rýsovalo pod mikinou. K čemu potřeboval neviditelný plášť, když šel jen k Hagridovi? To bude muset prověřit...
*****
Harry prošel kolem Severuse a zamířil přes pozemky raději přímo k Hagridově boudě. Dnes se odhodlal vyrazit později, a správně tušil, že si měl vzít na sebe neviditelný plášť už uvnitř hradu. Mohl kolem svého strýce proklouznout nepozorovaně. Teď však musel pořád myslet na to, že by ho Severus mohl sledovat, aby se ujistil, že tam vážně jde. Proč jen musí být tak komplikované, dostat se do Zakázaného lesa?
Harry to ale risknul. Když si ověřil, že jej nikdo nesleduje, přehodil si neviditelný plášť přes sebe. Opatrně našlapoval, když sbíhal kopec od hradu dolů. Tam se pak zase odklonil a minul o několik metrů Hagridovu boudu, ze které se slabě kouřilo. Určitě zase pekl ty své hrudky, co se nedaly jíst, napadlo Harryho.
Když už si ale Harry myslel, že je dostatečně daleko, a Zakázaný les měl pár kroků na dosah, uslyšel štěkot. Otočil se a viděl, jak se k němu žene Tesák.
„Ne, nejsem tu," zašeptal Harry a začal couvat. Jenže Tesák vůbec nezpomaloval. Musel ho zavětřit, protože v další vteřině na něj skočil a neviditelný plášť z Harryho samou radostí strhnul.
„Co to – Harry!" zvolal Hagrid, když si Harryho na zemi všimnul. „Co tam děláš?"
„Eee, ahoj!" vysoukal ze sebe poplašeně. „Šel – šel – šel jsem tě navštívit!" vymyslel si rychle Harry a vyskočil na nohy. Neviditelný plášť si nenápadně sroloval zase za mikinu.
„Tak sis na mě taky vzpomněl, co?" začal si ho Hagrid s úsměvem dobírat. Harry přešel pomalu k němu a omluvně se na něj pousmál.
„Vždyť víš, jak mám teď málo času. Ale rád tě vidím, Hagride," snažil se znít Harry trochu nadšeně, i když byl rozmrzelý z toho, že mu jeho druhý pokus zase nevyšel.
„Tak pojď dál, Harry. Uvařím ti čaj. A zrovna peču čokoládové hrudky. Počkej, to si pošmákneš!" ujišťoval Hagrid Harryho, když vcházeli dovnitř. Harry si v tu chvíli pomyslel, že by z něj Trelawneyová nejspíš měla radost.
„Tak jak se máš?" zeptal se Harry, když před něj Hagrid postavil obrovský hrnek s kouřícím se čajem.
„Co já? Já se mám pořád stejně, ale co jsem to slyšel o tobě?" podíval se na něj Hagrid s tajemný úsměvem.
„O mně?" nechápal Harry. Hagrid se zase pousmál.
„No vod Brumbála přece!" Harry se zarazil a zůstal na Hagrida poplašeně civět. To mu přece Brumbál nemohl říct! Ne Hagridovi!
„Ehm, no... vážně?" nevěděl Harry, co na to říct.
„No bodejť! Jsem přece taky člen Řádu. Když to vědí i všici ostatní, Brumbál řekl, že bych to měl vědět i já. Není moje vina, že se na schůze nedostanu. Ale von se tu pak Brumbál jednou za čas zastaví a všecko mi poví," usmíval se Hagrid na omráčeného Harryho. „Nejdřív mě to překvapilo, to nebudu zase lhát, ale pak jsem si řekl, že je to vlastně fajn. Asi to tak má být," řekl Hagrid pevně a bouchnul přitom rozhodně pěstí do stolu. Harry při té ráně trochu nadskočil a sotva ze sebe dostal slovo.
„Aha. Tak... to je dobře, že... to bereš takhle. Víš... pár lidem to asi není zrovna dvakrát po chuti," ušklíbnul se trochu Harry.
„To všecko přejde, Harry. Chce to čas a bude to v cajku. Víš, že jsem si přitom vzpomněl na Siriuse?" Harry byl pořád trochu mimo a tohle ho vykolejilo ještě víc.
„Vážně? Tedy... ne že by mě nenapadlo, co by na to on řekl. To mě tedy napadlo, ale když jsem si to uvědomil, raději jsem na to hned přestal myslet," plácal už trochu Harry. Hagrid nesouhlasně kroutil hlavou, až přitom shodil na zem hrnek s jeho čajem.
„Sakryš! Už zase," zamumlal. „Helejď, von by nejdřív asi taky nevěděl, co si vo tom myslet, ale víš, že byl vždycky na tvojí straně. Věř tomu, že by byl nakonec i rád. Za tebe." Harry zůstal zase na Hagrida chvíli zírat a v hlavě měl jen jedinou myšlenku. Že musel Hagrid zešílet.
„Nic ve zlém, Hagride," začal Harry mírně, „ale víš, jak Sirius Snapea nesnášel. Kdyby už nebyl mrtvej, klidně bych se vsadil, že by ho zabilo jen samotné zjištění, že je Severus můj strýc." Po těch slovech se tentokrát zarazil Hagrid. Zůstal na Harryho zírat dobrou minutu. Harry začal mít zlé tušení, ale neodvažoval se promluvit. Jen přemýšlel, čím by to, co právě řekl, mohl spravit.
„Vo čem to mluvíš, Harry?" zeptal se ho nakonec Hagrid, když se vzpamatoval.
„A o čem mluvíš ty?" zeptal se poplašeně Harry.
„No přece vo tom, že tě chce Brumbál už v létě přijmout do Řádu." Harry polknul a nejistě se na Hagrida pousmál.
„To je ale super zpráva, co?!" prohlásil najednou Harry hlasitě doufaje, že tím odvrátí pozornost. „A víš taky, že-"
„Von je Snape tvůj strejc?" zeptal se Hagrid a vůbec přitom nedbal na to, že Harry něco říká. Jeho zmatení bylo takřka hmatatelné.
„Ehm... ne." To bylo jediné, co Harryho napadlo říct.
„Vždyť jsi to řekl," namítal Hagrid ještě víc nechápavě.
„Neřekl," zapíral Harry.
„Řekls, že by Siriuse zabilo, kdyby zjistil, že je Severus tvůj strejc," opakoval jeho slova Hagrid. Takže ho fakt slyšel dobře, napadlo Harryho.
„Vernon. Chtěl jsem říct strýc Vernon," vymýšlel si dál Harry.
„To von přeci věděl, že je ten mudla tvůj strejc. Ale tys mluvil o Snapeovi!" nedal si to vymluvit Hagrid. Harry byl v koncích. Tohle teda pěkně podělal! Severus ho zabije, až to zjistí. Takže bude muset zařídit, aby to nezjistil. Při pohledu na Hagrida si však uvědomil, že to bude nadlidský výkon.
„No... tak jo. Dobrá. Je to tak. Myslel jsem si, že ti o tom Brumbál řekl a on ti mezitím řekl o Řádu," rekapituloval si to všechno Harry. „Z čehož ale vyplývá, že to je tajemství, Hagride. Velké tajemství!" Hagrid s vykulenýma očima přikyvoval. „Větší, než kdy bylo tajemství o Kameni Mudrců! Takže ne, že to z tebe nějaký jedenáctiletí studenti vytáhnout, jo? Nebo třeba nedejbože Severus!" Hagridovi se v obličeji rozšířil dobrosrdečný úsměv.
„Tak von je to fakt tvůj strejda! No to mě podrž! To bych nikdá neřekl!"
„Já taky ne, to mi věř!"
„Jak dlouho to víš?"
„Asi od podzimu. Brumbál to zjistil vloni v létě," informoval ho Harry.
„Tak to je bezva," poplácal ho poloobr po zádech, až tím Harrymu málem vyrazil dech. „Je to bezva, ne? Já myslim, že je to docela správnej chlap, ten Snape." Harry si naposledy odkašlal poté, co se snažil popadnout dech, a následně se i on začal na Hagrida usmívat.
„Jo, to je," přikývnul Harry. „Je fakt v pohodě, když ho člověk blíž pozná. Vycházíme spolu moc dobře. Většinou."
„Tak to jsem rád, Harry!" řekl Hagrid a přitom dostal od svého přítele další ránu do zad. Harry si byl jistý, že jestli mu dá ještě jednu, skončí asi pod stolem. „Na to bysme si měli připít!"
„Hele, klidně si dej, Hagride, ale já nebudu. Fakt," ujišťoval ho Harry, když se na něj Hagrid nesouhlasně podíval. Pak se otočil a zadíval se z okna. Měl pocit, jako by je někdo sledoval, ale nikoho neviděl. To však neznamenalo, že tam Severus někde není.
„Jasný, Harry. Ještě ti ani nebylo sedumnáct, to tě nebudu přemlouvat," a sám si odzátkoval Ohniwou whisky a řádně z lahve upil. Harry vytřeštil oči nad tím množstvím, které z lahve zmizelo. Jeho by to jistojistě položilo! „Tak na tebe a na Snapea!" pozvedl celkem pozdě Hagrid lahev a následně si ještě znovu upil. „Ta je!" zamručel si potom spokojeně. Harry to chvíli vstřebával, než ho napadlo, že by se mohl Hagrida zeptat na to, kvůli čemu k Zakázanému lesu původně šel.
„Ehm, Hagride, nenarazil jsi někdy v poslední době v lese na kentaury?" Hagrid vrátil zpola vypitou lahev zpět na poličku a zadíval se na Harryho.
„No, vlastně jo. Ale nejsou zrovna moc milí. Víš, potom, co se minulý rok událo s Drápem, jsou na mě trochu namíchnutý," povídal Hagrid zachmuřeně.
„A jak se vůbec Dráp má?" zeptal se ho Harry. Hagrid už jim na začátku školního roku říkal, že ho Brumbál nechal odvést na tajné místo, kde se snad Drápovi daří dobře. A dokonce si tam našel i obří kamarádku.
„Prej dobře. Brumbál mi slíbil, že mě za ním zase vezme. Je to správnej chlapík, ten Brumbál!"
„No a ti kentauři-" Harry se na ně chtěl znovu přeptat, když v tom si všimnul, jak někdo schází po pěšině od hradu dolů. I když už se stmívalo, poznal, že je to někdo, za kým nebezpečně vlaje dlouhý černý hábit. Harry se podíval na hodiny a zjistil, že je tři čtvrtě na devět. „A sakra!" zaklel Harry. „Severus jde!"
„Fakt?" nahnul se k němu Hagrid a také se zadíval z okna. „Co tady chce?"
„Hrajeme takovou hru," plácnul Harry a nervózně se začal rozhlížet kolem. Ne, nebude se schovávat, to byl blbý nápad. Musí ho tu přeci najít, když mu řekl, že sem jde.
„Hru? A co je to za hru?" zajímalo Hagrida, který nejspíš nepochopil, že to Harry řekl jen tak.
„Asi ‚Řekni mi, kam jdeš, a já si to ověřím'," ušklíbnul se Harry a pak se posadil za stůl, složil si ruce do klína a hypnotizoval svůj čaj. Musí vypadat nenápadně! „A pamatuj! Před profesorem Snapem ani slovo! Nic nevíš, jasný?" I přesto ale Harry tušil, že to bude pořádný malér. A poznal to přesně ve chvíli, kdy Hagrid ani nečekal, než Severus dorazí k boudě a zaťuká, a rovnou otevřel dveře do kořán a na Severuse zavolal:
„Dobrej večír, pane profesore! To máme krásný počasí, co? Pojďte dovnitř, upekl sem zrovna bezvadný čokoládový hrudky!"
Harry složil hlavu do dlaní a odmítal se na kohokoliv podívat. Ještě, že mu neřekl, že on čeká uvnitř.
„Harry čeká vevnitř!" Harryho hlava poklesla ještě níž. Tohle nedopadne dobře.
„Dobrý večer, Hagride," uslyšel Harry Severusův odměřený hlas. „Pan Potter je tu? Už ale bude večerka." Takže mu to ještě nedošlo. No, nebude dlouho trvat a...
„Ale jděte, pane profesore!" Harry slyšel, jak Severuse poplácal po zádech. „Vždyť přece víte, že semka šel! Harry mi o tý vaší hře říkal." Harryho hlava byla stále schovaná v dlaních s tím, že ji už Harry raději nikdy nevytáhne, takže si nemohl všimnout pohledu, jakým ho Severus ve dveřích obdaroval. „Nebo... neřekl?" pronesl Hagrid zmateně, jako by si až teď uvědomil, že možná řekl příliš.
„Hře?" nadnesl Severus lehce zmateně.
Harry pořád nevykukoval. Svou odvahu dočista ztratil. Chvíli bylo zase ticho, které však rozseknul Hagrid. A rozseknul ho tak, že by se v tu chvíli Harry nejraději propadnul do země.
„Ale tak všecko stranou, profesore! Pojďte si se mnou jednoho dát," zatáhnul Severuse silou dovnitř a zabouchnul za ním dveře. „Tohle chce totiž pořádně zapít! Vždyť sme skoro jedna rodina! Harry je jako moje rodina, víte? To já jsem ho jako mimino odvezl z Godrikova dolu pryč-" Najednou Hagrid hlasitě vzlyknul a začal si rukou otírat obličej. „Byl tak mrňavej! A děsně hodnej, to von byl hodnej! Ani nezabrčel! A- a- a-" Hagrid zase vzlyknul a uchopil lahev do ruky. „-a pak jsem ho viděl až v jeho jedenácti a takovej špunt to pořád byl! A teď už mu bude za chvíli sedumnáct!" Na to si zase přihnul z lahve a Harry se poprvé od Severusova příchodu odvážil vzhlédnout. První co uviděl, bylo, že Severus sleduje Hagrida stejně nevěřícně, jako Harry před malou chvílí.
„Nate, pane!" podával mu Hagrid poloprázdnou lahev whisky.
„Děkuji, ale raději nebudu," sdělil mu odměřeně Severus.
„Jasný, chcete asi skleničku, že jo?" natáhnul se Hagrid ke spižírně a vytáhnul odněkud půllitrovou sklenici. Vrazil ji Severusovi do ruky a nalil mu Ohnivou whisky asi do poloviny. Hagrid na nic nečekal a ťuknul si s ním s lahví.
„Tak na vás a Harryho! Na vašeho synovce!" Severus se podíval smrtícím pohledem na Harryho, který se ho snažil povzbudit rozpačitým úsměvem. Neúspěšně.
Severus si usrknul ze sklenice a položil ji na stůl.
„Nejste naštvanej, že mi to Harry řekl, že ne!" začal si ho Hagrid zkoumavě přeměřovat.
„Já jsem nic neřekl," bránil se Harry, když se konečně odhodlal promluvit. „To bylo všechno jedno velké nedorozumění."
„Jasně, že bylo," přikývnul Hagrid. „Já Harrymu povídám, že už to vím, že mi Brumbál všecko řekl, ale Harry si myslel, že mi řekl o vás. A von mi Brumbál řekl o tom, že bude Harry členem Řádu, víte? No chápete to?" umíval se na něj Hagrid a dotlačil přitom Severuse až k Harrymu, aby se vedle něj usadil.
„Nechápu," procedil Severus skrz ústa. „Bez urážky, ale vám by to Brumbál nikdy neřekl, Hagride," řekl Severus na rovinu. Hagrid jen mávnul rukou, nic si z toho nedělal, ale Harry se v tu chvíli musel Hagrida zastat.
„To nebylo moc hezké, Severusi," řekl mu Harry tiše. Severus na něj obrátil znovu svůj smrtící pohled.
„Na tohle jsem třicet sedm let čekal. Až mě můj pubertální synovec bude poučovat." Pak se Severus zvednul. „Musíme jít-"
„Ale seďte, profesore," tlačil ho Hagrid zpět na židli, „zrovna jsem vyndal z trouby ty hrudky. Musíte je vochutnat, ty vám budou šmakovat! A dáme si ještě do druhý nohy, co?" vytáhnul Hagrid ze spíže další lahev Ohnivé whisky a znovu si s ní ťuknul o Severusovu sklenici. „Nabízel sem i Harrymu, ale von nechtěl," řekl trochu zdráhavě a Harry na to začal horlivě přikyvovat.
„Nemáte mu co nabízet, Hagride. Ještě není plnoletý," upozornil ho Severus ostře. Hagrid zase jen mávnul rukou a pousmál se.
„Vždyť já vim, profesore. Ale brzo už plnoletej bude. Na to se těšim, mám pro tebe přichystanej bezva dárek, Harry. Speciální!"
„Ehm, no..." Harry se při představě, co pro něj asi Hagrid má, trochu zděsil.
„Ale je dobře, že to bude až za tři měsíce, ještě to chce trochu čas," sdělil jim Hagrid tajemně. Harry se vyděšeně podíval na Severuse. Ten si upil ze sklenice s whisky a vcelku klidně se opřel do židle.
„V pořádku. Většina magických tvorů nalezne své uplatnění v lektvarech." Harry polknul a raději se chopil čaje, aby se napil. Byl rád, že Hagridovi nedošlo, co tím Severus naznačil.
„Víš," začal Harry, když se trochu vzpamatoval, „já bych chtěl letos tyhle narozeniny pojmout trochu jinak. Ehm, víš... napadlo mě... už dávno... že všem řeknu, aby mi nikdo nic nekupoval. Vždyť jde přece jen o to sejít se a popovídat si," rozhodil Harry ležérně rukama do stran, ale když se začal Hagrid zase usmívat, tušil, že to není dobré.
„Však já sem to kupovat nemusel," mrknul na něj Hagrid a Harry zase polknul.
„Není to nějaký nově vylíhnutý Třaskavý skvorejš, že ne?" zeptal se Harry prosebně. Hagrid vypadal pohoršeně.
„Za co mě máš, Harry? Přece bych ti k narozeninám nikdá nedal Třaskavýho skvorejše! I když," nahnul se k Severusovi, „voni sou ty potvůrky děsně nepochopený stvoření. Málokdo to pozná, ale voni jsou děsně milý, když víte, jak na ně," poučoval ho Hagrid.
„Vím bezpečně, jak na ně," ujišťoval ho Severus s poklidem. „Ostny nadrtit, sliz uložit, přísavky nakrouhat, nohy nakrájet..." Harry se zděšeně podíval po Hagridovi, kterému se ruka s lahví zastavila na půli cesty k puse.
„Že má skvělej smysl pro humor!" snažil se Harry zachránit situaci, opřel si ruku o Severusovo rameno a začal se strojeně usmívat. Hagrid vypadal, že chvíli neví, která bije, ale pak se přidal k Harrymu.
„No jasně!" souhlasil s ním Hagrid a Harry se po jediném Severusově pohledu rozhodl dát ruku z jeho ramena rychle dolů. „Už jsem tady Harrymu říkal, že jste správnej chlap! Víte-"
Harry přestal Hagrida poslouchat, protože mu v kapse začalo vrnět obousměrné zrcátko. Úplně zapomněl Ronovi a Hermioně zavolat. A už se mu krátil čas, když to nevezme, budou si myslet, že se mu něco stalo. Snažil se tedy dělat jako nic a vytáhnul nenápadně zrcátko z kapsy. Přendal si ho do druhé ruky dál od Severuse a nakouknul na něj. Bylo štěstí, že je Severus zakouzlil tak, že dotyčné na druhé straně nikdo kromě něj slyšet nemohl. Za to Ron s Hermionou mohli dobře slyšet, kde Harry je, a co se tam děje.
Harry v zrcátku spatřil nevěřícné obličeje svých přátel.
„Harry? Kde to jsi?" uslyšel nejistý Hermionin hlas.
„-a to víte, profesore, von mi to dračí vejce prodal děsně lacino! Kdybyste ale viděl, jak byl Norbert krásnej! I když vona to byla vlastně holka! Harry mi s ní tehdá pomáhal, viď, Harry?"
„To je Hagrid?" Uslyšel Harry nevěřícně znějícího Rona. Hagrid se zrovna zvednul od stolu, aby si došel pro další lahev.
„O tom mi Harry ještě nevyprávěl," podíval se Severus nebezpečně na Harryho a samozřejmě si všimnul, že Harry něco posunkuje někam vedle sebe. Nahnul se a uviděl jeho zrcátko.
Harryho nejprve vyděsili vytřeštěné pohledy svých přátel, ale když se podíval, kam tak zírají, narazil na obličej svého strýce.
„Já... jen jsem chtěl Ronovi a Hermioně říct, že brzy dorazím, tak aby se nebáli," vysvětloval Harry nejistě. „Hovor ukončen," ušklíbnul se do zrcátka a přátelé mu zmizeli z dohledu. Hned si ho strčil zpět do kapsy.
„Proč by se o tebe měli tví přátele obávat?" ptal se ho Severus podezíravě. „Přeci jsi šel za Hagridem, ne snad?"
„Ehm, no... jasně! Ale to víš, už je celkem pozdě, myslel jsem si, aby-"
„Harry, a co tys to vlastně říkal o těch kentaurech, než přišel tady profesor?" volal na něj Hagrid z dálky. Harry ztuhnul a jak si všimnul, Severus taky. Propaloval svého synovce takovým pohledem, že by druzí začali raději utíkat, kdyby byli na Harryho místě.
„Já? Já jsem se tě na žádné kentaury neptal," vyvracel mu to Harry a snažil se znít co nejsebevědoměji.
„Ale jo, ptal!"
„Neptal, asi sis mě s někým spletl."
„Ale jo, to si přece ještě pamatuju! Ptal ses, jestli sem je neviděl a pak sme to zamluvili Drápem. To je můj bratr, víte?" vysvětloval Hagrid Severusovi. „Pak ses na ně chtěl znovu zeptat, ale všiml sis profesora, jak si to sem míří." Harry se chopil hrnku a zhluboka se napil, aby si zajistil trochu času.
„No jo, vlastně máš pravdu. Asi jsem se na ně ptal," připustil nakonec zdráhavě Harry. „To aby řeč nestála," sdělil tiše Severusovi, ale jeho děsivý pohled tím nijak nezmírnil.
„Nespustím - tě - z očí," zavrčel výhružně na Harryho. Jejich napjatou oční výměnu přerušil až Hagrid.
„No u Merlina! Jeden by to neřek, ale von je vám Harry docela i podobnej!" Harry se Severusem se na Hagrida jako jeden otočili a oba se na něj nechápavě zadívali. „No ne jako takhle," začal si Hagrid mávat rukou před obličejem, „ale v tom pohledu z vás něco má! No vopravdu! Teď kouká jako vy! To je neuvěřitelný! To je fakt neuvěřitelný!" kroutil Hagrid nevěřícně hlavou a Harrymu začaly cukat koutky, když viděl, jak na něj Severus civí.
„Máte to ale štěstí, co profesore?" zeptal se ho po chvilce Hagrid a znovu ho přátelsky poplácal po zádech.
„Ještě jsem se z toho štěstí nevzpamatoval," odpověděl mu Harryho strýc sarkasticky. „A my jdeme. Už je dávno po večerce," oznámil Harrymu a postavil se. Harry ho okamžitě následoval.
„Ale zastavíte se u mě zase, že jo?"
„Ne."
„To víš, že jo, Hagride," řekl Harry hlasitěji, aby Hagrid Severusův nesouhlas nezaslechl.
„Tak mi dejte dopředu vědět, jo? Ne že mě zase překvapíš nepřipravenýho, Harry. Ještě štěstí, že sem měl zrovna čokoládové hrudky v troubě, jinak bych vám ani nic nemohl nabídnout," mrknul na něj Hagrid. Harry na sobě znovu ucítil pátravý pohled svého strýce a přitom nechápal, proč Hagrid musí říkat ty nejnevhodnější věci v nejnevhodnější dobu.
„Byly skvělé," zalhal Harry a přitom tiše doufal, že má ještě všechny zuby celé. „Hlavně! Víš, co jsem ti říkal. Nikomu ani slovo!" říkal mu Harry po několikáté.
„Vždyť mě znáš, Harry. Mlčím jako hrob," mrknul na něj spiklenecky Hagrid. Severus vedle Harryho protočil očima. Když se rozloučili a za Hagridem zapadly dveře, Severus probodnul Harryho pohledem.
„Proč si všichni tví kamarádíčci myslí, že když jsem tvůj strýc, začnu se s nimi automaticky taky kamarádit?" zeptal se ho sarkasticky Severus.
„Můžu tě ujistit, že Ron si tohle nemyslí," oznámil mu Harry s úsměvem.
„Jeho štěstí," zavrčel Severus. „A ty," začal mu mávat ukazováčkem před nosem, „si dávej dobrý pozor. Vím, že něco chystáš. A já ti garantuji, že jestli to uděláš, do konce školního roku nevypustíš paty z hradu a s těmi svými hrami budeš mít útrum. Je ti to jasné?" Harry pomalu přikývnul. Jeho strýc zněl opravdu děsivě a on si ho nechtěl proti sobě poštvat ještě víc. „Nahlas!"
„Je mi to jasné," opakoval Harry poslušně. Pak ho Severus naposledy přišpendlil pohledem k zemi, načež se otočil a dal se do kroku.
„Dej si na sebe neviditelný plášť," přikázal mu po cestě. Harry ho uposlechnul a ve vteřině nebyl vidět. „Uvažoval jsem, že bych tě nechal jít za dva týdny do Prasinek, ale po tom, co jsi dnes předvedl, jsem si to rychle rozmyslel-"
„Byla to nehoda," bránil se Harry tiše. „Vážně jsem si myslel, že mu to Brumbál řekl-"
„Už to pro Merlina neopakuj, nebo budu mít o tvé inteligenci ještě nižší mínění, než mám," odseknul Severus. Následně se jeho ruky něco neviditelného dotklo.
„Ale zase fakt nemůžeš říct, že by ses nudil, no ne?" zeptal se ho Harry rozpustile.
Severus už raději ani neodpovídal a Harry při tom tichém pochodu přemýšlel, jak to udělat, aby se Severusovi na chvíli ztratil z očí. Došel k závěru, že bude konečně muset vyzkoušet přemisťování z hradu na pozemky. Zatím to nechtěl pokoušet, rozhodně o tom nechtěl nikomu říct, ale teď už nebylo zbytí. A dokonce věděl, kdy to udělá, aby ho Severus nepodezíral. Až za týden vyhraje Nebelvír svůj poslední zápas, nebude mít Severus ani potuchy, že Harry neslaví s ostatními. Teď už jen, aby vyhráli!