Zbytek prázdnin utekl jako voda. Severus častokrát uvažoval nad tím, co mu Brumbál říkal v ředitelně, ale pořád tomu nechtěl věřit. Že by to bral Harry až takhle? To se mu prostě nezdálo.
Dvakrát se u něj ještě Harry zastavil, ale k poslednímu rozhovoru už se nevraceli. K Harryho radosti se vrátili k trénování, i když ho Severus stále ještě nechtěl příliš zatěžovat. Pochopitelně ho překvapilo, když Harry odmítal čaj i kávu a spokojil se s dýňovým džusem, který Severus musel objednat u skřítků, ale pořád to nepovažoval za nic směrodatného. Prostě asi neměl chuť...
Blížil se čas návratu studentů do školy a před Severusem stál zásadní úkol. Usvědčit Justina Finch-Fletchleyho z útoku na jeho synovce.
*****
Příchod studentů po vánočních prázdninách Harryho dost zaměstnal. Celý večer se ve společenské místnosti řešil útok na něj a Harry neměl čas ani vydechnout, jak každému odpovídal na otázky ohledně jeho zdraví.
Rojily se také různé teorie o případném útočníkovi, ale většina končila stejně – byl to někdo ze Zmijozelu!
Nebelvírskou společenskou místnost ten večer navštívila také profesorka McGonagallová a žádala je, aby kdokoliv, kdo by měl nějaké podezření, něco zaslechnul nebo zahlédnul něco neobvyklého, bez prodlení informoval ji nebo pana ředitele. K Harryho údivu ho pak ještě v soukromí požádala, aby se po Bradavicích nepohyboval pokud možno sám, dokud nebude útočník dopaden. Když to však říkala, vypadala u toho poněkud pesimisticky. Harry popravdě také příliš nevěřil, že se jim útočníka podaří chytit, ale s její žádostí mu nezbylo nic než souhlasit. Vždyť on beztak bez Rona a Hermiony skoro nechodil.
*****
Ráno ho ve dveřích do Velké síně zastavila Susan s Justinem v patách.
„Harry!" volala na něj už z dálky, když se k němu hnala. K jeho překvapení ho krátce objala a začala si ho prohlížet. „Jsi už v pořádku? Ano?" ptala se ho s obavami. „Ani nevíš, jaký jsem měla strach, když ses nevracel a pak přiběhlo to děvče s tím, že jsi mrtvý," vysvětlovala mu.
„Už je to v pohodě. Nemusíš si dělat starosti. A toho útočníka určitě brzy dopadnou," ujišťoval ji Harry.
„Jsou nějaká podezření?" zapojil se do rozhovoru Justin, který do té chvíle jen mlčky přihlížel. Harry se na něj podíval, ale nepřipadal mu nabubřenější než obvykle.
„Pár jich je," odvětil s klidem, což nebyla tak úplně lež. On i přes Severusovu snahu podezříval Malfoye a Severus zase Justina. A jako by ho jen myšlenkou přivolal, zrovna v tu chvíli kolem něj jeho nepřítel prošel a neurvale do Harryho vrazil.
„Nemůžeš blokovat cestu jinde, Pottere?" vyprskl Malfoy podrážděně a i se svými dvěma gorilami Crabbem a Goylem pokračoval ke zmijozelskému stolu.
Harry ho celou cestu vyprovázel smrtelným pohledem. Měl sto chutí mu něco provést. „Harry!?"
„Říkalas něco, Susan?" vzpamatoval se Harry.
„Jenom, že by to klidně mohl být Malfoy. Nebo někdo ze Zmijozelu – to by jim bylo podobné." Harry přikyvoval.
„Taky mám ten dojem," souhlasil s ní a spěšně se s nimi rozloučil. Po cestě k nebelvírskému stolu si všiml, že ho jeho strýc pozoruje. Nenápadně po něm Harry střelil pohledem a pousmál se. Pak už se posadil vedle Ginny, která obsadila jeho místo u Hermiony. Ron seděl naproti. Měl přímý výhled na svého soka ze Zmijozelu.
„Nabídla jsem Ginny, že jí pomůžu sestavit rozvrh na přípravu k NKÚ," oznámila Hermiona Harrymu. Ten se šťoural v jídle a uvažoval, čím by mohl Malfoye pokořit, takže na Hermionino oznámení jen zamručel.
„Co Susan?" zeptala se ho Ginny z nenadání. Harry se na ní zmateně podíval a najednou nevěděl, co říct. Už několikrát uvažoval nad tím, co si o tom všem musí Ginny myslet. Zvlášť po té událost s dárkem na ošetřovně.
„Nic. Jen...se mě ptala, jak mi je," snažil se Harry znít i trochu omluvně. Ginny si toho nejspíš všimla, proto se nahnula trochu blíž k němu a zašeptala mu do ucha.
„Vím, že ten dárek nebyl od ní. Hermiona mi to řekla." Harrymu se na okamžik zastavilo srdce.
„Hermiono!!" zavolal zděšeně na svou kamarádku, až se po nich několik lidí otočilo. Chvíli se zamyslel, co jí má říct, ale přišlo to skoro samo. „Tak ty už taháš Ginny do knihovny? Zapomněla jsi, jak šíleně z toho bolela hlava mě?" Hermiona na něj zůstala vytřeštěně zírat.
„Já- já přece Ginny do knihovny netahám," zakoktala se až Hermiona, když jí došlo, o čem Harry mluví. Ginny nechápavě přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.
„Tak jak to, že ses o tom před Ginny zmiňovala už o Vánocích?" Harryho hlas zněl už trochu výhružně. Hermiona se nechápavě podívala na Ginny, která raději klopila pohled do svého talíře. „Není na to ještě dost času?"
„To jsem ale nebyla vůbec konkrétní," napadlo Hermionu, co Ginny myslela. „Vůbec!" Harry se zarazil.
„Nebyla?" zeptal se raději pro kontrolu ještě jednou.
„Ne, nebyla! Navíc to bylo ještě předtím, než jsme o knihovně mluvili spolu. Protože nejsem slepá," odfrkla si Hermiona naštvaně. Harry začal přemýšlet, co tím myslela. A evidentně nejen on. Ron je nechápavě pozoroval už od začátku.
„Och, zapomněl jsem, že ty víš vlastně všechno," píchnul vzteky Harry do talíře, až to zacinkalo. „A vůbec, ten rozvrh pro Ginny ještě nejspíš budeš muset upravit. Budeme mít zvýšený počet famfrpálových tréninků," oznámil jim hlasem, se kterým nebylo radno diskutovat. Dalším naštvaným pohledem ulpěl na Malfoyovi.
„Cože?" zastavila se na místě Katie, která právě procházela kolem. I Ginny s Ronem vypadali zmateně.
„Zápas se Zmijozelem je už za dva měsíce. Jestli prohrajeme, jsme mrtví!" prohlásil Harry, jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Další Katiina věta však měla na Harryho ještě daleko větší účinek.
„Nemyslíš si snad, že by tě ten nafoukanec měl nějak ohrozit," hodila hlavou k Malfoyovi na druhé straně Velké síně. Harry se rádoby vesele rozesmál.
„Cože? Malfoy?"pokračoval v předstíraném veselí. „Ten mě neohrožuje v žádném, opakuji, absolutně v žádném případě," ujistil je Harry suverénně.
„Tak o co potom jde?" nechápala Katie.
„Jsou nebezpeční a my nesmíme prohrát. Rozumíte? Nesmíme!" sjel všechny tři členy jeho týmu dalším výhružným pohledem Harry.
„Věděla jsem to," kroutila hlavou Katie. „Stalo se to Oliverovi i Angelině. Máš kapitánskou nemoc."
„Ne, pouze mi záleží na tom, abychom vyhráli," nesouhlasil Harry.
„A jak si to tedy představuješ?" chtěla vědět Katie a dala si přitom ruce v bok. Vypadala přitom celkem nebezpečně.
„Ve středu máme Brumbálovu armádu, takže jsem myslel, že když k pondělním a pátečním tréninkům přidáme další hodinu až dvě v úterý a ve čtvrtek a bude to ideální."
„Harry Pottere! Ty ses při tom pádu praštil do hlavy!" zvolala Katie nahlas, až tím zase připoutala pozornost jejich okolí.
„Můžeme to samozřejmě dnes při tréninku ještě probrat. Jsem nakloněn jakékoliv diskuzi." Harry se přitom tvářil ale tak rozhodně, že žádná diskuze už nepřicházela v úvahu.
„Slečno Bellová, pane Pottere," objevila se u nich náhle profesorka McGonagallová, „nepřipadá vám, že jste už od svého příchodu příliš hluční? Tohle není chování hodné studentů Nebelvíru, obzvláště z těch nejvyšších ročníků," upozornila je vedoucí jejich koleje přísně.
„Omlouváme se, paní profesorko," jal se slova hned Harry. „Jen jsme diskutovali o famfrpálu. Rádi bychom navýšili počet tréninků."
„Mluv za sebe," vložila se do toho Katie. „Mě letos čekají OVCE a Ginny NKÚ."
„Ale nebyla by to ostuda, kdyby Nebelvír se Zmijozelem prohrál? To byste přece nechtěla ani vy," nebral Katiiny námitky Harry vůbec v potaz a dál se zaměřoval jen na profesorku McGonagallovou.
„Nepochybuji o tom, že nedáte svým soupeřům tu nejmenší šanci, pane Pottere," změknul při zmínce o famfrpálu její pohled. Co se famfrpálu týče, brala zápasy vždy velmi vážně. Obzvlášť ty se Zmijozelem.
„Ale nebude na škodu, když si naši výhru trochu pojistíme, že?" usmál se na ni Harry vřele.
„Optám se madam Hoochové, kdy je ještě famfrpálové hřiště volné," oznámila mu rozhodně. Katie vedle jen zaúpěla.
„To budete moc laskavá. Úterky a čtvrtky by byly nejlepší," dodal ještě Harry, přičemž profesorka McGonagallová jen přikývla a vrátila se k profesorskému stolu. Harry byl spokojený a dobrou náladu měl hned zpět. „Takže odpoledne," kývnul ještě na stále rozhořčenou Katii a jakmile uviděl, že se Malfoy zvedá od stolu, zrodil se mu v hlavě plán. „My jdeme!" zavelel Ronovi a Hermioně a sám se rychle postavil.
„Už?" zahuhlal Ron, ale když viděl, jak Harry vystartoval, následoval ho. Hermiona se ještě naposledy povzbudivě usmála na Ginny a vydala se za nimi.
U dveří se ale Harry nečekaně zastavil.
„Ty tapisérie jsou vážně moc hezké, nikdy jsem si jich ani nevšimnul," zadíval se na stěnu vedle dveří. Ron s Hermionou se po sobě zmateně podívali. V tu chvíli však kolem nich procházel Draco Malfoy se svými kumpány a Harry mu hbitě nastavil nohu, přes kterou Malfoy zakopnul a s nadávkami se odporoučel mezi dveřmi k zemi. Studenti, kteří byli v okolí, se začali smát.
„Och, Malfoy! Nemůžeš blokovat cestu jinde?" vrátil mu za všeobecného smíchu jeho vlastní repliku hlasitě Harry a než stačil Malfoy jakkoliv zareagovat, se vztyčenou hlavou ho překročil.
„Tohle si vypiješ, Pottere!" uslyšel za sebou rozčilený hlas jeho soka.
„Ale prosím tě! Nezesměšňuj se ještě víc," utrousil Harry s úsměvem a vydal se na hodinu Přeměňování.
*****
Když se profesorka McGonagallová vrátila ke stolu, Severus napjatě čekal, čím si jeho synovec hned první snídani v novém roce vysloužil tolik pozornosti. Sledoval ho, jakmile do Velké síně vstoupil. Chtěl si ověřit Brumbálovo tvrzení, takže mu neušlo, jak zle se na Draca během snídaně tvářil. Možná to bylo ale způsobeno tím, že do něj jeho kmotřenec mezi dveřmi vrazil. Za ty roky to ale nebylo nic neobvyklého. Brumbál na něj ale celou snídani nepřestával vysílat důležité pohledy, což ho neskutečně štvalo.
„Potter dělá zase problémy?" zeptal se Minervy s hraným nezájmem.
„Ale vůbec. Jen se zdá, že slečna Bellová nesouhlasí s jeho rozhodnutím zvýšit počet famfrpálových tréninků."
„Asi má pan Potter pocit, že na Zmijozel jeho družstvo nestačí," odfrknul si Severus spokojeně. Sám byl ale přesvědčen o opaku.
„To si nemyslím. Doslova řekl, že si chce výhru jen pojistit," usmála se Minerva na Severuse a vzala mu tím vítr z plachet.
„Dalším tréninkem?" pronesl Severus posměšně.
„Dalšími dvěma tréninky. Harry chce trénovat kromě středy každý všední den. Musím si ještě promluvit s Rolandou ohledně volné kapacity." Severus nechápavě pozvedl obočí a přetočil svůj pohled na Harryho, který v tu chvíli hbitě vstal od nedojedeného talíře a zamířil ven ze síně. Grangerová s Weasleym mu byli v patách.
Pak se ale zničehonic zastavil a začal si prohlížet tapisérie na stěně. Severus vůbec nechápal, co dělá, ale pak si všimnul Draca. V další vteřině letěl Draco k zemi. Severus nevěřil svým očím – opravdu mu právě Harry podrazil nohy?! Byl několikrát svědkem, jak něco takového udělal Draco Harrymu, ale nikdy naopak...
K učitelskému stolu dolétl smích a Severus viděl, jak Harry naštvanému Dracovi něco rozesmátě říká a hned na to ho překročil a s grácií odešel z Velké síně ven.
„Ehm, ehm," odkašlal si Brumbál, a získal si tak Severusovu pozornost, o kterou mu nejspíš šlo. „Tak se mi zdá, Severusi, že atmosféra nám trochu houstne," usmál se na něj Brumbál spokojeně a strčil si vidličku s kouskem dortu do úst. „Asi bylo příliš nudné, kdyby se to celé obešlo bez zádrhele, nemyslíš?"
Na to neměl Severus co říct. S hrůzou si totiž uvědomil, že má Albus Brumbál celou dobu nejspíš pravdu. Už zase.
*****
„Co to bylo?" zeptala se zmatená Hermiona, když Harryho s Ronem na chodbě dohonila.
„Co by? Nevšimla sis, jak do mě vrazil, když jsem šel na snídani?"
„Hej, to bylo fakt hustý, kámo. Viděli jste, jak se tam Malfoy rozplácnul?" usmíval se od ucha k uchu Ron, když si vzpomínku na Zmijozela ležícího na zemi vybavoval. Harry mu s nadšení úsměv vracel.
„Měla jsem dojem, že letos se trochu zklidnil. Sám jsi to na začátku školního roku říkal," poznamenala Hermiona.
„Spletl jsem se. Je to ještě větší parchant než dřív." Což nebyla pravda. Malfoy si Harryho až na výjimky skoro nevšímal.
„S tím souhlasím," nenechal Ron kamaráda ve štychu a hbitě přikyvoval.
„No, jak myslíte," utrousila Hermiona, ale sama byla přesvědčená o opaku.
*****
Severus se rozhodl nemyslet na to, co vlastně Harryho tak užírá, a zaměřil se na jiný objekt svého zájmu. Když opouštěli Velkou síň ruku v ruce Justin Finch-Fletchley se Susan Bonesovou, vydal se Severus zase v patách jim.
Byli mladí a zamilovaní, neviděli se skoro dva týdny. Severus věděl, čím si studenti ten ztracený čas vynahrazují. A nemusel dlouho čekat. Po pár zahnutích Justin Susan zastavil a začal ji líbat.
„Pane Finch-Fletchley, slečno Bonesová," oslovil je chladně Severus. Studenti sebou trhli a zděšeně se otočili k obávanému profesoru Lektvarů. „Neznáte školní řád? Takovéto chování není na chodbách školy dovoleno. Právě jste si vysloužili školní trest. V sedm hodin se budete hlásit u mě v učebně, pane Finch-Fletchley. A vy, slečno Bonesová, se budete v ten samý čas hlásit u pana Filche. Je vám to jasné?"
„Ano," odpověděli oba potichu.
„Dvacet bodů dolů z Mrzimoru," oznámil jim ještě a následně pokračoval sám do sklepení. Musel se připravit nejen na vyučování, ale i na dnešní večer.
*****
Přesně v sedm hodin se v učebně lektvarů objevil Severusův hlavní podezřelý.
„Budete čistit kotlíky," oznámil mu Severus od stolu, kde sám míchal v kotlíku lektvar. „Vše máte připravené. A bez hůlky, samozřejmě." Finch-Fletchley tedy přistoupil k lavici se špinavými kotlíky a dal se do práce.
Severus v tu chvíli přihodil do svého kotlíku listy Euchicie a z lektvaru se začal valit šedý dým. Severus pozoroval studenta, který byl pár metrů od něj a vyčkával. Pokud se listy Euchicie smísily s dračí krví, následné výpary člověka naprosto omámily a daly zapomenout všemu, co se po dobu jejich dýchání dělo. Severus se předem pojistil tím, že požil kořen Drchocele, který účinky výparů neutralizuje, ale Justin Finch-Fletchley pochopitelně to štěstí neměl.
„Není vám dobře?" zeptal se Severus studenta, když si všimnul jeho skelného pohledu. Následně Finch-Fletchley upustil rejžák, kterým drhnul jeden z kotlíků a dosedl ztěžka na židli. „Možná byste se chtěl něčeho napít." Finch-Fletchley nepřítomně přikývnul a Severus mu podal sklenici s čirou vodou. A třemi kapkami Veritaséra. Vypil ji do dna. Mrzimor sebou trhnul a podíval se na Severuse.
Ten si přitáhnul židli a obkročmo se na ni posadil přímo naproti studentovi.
„Jak se jmenujete?"
„Justin Brian Finch-Fletchley."
„Kolik je vám let?"
„Šestnáct."
„Vaše kolej?"
„Mrzimor."
„V jakém vztahu jste se slečnou Susan Bonesovou?"
„Chodíme spolu."
„A jaké jsou vaše city k ní?"
„Miluju ji."
„Ona vás také?"
„Nevím."
„Proč nevíte?"
„Možná je zamilovaná do Harryho Pottera."
„Žárlíte na Harryho Pottera?"
„Ano."
„Chtěl byste se mu nějak pomstít?"
„Ne. Ano. Nevím."
„Nevíte, protože jste to už udělal?"
„Ne."
„Kam jste šel, když jste 22. prosince před odjezdem na vánoční prázdniny opouštěl školu."
„Na vlak."
„Předtím jste byl na snídani. Kam jste šel ze snídaně?"
„Na vlak."
„Šel jste sám?"
„Ne. Ano."
„Tak šel jste sám nebo nešel?"
„Šel jsem sám, ale kousek přede mnou šel ještě profesor While."
„Proč jste nešel se Susan Bonesovou?"
„Čekala na dárek od Harryho Pottera. Pohádali jsme se, protože už bylo hodně hodin a mohl nám ujet vlak."
„Šel jste poté ještě nejdřív za Harrym Potterem?"
„Ne. Šel jsem na vlak."
„Šel jste za Harrym Potterem a zaútočil jste na něj?"
„Ne."
„Omráčil jste Harryho Pottera před Nebelvírskou věží?"
„Ne."
„Zaútočil jste někdy na Harryho Pottera?"
„V Komnatě nejvyšší potřeby."
„Proč?"
„Trénovali jsme. Bylo to na schůzi Brumbálovy armády."
Severus se zamyšleně opřel do opěrky židle. Asi už v půlce rozhovoru věděl, že to neudělal, ale musel to ještě zkusit. Co tedy teď? Útočník si dál běhá po škole a on nemá ani ponětí, kdo jiný by za tím mohl stát.
„Napijte se," podal mu další sklenici obsahující kapky Antiveritaséra. „Pojďte ven, asi vám ty výpary nedělají dobře," odvedl ho na prázdnou chodbu před učebnu. Trvalo jen okamžik, než se Mrzimor vzpamatoval a zmateně se začal rozhlížet kolem, kde je.
„Pane Finch-Fletchley, opravdu jsem netušil, že jste taková citlivka, a zkolabujete po obyčejných výparech z Vřeskutovky. Běžte si odpracovat svůj trest raději k panu Filchovi. Jsem si jist, že tam pro vás najde něco odekvátního," odfrknul si Severus a zavřel zaraženému studentovi dveře před nosem.
*****
Severus nad tím přemýšlel celý večer a i následující ráno. U snídaně si obzvlášť pečlivě prohlížel každého studenta ve Velké síni, ale na nic zvláštního nenarazil. Po dlouhé době byl skutečně bezradný. Co když dotyčný svůj útok zopakuje? A co když budou jeho následky ještě horší?
Pohledem ulpěl na svém synovci, který zrovna o něčem živě diskutoval s Weasleym a vzhledem k pohybům, jaké u toho dělal rukama, Severus nepochyboval, že řeší zase famfrpál. Jestli Harry na Draca skutečně žárlí, musí pro něj ten souboj být o to důležitější. Proč jinak by navyšoval počet jejich tréninků? Věděl, že už tak měl Harry málo volného času, ale i tak to vypadalo, že famfrpál, který pro něj zpočátku roku skoro nic neznamenal, je teď u něj na prvním místě. Asi se mají v březnu na co těšit...
*****
„Dnes budeme vařit Kostirost. Madam Pomfreyová si po vánočních prázdninách stěžuje na jeho nedostatek. Jsou bohužel mezi námi tací, kteří ho musí užívat častěji a ve vyšších dávkách, než je běžné," pronesl Severus posměšně při první hodině Pokročilých lektvarů se svým synovcem v novém roce. Ten raději zíral do učebnice a neobtěžoval se vůbec na Severuse pohlédnout, i když každému bylo ve třídě jasné, že mluví o něm.
„Lektvar není na přípravu složitý, o to víc ale musíte dávat pozor na přesné načasování přidávání jednotlivých přísad. O přesném krájení bych v tomto ročníku nehovořil, ale jsou bohužel mezi námi tací, kterým se to musí připomínat častěji a ve zvýšené míře, než je běžné," popíchnul Severus zase Harryho. Ne, nedělal to rád. Tyhle hodiny považoval za ty nejhorší, co vedl.
Teď už i Harry pozvedl svou kamennou tvář a bez náznaku emoce se zadíval na tabuli. Posměchu od Zmijozelů si evidentně nevšímal.
„Proč nadrcené drápy Hypogrifa nemůžeme přidávat společně s listy Mandragory, pane Pottere?" oslovil svého synovce Severus.
„Protože společně lektvar přivedou k bodu varu, což je nežádoucí?" odpověděl Harry okamžitě.
„To se mě ptáte nebo to víte, pane Pottere?" zeptal se ho Severus medovým hlasem.
„Vím," odpověděl rázně Harry.
„Pět bodů z Nebelvíru za to, že si nejste jistý v tak základní věci." Severusovi neušel stín rozčilení, jenž přeběhl Harrymu přes tvář, ale stále se držel.
„Jak se nazývá institut pro vývoz Mandragor do zemí Blízkého Východu, pane Pottere?" Severus si všimnul, že Harryho zaskočil. Věděl, že tato informace se nachází v poznámce pod čarou a ještě je tam zmíněna v závorce, protože je naprosto nedůležitá, ale o to právě šlo.
„Nevím."
„Deset bodů z Nebelvíru. Ví to někdo jiný z této třídy?" K Severusově překvapení se přihlásil Draco, který se běžně nehlásil. „Ano, pane Malfoyi?"
„Sdružení pro přepravu nadměrně hlučných magických rostlin." Severus si nemohl nevšimnout, jak se přitom Draco povýšeně podíval po Harrym a ten si naštvaně odfrknul.
„Výtečně, pane Malfoy. Deset bodů Zmijozelu. Proč se musí Mandragory na Blízký Východ dovážet? Pottere?"
„Protože je tam jejich pěstování zakázané," odpověděl s důraznou klesající intonací.
„A od jakého roku?" Harry na něj zůstal zírat beze slova. „Ano, pane Malfoyi?" vyvolal Severus opět hlásícího se Draca.
„Od roku 1781, kdy došlo k mnohým úmrtím z důvodu jejich špatného pěstování."
„Naprosto správně, pane Malfoyi. Dalších deset bodů pro Zmijozel. A deset z Nebelvíru," ušklíbnul se Severus na Harryho. „Tak se do toho pusťte. A bez řečí."
Když si šli studenti pro ingredience k regálu, Severus si všimnul, jak přistoupil Draco k Harrymu.
„Nechceš pomoct zase s krájením, Pottere? Možná bys pak jednou dostal taky lepší známku než Přijatelné," vysmál se Draco Harrymu. Ten mu nestihl ani nic odpovědět, protože Draco už byl s ingrediencemi dávno pryč.
Na konci hodiny, když Severus hodnotil výtvory svých studentů, přistoupil k němu nejprve Draco.
„Vynikající, pane Malfoyi. Myslím, že váš lektvar můžu s čistým svědomím předat madam Pomfreyové. Další?" Přistoupila Grangerová.
„Slečno Grangerová, Nad očekávání. Víte, kde jste se dopustila chyby?"
„Ano," hlesla sklesle Hermiona.
„Tak se jí pro příště vyvarujte," doporučil jí Severus a oči mu spočinuly na Harrym. Přišel ke katedře zase s chladným klidem. Ovládat se uměl dobře, když chtěl. Dnes to v hodině neměl jednoduché, ostatně jako vždy. Severus mu neustále stál za zády a komentoval jeho špatné postupy. „Pottere, vzhledem k výkonu, co jste dnes předvedl, se vůbec divím, že vám dávám Přijatelné. Další!"
Harry se na něj ani nepodíval a opustil učebnu bez pozdravu.
*****
„Ahoj," vstoupil večer Harry do Severusova kabinetu. Ve tváři měl vepsaný nečitelný výraz. Severus dlouho nemusel přemýšlet, aby věděl, že za tím stojí dnešní hodina Lektvarů.
„Pojď dál," vedl ho za sebou k němu do bytu. Harry pohodil brašnu na pohovku a usadil se. „Dáš si něco?"
„Ne." Severus se tedy rozhodl přestoupit rovnou k věci.
„Možná by tě mohlo zajímat, že jsem včera vyslechl pana Finch-Fletchleye ohledně toho útoku na tebe." To, zdá se, Harryho zaujalo.
„Jak jako vyslechl?" podíval se na něj Harry podezíravě.
„Pod Veritasérem, samozřejmě," odvětil Severus jako nic.
„Cože?!" Harry byl v tu ránu na nohou. „Už jsi někdy slyšel o tom, že je to zakázané?" ptal se Harry sarkasticky.
„Proto jsem ho nejdřív trochu omámil. Můžeš zůstat v klidu – na nic si nevzpomíná," pronesl Severus suše.
„Omámil jsi ho? A pak jsi mu dal Veritasérum? Za tohle můžeš skončit v Azkabanu!" byl Harry téměř nepříčetný.
„Právě jsem ti řekl, že je nemožné, aby-"
„Co bych si tady asi počal? Myslel jsi na to vůbec?" nenechal ho Harry ani domluvit.
„Jestli jsem myslel na tebe? Pochopitelně, proto jsem to celé dělal." Po tomhle prohlášení se Harry zarazil, sklopil pohled k zemi a zase se posadil.
„Promiň, jen mám strach, že na to někdo přijde. A zavřou tě," mluvil Harry už trochu smířlivěji.
„Jsem Mistr lektvarů. Vím, co dělám. Opravdu," ujišťoval ho Severus, když viděl, jak to s Harrym zamávalo.
„Dobře. Takže... Asi se ukázalo, co jsem říkal, že? Justin to neudělal. Protože jinak bych ho asi neviděl dnes u oběda," začal se Harry trochu uvolňovat.
„Ne, asi bych ho už zabil," odfrknul si Severus. Harry skoro citelně ztuhnul. „Dobrá, tak nezabil. Chtěl bych, ale to bych pak v Azkabanu už asi opravdu skončil, a jak jsi říkal - vážně nevím, co by sis tu beze mě počal."
„Děláš si z toho srandu?" Harry se tedy nesmál.
„Mluvím naprosto vážně. A abych řekl pravdu, celkem mě znepokojuje fakt, že pachatel si stále běhá po škole. Musíš být na pozoru. Neustále! Já budu taky," ujišťoval ho Severus.
„McGonagallová už říkala, abych raději nechodil sám. Hermiona s Ronem chodí se mnou, když to jde."
„Ale sem ne," konstatoval Severus holý fakt. „Ber si pro jistotu neviditelný plášť. A taky ten plánek. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit."
„Jistě. Takže co bude dál? Hodláš se zaměřit na někoho dalšího?" nadnesl Harry.
„Máš na mysli někoho konkrétního?" zajímalo Severuse.
„Já netuším, co třeba Malfoy," ušklíbnul se na něj Harry. Severus si povzdechl.
„Už jsem ti říkal, že Draco to nebyl."
„Jak můžeš vědět, že nelže?" vypálil Harry.
„Protože Draco mi nelže," odvětil Severus klidně. To Harryho evidentně dopálilo, protože už byl zase na nohou.
„Jistě! Protože Draco je dokonalost sama! Jak mě kdy mohlo napadnout, že by se tak ctnostný člověk, jakým Draco Malfoy beze sporu je, mohl snížit k něčemu takovému, jako poslat druhému kletbu do zad!" Když Harry mluvil, držel si přitom hraně ruku u srdce. Severus ho přitom pečlivě sledoval.
„Chápu, že se nemáte příliš v oblibě."
„Chápeš? To si nemyslím," ušklíbnul se Harry. „Promiň, ale Draco Malfoy byl první kouzelník mého věku, na kterého jsem v kouzelnickém světě narazil. Samozřejmě jsem byl pln očekávání, jaké kouzelnické děti jsou, protože ty mudlovské, které jsem měl do té doby čest poznat, stály za starou bačkoru. Setkali jsme se, když jsem si nechával šít školní hábity. Musím přiznat, že když jsem z obchodu madam Malkinové odcházel, začal jsem se nástupu do Bradavic celkem děsit. I když mi bylo jen jedenáct, odhadnul jsem ho už tehdy naprosto přesně!" Severus mu naslouchal a uměl si Draca živě představit. Byl si vědom toho, jaký umí být nesnesitelný. Když byl ještě Draco malý, měl sám Severus co dělat, aby mu neruply nervy. Neznal rozmazlenější dítě, než byl Draco.
„A i když vám bude už za půl roku sedmnáct, chováte se pořád jako jedenáctiletí," utrousil Severus vzpomínaje na včerejší událost při snídani.
„Mluvíš o včerejšku?" odhadl Harry směr jeho myšlenek.
„Samozřejmě. Myslíš, že jsem slepý?"
„A to jsi nás sledoval, když jsem vcházel nebo odcházel?" odsekl Harry.
„Obojí."
„Pak asi víš, že si Malfoy zase začal!"
„Vím."
„A i přesto jsi se dnes zasazoval o to, abych kvůli tomu přišel o body já. Opět!" Severus se zarazil. Tohle si Harry myslel?
„Prosím?"
„A ne snad? Vždycky, když Malfoy něco udělal, odnesl jsem to já. Proč by to mělo být jinak, že?" Severus byl zmatený. Harry a jeho myšlenkové pochody ho doháněly pomalu k šílenství. Severus hodlal proto přejít rovnou k věci.
„Máš dojem, že před tebou Draca upřednostňuji?" Teď to byl naopak Harry, kdo se zarazil.
„Nic takového přece netvrdím. A ani nechci – nebo teda – proč bys mě měl upřednostňovat? Nebo srovnávat? To takhle neberu... Vůbec..." zamotal se Harry do toho až příliš okatě.
„Tak pak o co tedy jde? Ujišťuji tě, že dnešní hodina neměla s vaší včerejší potyčkou žádnou souvislost. Pokud se nebudete chtít pozabíjet, nehodlám se do toho nijak plést." To viděl Severus jako nejlepší řešení.
„Schválně jsi mi dával otázky z poznámek pod čarou, protože jsi věděl, že na ně nebudu znát odpověď," vyčetl Harry Severusovi.
„Vždy se na nějaké ptám," odvětil poklidně Severus.
„Vždy se na ně ptáš jen mě! Přitom víš, že odpověď z celé třídy bude znát jen Hermiona nebo Malfoy." To Severus nemohl popřít.
„Musím ti brát nějaké body, to přece víš."
„Jistě. Asi bych měl být naprosto v klidu, že jsem pořád v hodině za vola," pronesl Harry sarkasticky.
„Tak se zkus připravovat se slečnou Grangerovou," podotknul Severus, ale jen tím přilil líh do ohně.
„Myslíš, že se na Lektvary nepřipravuju? Že ty poznámky nečtu? Čtu, ale nač se snažit, když je to stejně k ničemu. I kdybych se totiž celou učebnici Lektvarů pro pokročilé naučil zpaměti, pokaždé by sis našel něco, čím mě znemožníš. Tak se mi pak nediv, že nemám chuť nad tím trávit svůj volný čas, když mi to nic nepřinese. Obzvlášť nějak blbej Institut uřvanejch kytek!" S tím asi Severus nemohl moc polemizovat. Věděl, že to Harry na Lektvarech nemá jednoduché. Pochopitelně to pro něj muselo být demotivující.
„Tak mi řekni, co mám asi dělat?" V tomhle byli ve slepé uličce. Nedalo se dělat skoro nic. „Nedávám ti přece tak špatné známky. Tvé lektvary jsou docela dobré."
„Mrzí mě, že nemůžu být lepší. Protože vím, že bych mohl, kdybych dostal příležitost. A nemusel bych ti dělat ostudu." Poslední větu pronesl Harry sotva slyšitelně.
„To myslíš vážně? Myslíš si, že mi děláš ostudu?" Severus už zase nevycházel z úžasu.
„A ne snad? Jsi profesorem v Bradavicích, Mistrem ve svém oboru. A já? Jsem nejhorší ze třídy! Netvrď, že ti to nevadí."
„Tvé hodnocení ale není objektivní, toho jsem si přece vědom. Nejsi nejhorší ze třídy. Navíc – nikdo si ani nemůže myslet, že bys mi mohl dělat ostudu. Nikdo ani neví, že jsi můj synovec." Tohle Harryho obvinění prostě postrádalo logiku. Jenže na okamžik se zdálo, že i možná to Harrymu vadí. Pořád se tvářil tak zachmuřeně.
„Hm."
„Nemusíš si s tím lámat hlavu. Až to po válce vejde ve známost, na tvé známky z Lektvarů se už nikdo ptát nebude." Harry ustrnul v pohybu.
„Chceš to pak všem říct?" zeptal se ho překvapeně.
„Čekal jsi snad, že si tu informaci vezmu do hrobu? Pokud ovšem sám nechceš, aby-"
„Ne, to ne! Já takhle daleko ještě nepřemýšlel. Teda...nad tím, co bude po válce." Harry najednou viditelně pookřál. „Nedělám si plané naděje. Pak člověk není tak zklamaný. I když – nebyl bych asi už moc zklamaný, kdybych byl mrtvý, takže-"
„Harry," oslovil ho Severus s jemnou výtkou, aby ho vyvedl z myšlenek, do kterých se zapletl.
„-možná si můžu dělat malé naděje. Možná by to bylo dokonce povzbudivé," zamyslel se Harry a Severusovu výtku přehlížel. „Jasně, že to budou všichni vědět. Bylo by divné, kdyby mi jednou mé děti hlídal nenáviděný profesor Lektvarů." Severus měl co dělat, aby se nezačal dusit čajem, ze kterého zrovna upíjel. Harry se na něj začal křenit. „No co, snad sis nemyslel, že budou pořád jen v Doupěti. Určitě budou strýčka Severuse zbožňovat." Severus po tom oslovení hrůzou zavřel oči. „Hlavně ale doufám, že budou mít přirozený talent na Lektvary. Aby trochu napravily mou reputaci," usmíval se na něj zasněně Harry. Severus nad tím musel kroutit hlavou.
„Já hlavně doufám, že v tu dobu už nebudu učit v Bradavicích. Těšil jsem se na odpočinek," posteskl si Severus a v klidu už dopil svůj šálek čaje. Pak si ale něco uvědomil. Zaraženě se podíval po svém synovci. „Proč by měli být tvé děti pořád v Doupěti?" Harry se začal podivně ošívat.
„Já řekl v Doupěti? To jsem nemyslel Doupě jako Weasleyů Doupě. Myslel jsem Doupě jako moje doupě. Víš, jako když třeba lišky mají své doupě, je to jejich domov, tak já taky budu mít jednou své doupě. Jako svůj dům – snad. Tak jsem to myslel. Chápeš, jak jsem to myslel?" Severus se nad tím musel pousmát.
„Chápu naprosto přesně, jak jsi to myslel." Jeho rozhodně nezmate. „Je ti horko? Nějak jsi zčervenal."
„Trochu. Asi tu máš dnes nějak přetopeno," vysvléknul si Harry svetr, aby zůstal jen v modrém tričku s krátkým rukávem.
„Tak to jsi asi první člověk na škole, co se domnívá, že je v lednu v Bradavickém sklepení přetopeno. Nabídnul bych ti skvělý čaj, co jsem si o svátcích koupil v Prasinkách, ale to by tě nejspíš moc neochladilo," podotknul Severus naschvál. Byl zvědavý, jak na to Harry zareaguje.
„No," chytnul se hned Harry zamyšleně, „když tvrdíš, že je skvělý, tak ho možná zkusím." Když ho Severus připravoval, zkřížil si ruce na hrudníku a začal se zase ošívat. „Zas takové horko tu vážně není," podotknul, když lačně zíral na skomírající oheň v krbu. Mávnul hůlkou a beze slov rozžehl oheň do plné síly. Z krbu se vyvalily plameny až ven a Harry se polekaně odtáhnul. Mávnul znovu a oheň nabral normální velikosti. Zpoceně si otřel čelo.
„Nelekni se, až se budeš vracet," zamumlal Harry při pohledu na ohořelý koberec a část křesla a začal uvažovat, jak to dá do pořádku. Severus byl v tu ránu vedle něj.
„Co to k čertu-"
„Malá nehoda," skočil mu Harry s úsměvem do řeči. „Pak že neverbální kouzla nemají takovou sílu. Žádný strach, hned ti to tu dám do pořádku." Severus chtěl už protestovat, ale Harry zavřel oči, aby se soustředil a napřáhnul hůlku. Jednou s ní mávnul a vše bylo jako nové. Severus byl neustále v úžasu z toho, jak snadno mu to šlo.
„Přirozený talent," podotknul uznale. Harry se hrdě zapýřil.
„Aspoň na něco. Nechci vypadat nějak nafoukaně, ale řekl bych, že ten koberec vypadá ještě líp jak předtím." Severus musel uznat, že má Harry pravdu.
„Použil jsi nějaké vylepšené reparo? Je jako nový," podivoval se Severus.
„Chtěl jsem, aby byl jako nový, když jsem ho zničil," odpověděl Harry s pokrčením ramen. Tím to však Severusovi moc neozřejmil. Možná bylo ale Harryho kouzlo jen příliš silné, tedy nic, s čím by se už nesetkali.
„Tak jak?" zeptal se ho Severus, když Harry ochutnával čaj. Ten se na něj zazubil.
„Je vážně skvělý!"
„Nechci vypadat nějak nafoukaně, ale nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že tenhle ti bude chutnat."