Harryho ráno propustila madam Pomfreyová už před snídaní, takže na ni zamířil konečně do Velké síně.
Po dlouhé době se taky pořádně vyspal. Cítil se čile jako už dlouho ne, a i včerejší rozhovor se Severusem mu dodal trochu síly. Cítil, že tu pro něj skutečně někdo je. Někdo, kdo mu může pomoct. Neuměl si představit, že by s někým mluvil o tom, co ho uvnitř tolik sžírá, a ke všemu ani nechtěl, ale včera to z něj šlo všechno až překvapivě lehce. Ne, že by mu dal tedy Severus moc na výběr...
Vešel do Velké síně a zamířil k jednomu stolu, u kterého již z dálky viděl Rona s Hermionou, dva nějaké další studenty a asi tři čtvrtiny učitelského sboru. Byl přítomen i Brumbál, po jehož boku z každé jeho strany seděli profesorka McGonagallová a Severus Snape. Oči všech přítomných se k němu otočily.
„Dobré ráno," pozdravil všechny Harry trochu plaše. Cítil se jak pod rentgenem. V tu chvíli však jeho pohled padnul na stůl, který přetékal palačinkami a Harry na ně vyjeveně zůstal stát. Vzpamatoval se, když mu osazenstvo stolu začalo oplácet pozdravy a zajímalo se o jeho zdravotní stav. „Cítím se už fajn, děkuji," odpovídal dokola.
„Neříkal jsi, že půjdeš už na snídani. Mohli jsme se pro tebe stavit," poznamenal Ron, když si vedle něj sednul.
„Nevěděl jsem to," vysvětloval Harry a úsměv se mu začal pomalu rozšiřovat, když si všimnul, že mnohé z palačinek mají poněkud zkomolený tvar nebo jsou potrhané.
„No, Harry, vypadá to, že se ti tvé přání vyplnilo," vytrhnul ho ze zamyšlení Brumbál. Harry byl jeho slovy zmatený.
„Prosím?" rychle kmitnul pohledem vedle něj, ale Severus se staral spíš o svůj prázdný talíř. Vypadal, že stále čeká, kdy se objeví ještě něco jiného.
„Když jsi blouznil, vykládal jsi recept na palačinky," drknul do něj Ron.
„Aha," zarazilo to trochu Harryho. „No, ehm," odkašlal si a pokrčil rameny, „mám rád palačinky."
„Jen nechápu, proč je skřítkové dělali bez kouzel," mračila se Hermiona, která seděla vedle Rona.
„Tak to není přece nic těžkého," poznamenal s úšklebkem Harry a Ron s Hermionou se na něj zmateně podívali. Napíchnul na vidličku jednu z těch potrhaných a chvíli si ji před očima zkoumavě prohlížel. „Jen jim chybí zřejmě trochu cviku," pousmál se nakonec a hodil si ji na talíř. „Věřte, že za chvíli nepůjde poznat žádný rozdíl," začal si nakládat další, a když už byl u nějaké šesté, Ron do něj drknul.
„Sníš jich víc než já?" podivil se.
„Rone, je jich tu asi tak dvě stě. Někdo to sníst musí," odpověděl mu s úsměvem Harry a všimnul si, jak je ostatní nenápadně poslouchají.
„Tak to máme přibližně třináct pro každého. Ještě vám jich sedm chybí, Pottere," ozval se najednou chladný hlas profesora Lektvarů.
„A vám jich chybí...počkejte?" nahnul se schválně přes stůl kousek blíž, aby dohlédnul svému strýci na talíř, i když byl od něj Severus stále daleko. „Nevím, jestli počítám dobře, ale vidím to na takových...ještě třináct." Severus ho sjel pohledem a Ron vedle něj se začal potichu pochechtávat.
„Do toho, co já jím nebo nejím, vám nic není, že, pane Pottere?" zeptal se ho ledově.
„Ještě to tak, s tímhle mám už svých starostí dost," ukázal ledabyle na svůj plný talíř a natáhnul se po jedné z marmelád. Nevěděl proč, ale měl strašnou chuť svého strýce dostat z té jeho věčně zapšklé nálady. Byl pořád tak strašně vážný! A taky si nemůže ještě myslet, že Harry po tom všem, co mu včera pověděl, nemá už ani smysl pro humor. A kdy jindy by se to hodilo víc, než v této skvělé komorní atmosféře. Obzvlášť, když Severus tak nesnášel sladké...
„Vypadá to ale, že Hagrid nám ten průměr celkem snižuje," nedal si Harry pokoj a zaculil se na svého polobřího přítele, který vypadal značně spokojeně.
„Jsem rád, že seš zase v cajku, Harry," nabral si Hagrid na talíř další štos palačinek a rozlil u toho pití, které měl vedle sebe. Profesorka Prýtová sedící vedle něj si povzdechla a začala ten nepořádek dávat hned do pořádku. Harry měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy.
„Nevím jak tobě, Rone, ale mně tu chybí trochu větší výběr z příloh. Palačinky se přece dají jíst na tisíc různých způsobů," poznamenal poněkud hlasitěji Harry. Všimnul si, jak ho Severus podezíravě sleduje.
„Heh?" vypustil z plné pusy něco nesrozumitelného Ron a podíval se nechápavě na svého kamaráda. Harry seznal, že jeho pomoct raději potřebovat nebude, a pokračoval v mazání a povídání sám.
„Já mám nejraději jahodový džem," sdělil všem přítomným Harry. „Můj bratranec si toho byl celé roky dobře vědom, a proto na mě skoro nikdy žádný nezbyl. Vždycky jsem si pak přál, aby po tom džemu třeba prasknul, no a on před dvěma lety dorostl do takových rozměrů, že jsme kvůli tomu museli držet všichni o prázdninách dietu. Tak mě teď napadá – nemohl to být výsledek divoké magie? Víte, když si jako děti něco přejete a ono se to vyplní," věnoval jeden zvlášť úsměvný pohled Severusovi. Ten se ani nepohnul.
„Jak se říká, možné je vše," odpověděl mu Brumbál, který byl oproti Severusovi ve zvlášť dobré náladě.
„I když s politováním musím říct, že jahodového džemu se mi při Dudleyho dietě už nedostalo vůbec," vrátil se po Brumbálově komentáři k vyprávění Harry. „Palačinky byly toho léta dosti omezené, a když už teta Dudleymu jednu povolila, mohl si ji dát jen se dvěma lžícemi bílého jogurtu a trochou ovoce. Z čehož však nesmíte udělat půl kila ovoce tři vaničky jogurtu, když chcete zhubnout, čemuž Dudley nějak nechtěl rozumět. Takže celé hladovění, které jsme museli podstupovat s ním, bylo k ničemu, protože my ostatní jsme na rozdíl od něj nesměli podvádět." Ron se vedle něj svíjel smíchy a Hermioně cukaly koutky. Vidlička profesorky McGonagallové zůstala stát někde na půli cesty k jejím ústům.
„Ten tvůj bratránek se mi hnedka nezdál, Harry," podotknul Hagrid zamračeně. „Děsně mě naštval, když ti začal ujídat i tvůj dort k jedenáctým narozeninám, co sem ti tehdá přines," kroutil hlavou poloobr.
„Myslím, že si toho všimnul," mrknul na něj Harry a Hagrid začal spokojeně pokyvovat hlavou. „Ale co s dietními palačinkami," rozhlédl se s úsměvem Harry po přítomných u stolu, „výborné jsou třeba s čokoládou, banány, kakaem, se skořicí a cukrem, nebo třeba s meruňkovým džemem, višňovým, borůvkovým, brusinkovým... Palačinky si ale můžete dát i se zmrzlinou, se šlehačkou, s medem a ořechy, s tvarohem, s mákem, s burákovým máslem, s karamelem, povidly, a abych nezapomněl na specialitu skřítků – vynikající jsou s dýňovou marmeládou," zaklepal nožem po misce před sebou. Ron už se pomalu smíchy zasouval pod stůl a Hermiona s rukou před pusou zadržovala smích. Brumbál se na něj doširoka usmíval a ostatní členové u stolu také vypadali pobaveně, i když někteří stále evidentně netušili, co si o tom myslet. Jen jeho strýc ani nehnul brvou.
„Tak to si moc asi nepochutnáš, Severusi, když sladké nesnášíš," poznamenala profesorka McGonagallová a potutelně na něj zahlížela.
„Och, ale palačinky jsou výborné i na slaný způsob," chytnul se toho hned Harry a zadíval se přímo na svého strýce. „Můžete si je dát třeba se šunkou, se sýrem - nejlépe s obojím najednou - taky se dělají se slaninou, se špenátem a česnekem, s kozím sýrem a rajčaty, můžete je dát i zapéct třeba se žampiony a kuřecím masem na smetaně, s mozarellou, olivami nebo hermelínem. Těch možností je skutečně nepřeberné množství, záleží, čemu dáváte přednost," krčil rameny Harry a rudého Rona vedle sebe si už raději nevšímal. „A když k nim nemáte nic, dají se sníst i jen tak bez ničeho."
„Pottere, kdybyste byl takhle zběhlý i v přísadách do lektvarů, bylo by to alespoň k něčemu užitečné," pronesl ledově Snape.
„To jo, ale na těch si moc nepochutnám, že?" odvětil Harry rozverně a strčil si demonstrativně do pusy kus palačinky. Ron vedle něj vyprskl trochu džusu, kterým se chtěl zchladit.
„To je svatá pravda," pokýval hlavou profesor Kratiknot a následoval Harryho příkladu.
„I když, kdo ví, možná se pletu," nedal si Harry pokoj a poklidně se zahleděl na Severuse. „Ale to už je spíš vaše parketa, pane. Doporučil byste nám tedy něco z oblasti vašeho zájmu?" zeptal se ho Harry naprosto vážně. Celý stůl se zvědavě otočil k profesoru Lektvarů a očekával, jak zareaguje.
„Vám bych, Pottere, doporučoval Dlabostník." Harry ke své smůle netušil, o čem mluví. Naštěstí si mu však hned přispěchala na pomoc Hermiona.
„Po tom přijdeš o řeč, Harry," poznamenala potichu. Severus protočil očima a zamumlal něco o neschopných studentech v Pokročilých lektvarech.
„Ahá, tak to vyzkouším! Ale až tak za sedm dní," dopočítal se Harry k jejich prvním Lektvarům v novém roce.
„Pottere, vás z Lektvarů neomlouvá už vůbec nic, ani ztráta řeči," odfrknul si Severus.
„Jsem moc rád, že už se cítíš dobře, Harry," prohlásil zase Brumbál, aby zabránil vznikající šarvátce.
„Děkuji. Je mi vážně skvěle," odvětil Harry. V tom praštil Severus vidličkou o talíř a ohlédnul se naštvaně po Brumbálovi.
„To ti tak nechutná, Severusi?" podivoval se Brumbál. Najednou se před nimi na stole objevil další talíř s hromadou palačinek.
„Celkem smůla," prohlásil zase Harry s pohledem na nový talíř, „protože podle všeho budeme jíst palačinky ještě na Nový rok."
„To mi neva," přidal se k Harrymu Ron. Normální barva se mu už pomalu vracela, ale rudých tváří se zatím nezbavil.
„Mně taky ne – když mi ovšem nesníš všechen jahodový džem," zahleděl se Harry výhružně na svého kamaráda, který si jeden zrovna uzurpoval.
„Nechceš ze mě udělat malou kosatku jako ze svého bratrance, že ne?" povytáhnul obočí na Harryho Ron. „Mám z tvé divoké magie respekt, Harry."
„To víš, že jo. Jsem totiž děsně pomstychtivej," vzal si od chechtajícího Rona misku s džemem a začal si mazat další palačinku. Přitom si všimnul, jak ho po očku zamyšleně pozoruje jeho strýc, a když si poté na svou první palačinku položil plátek slaniny, Harry se pro sebe pousmál.
*****
Dopoledne strávili tři mladí Nebelvíři venku, přičemž se zastavili i u Hagrida na čaj. Letos u něj byli jen párkrát, takže chtěli svůj skluz trochu napravit. Harry se po těch dnech, co byl zavřený na ošetřovně, mohl konečně nadechnout čerstvého vzduchu venku, a už dlouho mu nebylo tak dobře.
Oběd proběhnul v klidnější atmosféře než snídaně. Harry se raději do konverzace už příliš nezapojoval, ale když se jako dezert na stole objevily palačinky, podívali se s Ronem pobaveně na sebe, a oba se pak najednou začali potichu chechtat. Hermiona se na palačinky mračila a mumlala něco o práci, kterou si s tím vším skřítkové zbytečně přidělávají.
Odpoledne Hermiona nabídla Harrymu, že mu pomůže s úkoly, které teď trochu zanedbával. Ron, když to slyšel, se raději rozhodl dát si po obědě dvacet a odešel si do ložnice zdřímnout. Harry šel nahoru s ním, a když si sebou pak zpět ke krbu táhnul učení, nezapomněl na žádost svého strýce.
„Hermiono? Severus chtěl, aby ses podívala na tohle," podal jí Harry knížku o nitrobraně, kterou mu daroval Brumbál. Hermiona si od něj s údivem knížku převzala a začala v ní listovat.
„Je to tak zvláštní, když mu říkáš Severusi," poznamenala a přitom střelila po Harrym pohledem.
„Taky mi chvíli trvalo, než jsem si zvyknul," přiznal Harry. „No, každopádně Severus chce, aby ses vzhledem k okolnostem, které nastaly, pokusila nitrobranu taky naučit," vysvětlil jí. „Chce to asi hlavně kvůli té Věštbě."
„To je ale dost těžká disciplína," netvářila se moc nadšeně jeho kamarádka.
„Prý se ji naučil taky sám a to v našem věku." To Hermionu evidentně povzbudilo. Proč by neměla zvládnout to, co zvládnout i jiní? „Na mě se hlavně nedívej, nemám na to vlohy a ani dost nervů," mávnul rukou. „Kdybys ale prý potřebovala někdy konzultace, můžeš se za ním stavit." Hermiona na Harryho vykulila oči.
„To jako vážně?" nevěřila svým uším.
„Jo," souhlasil Harry. „Sice tě mám varovat, aby to nebylo příliš často, ale občas ti s tím vypomůže."
„No, tak já to tedy zkusím," souhlasila po chvilce váhání a schovala si knížku k sobě. „Takže mezi vámi už je to v pořádku?" zajímala se ještě. Harry s úsměvem přikývnul. „To jsem moc ráda, Harry."
„Dneska z ošetřovny se u něj zastavím, tak se po mně neshánějte."
„Po cestě bys ještě mohl vzkázat skřítkům, aby těch hloupostí už nechali a zbytečně si nepřidělávali práci navíc," přeměřovala si ho zúženým pohledem.
„Proč já?" dělal nechápavého Harry.
„Nepokoušej donekonečna mou inteligenci, Harry Pottere!" zvýšila výhružně hlas jeho nejlepší přítelkyně.
„Jasně, jasně," zvedl Harry v obranném gestu ruce před sebe. „Tak já jim to vysvětlím," slíbil k Hermionině spokojenosti Harry a pustil se konečně do té hromady úkolů.
*****
Harry se rozhodl, že před Severusem nebude tajit už vůbec nic, a zároveň si přitom užije ještě trochu legrace. Nandal si na sebe neviditelný plášť a zaklepal na dveře jeho kabinetu. Severus se ve dveřích objevil za pár vteřin. Harry trochu poodstoupil a sledoval, jak se jeho strýc zmateně rozhlíží kolem. Po chvíli to vzdal a vrátil se dovnitř.
Harry vyčkal asi minutu a zaklepal znovu. Tentokrát se Severus objevil mnohem rychleji a vypadal už docela naštvaně. Vyšel ze dveří a pozorně se rozhlédl kolem. Harry se pod pláštěm poťouchle usmíval. Z děsivého profesora Lektvarů si před ním jen tak někdo žerty asi netropil. Severus ale z ničeho nic zamířil k obrazu Bezruké čarodějnice, která střežila tuto chodbu, a Harry si povzdechl. Bylo po srandě.
Sám tedy opatrně vstoupil do kabinetu a stále pod neviditelným pláštěm zamířil do Severusových pokojů. Uvažoval, kam by se schoval v obýváku, když v tom mu pohled padnul na stůl přeplněný všelijakými lahvemi s vysokým obsahem alkoholu, vedle nichž se vyjímala krásně zdobená dóza v odstínech zelené a stříbrné. Harryho napadlo, od koho ji mohl dostat. Kdo si tak moc cenil zmijozelských barev a měl dost peněz na to, aby dal Severusovi něco takového? Levně to zrovna nevypadalo.
Harry si všimnul, že je u toho věnování, takže jeho následující čin byl jasný. Bezostyšně po něm sáhnul a přečetl si, kdo je pod tím podepsaný. Bohužel se nemýlil.
Drahý Severusi, přeji ti příjemně prožité Vánoce a svátky s tím spojené. Doufám, že můj dar ti je zpříjemní ještě více. S radostí tě také přivítáme u našeho stolu.
S úctou tvůj kmotřenec, Draco Malfoy.
„S úctou tvůj kmotřenec, největší idiot pod sluncem, Draco Malfoy," zopakoval potichu vysokým hlasem Harry, snažíc se tak napodobit jeho úhlavního rivala. „Pitomec," zamumlal si ještě dodatečně. Hrozně ho zajímalo, co je uvnitř. Co asi tak Draco Malfoy posílá svému kmotrovi k Vánocům? Otočil se ke dveřím, kterými vešel, ale nikoho v nich nezahlédl. Rychle tedy nadzvedl víko dózy a skoro úlevně si oddechnul. „Čaje," vyprskl posměšně „to je fakt pitomec." On by teda svému strýci blbý čaje fakt nedal! Vzápětí si ale uvědomil, že ani vlastně neví, co by mu dal, kdyby mu něco měl dál. Faktem totiž zůstávalo, že na rozdíl od něj dal Malfoy Severusovi aspoň ty pitomé čaje! „Sakra!" zaklel ještě tiše při pomyšlení, že ho ten nafoukanec zase předehnal, a rychle víko přiklopil zpět, přičemž se snažil naaranžovat dózu se vzkazem tak, jako byla předtím.
„Ještě tak pět centimetrů doprava," ozval se za ním ledový hlas. Harry se tak leknul, že málem poshazoval lahve, které stály vedle, ale na poslední je zachytil. Podle rukou, které mu čouhaly zpod neviditelného pláště, mohl tak každý vidět, kde přesně se nachází. Jeho strýc zareagoval pohotově a plášť z něj sejmul.
„Jé, ahoj," podíval se na něj Harry tím nejvíc svatouškovským výrazem, jakého byl v té chvíli schopen. „Obdivuju tu sbírku lahví, co jsi dostal," pustil Harry několik lahví, které doposud zadržoval.
„Myslíš si snad o mně, že jsem taky největší idiot pod sluncem?" procedil Severus s jeho neviditelným pláštěm v ruce.
„Ne," odpověděl Harry pohotově. „To byla jen sranda," natáhnul se po plášti, ale jeho strýc před ním s rukou ucuknul.
„Myslíš tohle nebo to, že si čteš mé vzkazy a prohlížíš dárky? Děláš to běžně?"
„Teď co z toho myslíš?" zažertoval zase Harry, ale když se Severus zamračil ještě víc, Harry se konečně začal cítit provinile. „Omlouvám se, neměl jsem to dělat. Cizí vzkazy opravdu nikdy nečtu. Ani nikomu nešmejdím v dárcích. Jen...mě ta dóza zaujala. Fakt promiň," omlouval se Harry, seč to šlo.
„A tohle?" zvedl do výšky Harryho plášť.
„Poslední část mého děsivého dědictví," odpověděl mu Harry rádoby vesele, ale moc dobře si byl vědom toho, jak se na něj Severus zlobí. „Jen jsem si dělal trochu srandu," omlouval se ještě za svůj příchod.
„Co tím vším od rána sleduješ?" zeptal se ho Severus příkře.
„Čím jako?" nechápal Harry.
„Snažíš se mi dokázat, jak moc jsi v pohodě?" nadhodil ironicky Severus a neviditelný plášť po něm hodil zpátky. Na spojení v pohodě si dal obzvlášť záležet. Harry plášť zachytil a začal ho v ruce všemožně přehýbat a jakýmsi podivným způsobem i skládat.
„Cítím se dnes dobře," odpověděl jednoduše. „Nemůže mi být dobře? Myslíš si, že mi je furt na umření, že plánuju, jak skočím z Astronomické věže?" zakoulel očima. Severus ho pronikavě sledoval. „Neplánuju!" ubezpečil ho Harry okamžitě, když si všimnul jeho pohledu. „Říkal jsem ti, že to není vždy tak špatné. Dneska jsem se třeba skvěle vyspal," oznámil mu Harry zvesela. „Možná si teď někteří z profesorů myslí, že jsem se při tom pádu uhodil trochu víc do hlavy a zůstalo mi to, ale pravdou je, že mi je fakt dobře. A třeba jsem chtěl, aby ti taky bylo líp, jsi pořád tak děsně vážnej," zašklebil se na něj Harry a praštil sebou na pohovku. „No fakt! Ráno jsi mě pozoroval, jako bych se měl každou chvíli sesypat. Děláš si z toho zbytečně těžkou hlavu, Severusi," natáhnul se po misce, co byla na konferenčním stole a nabral si z ní do dlaně neidentifikovatelné ‚něco'. „Co to je?" zeptal se Harry se zájmem, když chtěl ochutnat.
„Drcení švábi," procedil Severus. Harry s úlekem odtáhnul ruku od pusy a setřásl je zpět do misky.
„Fůj, proč to tu takhle necháváš?" šklebil se Harry, když z ruky vymetal poslední zbytečky švábů.
„Věděl jsem, že přijdeš, a chtěl jsem ti nabídnout něco z okruhu mého zájmu," usmál se na něj vypočítavě Severus.
„Fajn, jedna – nula pro tebe."
„Něco hrajeme?" podivil se Severus.
„Ne," zavrtěl hlavou Harry.
„Pak mi jaksi uniká smysl-"
„Nechme to být!" přerušil ho Harry netrpělivě.
„Dobře. Dáš si čaj?"
„NE!" prohlásil Harry hlasitěji, než zamýšlel. „Tedy...děkuji, nedám," opravil se vzápětí a usmál se opět na svého strýce, který ho zaraženě sledoval.
„Chceš tedy něco jiného?" zeptal se ho opatrně.
„Dám si kafe," vyhrkl Harry bez rozmyslu.
„Ty večer kávu nepiješ," přeměřoval si ho podezíravě.
„Právě jsem začal. Nemám na čaj chuť. Kafe mi bodne," ujistil ho Harry, protože jedním si byl jistý. Čaj si tu rozhodně už nedá! Kdoví, od koho by byl! A čaj od Malfoye fakt nechtěl! Co když mu ale dává i kafe?
Když šel Severus bez dalších otázek připravit dvě kávy, Harry přešel k jeho sbírce lahví a jednoho čaje, a nedalo mu to.
„Máš rád čaje?" zeptal se jako by mimochodem.
„Tak normálně."
‚To jsem se toho dozvěděl,' pomyslel si Harry, ale nahlas řekl něco jiného. „No jo, radši něco vostřejšího, co?" Při pohledu, jaký na něj jeho strýc vrhl, si přál, aby byl býval řekl to první. „Jen usuzuji," ukázal Harry na vysoký počet lahví s alkoholem.
„Ty jsou od mých kolegů. Dávají mi to samé, co já jim," prohlásil znuděně.
„Dáváš všem alkohol?" podivil se Harry.
„Ano."
„Všichni pijí?" To už začalo být zajímavé, Harry by se o svých profesorech rád něco peprnějšího dozvěděl.
„Ne," zazněla další strohá odpověď jeho strýce.
„Tak proč jim ho dáváš?" nechápal Harry.
„Proto."
„Aha. Tak to zní celkem logicky," utrousil potichu, když v tom se vedle něj objevil jeho strýc. Po jedné sáhnul a ukázal ji Harrymu.
„Tu jsem dal Pomoně vloni k Vánocům. Když ji nechce, vrátí mi ji za rok zpátky." Harrymu začalo svítat.
„Ach ták! Takže ty jí ji dáš zase za rok? Takhle si to furt přehazujete? Abyste s tím neměli práci?"
„Ne." Tak nezačalo svítat...
„Pak tomu moc nerozumím," podíval se na něj Harry zmateně.
„To ani nebylo mým cílem," usadil ho Severus a vrátil se pro dva šálky kávy. Harry vrhnul ještě jeden ošklivý pohled na stříbrno-zelenou dózu a odešel se zpět posadit. Za chvíli už seděl Severus naproti němu a zase si ho prohlížel.
„Děje se něco?" zeptal se ho Harry, když si vzal do ruky svůj šálek. Už zase se cítil jak pod rentgenem.
„Ne a tobě?" opáčil Severus monotónně.
„Je mi fakt skvěle. A ta káva je moc dobrá. Máš rád kávu?"
„Tak normálně." Harrymu už pomalu docházely nápady.
„Tahle je vážně moc dobrá. Jsem rád, že jsem si ji dal."
„Je to brazilská káva. Dost cenný druh, není běžně k sehnání." Harry rádoby uznale přikývl.
„To jde poznat! Kupuješ ji v nějaké speciální prodejně?" vyzvídal dál.
„Ne, dostal jsem ji." Tak tohle Harry slyšet nechtěl. Už málem vyhrknul od koho, ale včas se zarazil. Položil tedy s předstíraným klidem šálek zpět na stůl a chvíli ho hypnotizoval. Proč zrovna Malfoy musí být ten, kdo jeho strýce tak dobře zná! Harryho by nikdy nenapadlo dát mu čaj nebo kafe, a přitom to vypadá, že to jeho strýci vyhovuje. Navíc je Malfoy Zmijozel jako on, miluje Lektvary jako on – Severus musí být v sedmém nebi! Je taky prefekt a možná bude i primus! Znají se od mala, chodí k nim na obědy, chodí za ním sem jako Harry – viděl ho tu přece! Třeba tu spolu taky tahle sedávají a popíjí předraženou kávu, co mu Malfoy koupil z peněz svého zazobaného otce!
A na druhé straně je on – nenáviděný Nebelvír, syn člověka, který Severuse celou školní docházku šikanoval, navíc je neschopný v Lektvarech, a jeho vrcholem na škole je pozice kapitána nebelvírského famfrpálového družstva. A jeho strýc rozhodně nebyl fanouškem famfrpálu (pokud zrovna nehrál Zmijozel). Roky ho nesnášel, a když už na Harryho jednou změnil názor, co zjistí? Že je jen zdeptanej, přecitlivělej zoufalec, kterej brečí nad pitomými střepy a uklidňuje se při vaření se skřítky v kuchyni.
V porovnání s Malfoyem byl fakt na nic. Byla jen jediná věc, ve které byl lepší...
„Kdy zase začneme trénovat?" vyhrkl Harry, když se vzpamatoval. Jak zjistil, Severus ho nespouštěl z očí.
„Až se v tobě vyznám," pronesl jeho strýc zamyšleně. Harry si uvědomil, že na to kafe zíral až příliš dlouho a nejistě se na něj usmál. Severus se ale nesmál vůbec. „Říkal jsi, že ses dobře vyspal?" vrátil se k tomu, co říkal Harry, když přišel. Ten jen přikývnul. Jeho dobrá nálada byla vtahu. „Budeš chtít zase ten Bezesný lektvar?"
„Jestli máš nějaký navíc," odpověděl vyhýbavě.
„A co když nemám," odvětil Severus a zadíval se na Harryho ještě pozorněji.
„Tak to nevadí. Přežil jsem to i bez něj," pokrčil Harry rameny.
„A co takhle: Neudělal bys mi nějaký, Severusi?"
„Nechci tě tím obtěžovat," začal se Harry cítit trochu nesvůj.
„Nebudeš mě tím obtěžovat."
„Určitě máš na práci důležitější-"
„A dost!" Harry sebou trhnul, když na něj jeho strýc zvýšil hlas. Harry si z něj mohl tropit žerty, ale když zakřičel, šel z něj pořád respekt. „Časy, kdy jsi byl pro svou rodinu jen přítěž, jsou už minulostí! Teď jsem tady já a pro mě přítěž nejsi!" V Harrym hrknulo. Hlavně teď nedat najevo, jak moc ho tohle Severusovo přiznání zasáhlo. „Takže mě kdykoliv můžeš přijít požádat i o udělání takové primitivní věci, jakou Bezesný lektvar nepochybně je! Je to dost srozumitelné?"
„Ano," špitnul Harry roztřeseně.
„Takže?" zeptal se Severus a vyčkával, co Harry řekne.
„Udělal bys mi, prosím, Bezesný lektvar?" požádal ho Harry potichu. On opravdu nebyl zvyklý někdy po někom něco žádat. Již v dětství mu dali jasně najevo, že o něco někoho žádat je zbytečné.
„Ne, neudělal." Harry se zmateně podíval na Severuse. „Ve skladu je ho spousta," poznamenal jako by nic a upil zase ze svého šálku. Harry se na svou kávu zamračil.
„To jsi nemohl říct, když jsem se tě ptal, jestli nemáš nějaký navíc!?" obořil se na něj Harry dotčeně.
„Nemohl," odpověděl Severus zlehka. „Káva už ti nechutná?"
„NE! A vůbec! Dokážu si Bezesný lektvar namíchat i sám. Nejsem tak neschopnej, jak si myslíš!" vstal Harry z pohovky a začal si rozhlížet kolem. Severus vypadal zaskočeně.
„Nemyslím si, že jsi neschopný," odpověděl mu s klidem.
„Myslíš! Pořád mám na Lektvarech ty nejhorší známky!"
„Víš přece, proč to tak je." Severus zněl na rozdíl od Harryho naprosto vyrovnaně
„Jenže mě už to nebaví – vypadat pořád jak idiot! Mohl bych být vážně dobrý!" Harry byl tak naštvaný, ani nevěděl proč. Ne, věděl to dobře. Kvůli tomu Panu Dokonalému...
„Jsi docela dobrý." Tohle byla rána do Harryho srdce.
„Docela? DOCELA?!"
„Ano, docela. Mohlo by tě zajímat, že výkon slečny Granegrové považuji za dobrý." Co je mu do Hermiony?
„Za to Malfoyův výkon je excelentní, že?" vyprsknul Harry.
„Draco je v Lektvarech velmi dobrý. Má na ně přirozený talent. Nejsem si jistý, zda mohu o slečně Grangerové říct to samé," podotknul Severus. Harry si musel odfrknout. Jistě – přirozený talent!
„Proč do toho furt taháš Hermionu?" odsekl Harry naštvaně.
„A proč ty Draca?" upozornil ho Severus. Na to už Harry neměl co říct. Nemohl být přece tak moc průhledný! Raději tedy začal jednat.
„Přísady si mohu vzít u tebe v kabinetu?" nakročil odhodlaně ke dveřím.
„Jdeš ho dělat teď?" zeptal se ho s pozvednutým obočím Severus.
„Ne, chci si je jen připravit a udělat za rok!" odvětil Harry uštěpačně. Severus vypadal až příliš dlouho klidně. „Myslíš, že ho nedokážu udělat hned teď?" Určitě si myslí, že ne!
„Rozhodně bys ho měl umět připravit. Je to látka čtvrtého ročníku," zkonstatoval Severus. Vstal a přešel ke stolu, kde odněkud vytáhnul učebnici pro čtvrtý ročník. „Tady máš. A vše potřebné najdeš vedle."
„Nepotřebuji učebnici. Jsem schopný ho uvařit z hlavy." Možná... Severus pokývnul hlavou.
„Jak myslíš."
Harry se tedy otočil a odešel vedle do kabinetu. Tohle asi nebyl ten nejlepší krok. Ten recept znal tak z půlky. Ta druhá se mu už dávno někam vypařila... Skousnul svou hrdost a zase se vrátil do Severusova pokoje. Ten stál pořád na tom samém místě a čekal na něj s učebnicí v ruce. Když Harryho uviděl, natáhnul ruku s učebnicí k němu. Samozřejmě, že tušil, že ji bude potřebovat! Protože si myslí, že je úplně blbej! I tak si od něj učebnici vzal, ale dal si záležet na tom, aby se přitom tvářil dost uraženě.
„Znám ten recept dobře. Jen jsem si chtěl jednu věc ověřit," otočil se zase Harry od něj a prásknul za sebou dveřmi. Ještě jimi uniklo Severusovo tiché ‚jistě', a pak už se Harry pustil do přípravy.
Trvalo mu to asi tři čtvrtě hodiny, než byl s výsledkem spokojený. Lektvar měl přesně tu tmavě modrou barvu, jakou měl mít, a vznášel se nad ním bílý dým. Možná se ten dým tak úplně netřpytil, ale jinak mu nebylo co vytknout. A když se Harry zadíval pozorněji, možná tam byl i ten třpyt, co ho v knize zmiňovali.
Učebnici, ze které nespustil celou dobu zrak, odsunul někam úplně mimo, jako by ji ani nepoužíval, a šel upozornit svého strýce na to, že je úspěšně hotov.
Když vešel do jeho pokoje, seděl Severus na pohovce, upíjel nejspíš další skvělou kávu nebo čaj, a četl si svůj Měsíčník o lektvarech.
„Mám hotovo," oznámil mu Harry s hrdostí v hlase. Severus k němu znuděně vzhlédl.
„A co já s tím?" To Harryho dopálilo.
„Nezajímá tě to?"
„Jsi student Pokročilých lektvarů. Na tom snad nemůžeš nic zkazit. Obzvlášť s učebnicí v ruce," poznamenal a začetl se zpátky do časopisu. „Lahvičky jsou v druhém šuplíku. Máš to přesně na týden." Harry stál na místě a nevěřil svým uším. Ani se na ten lektvar nepůjde podívat! A to se s ním patlal jak blbec, přitom si ho mohl jen vzít a měl by pokoj! Harry se několikrát zhluboka nadechl, než nasadil svůj ‚milý' tón.
„Mohl bych tě požádat, Severusi? Byl bys tak neskonale laskav a podíval se na ten pito-" zarazil se Harry hned, „na ten lektvar a řekl mi, jestli ho můžu užívat?" Severus k němu zase lhostejně vzhlédnul.
„Pokud ti na mém názoru tak záleží," odfrknul si Severus a pomalu se zvedl z pohovky. Ještě naposledy k Harryho zlosti upil ze svého šálku, a pak se vydal za ním vedle.
Harry svého strýce napjatě pozoroval, jak kontroluje jeho výtvor. Párkrát ho zamíchal, trochu ho nabral, přičichnul si k němu a pak chvíli pozoroval bílý dým, který se nad ním vznášel.
„Ten dým by se měl lehce třpytit," poznamenal záhy. V Harrym znovu hrklo.
„Trochu se třpytí," odporoval mu.
„Netřpytí."
„Třpytí!"
„Netřpytí," dohadoval se s ním naprosto klidný Severus.
„No, tak se netřpytí!" vybuchnul Harry. „Má to nějaký závažný vliv na jeho účinek?!"
„Na účinek nikoliv. Jen chuť bude trochu trpčejší."
„Jeho chuť je mi úplně ukradená! Už jsem pil i horší blafy! Tak promiň, že není dokonalý jako od-" Harry se zarazil.
„Od koho?" zajímalo Severuse.
„Od nikoho," odseknul Harry. „Tohle si teda beru a jdu, ať už se na tu hrůzu nemusíš dál dívat!" vzal si naštvaně kotlík do ruky a chystal se k odchodu.
„Nehodláš s tím takhle odejít, že ne," zastavil ho Severus posměšně. Harry si uvědomil, jak hloupě teď vypadá a s bouchnutím položil kotlík zpět na stůl. Trocha se mu přitom vylila. Vytáhnul tedy hůlku a jednoduchým ‚evanesco' nechal rozlitý lektvar zmizet.
„A když je tak špatný, nemusím si ho brát vůbec! Evanesco!" zopakoval znovu a nechal zmizet i obsah kotlíku. Severus si promnul unaveně čelo a povzdechnul si.
„Můžeš mi už konečně říct, co ti přelítlo přes nos?" Když si Harry všimnul, jak bezradně jeho strýc vypadá, začal se za své chování upřímně stydět. On mu přece nic neudělal...
„Promiň," začal se Harry provinile omlouvat. „Jsem fakt na nic. Zapomeň...zapomeň na to," žádal ho potichu.
„Zkoušel jsi, co vydržím?"
„Ne," zavrtěl Harry hlavou, „měl bych jít," vydal se Harry sklesle zase ke dveřím.
„Něco sis tu nechal," podával mu Severus u dveří jeho neviditelný plášť a do druhé ruky mu strkal tři lahvičky se známým tmavě modrým lektvarem.
„Dík," převzal si je od něj vděčně.
„Nechceš mi ještě něco říct, Harry?" zkusil se ho ještě zeptat Severus. „Víš, o čem jsme včera mluvili?"
„Hm, dobrou noc," odpověděl mu na jeho otázku Harry, přehodil přes sebe neviditelný plášť, a zmizel.
*****
Asi za deset minut seděl Severus v poněkud skleslé náladě v ředitelně. ‚To jsem dopadl,' pomyslel si hořce.
„Vypadáš vyčerpaně, Severusi."
„Mám dojem, že už nikdy nezažiju jediný klidný den," odvětil profesor Lektvarů a vzpomínal, jak bezstarostný život vlastně ještě před půl rokem vedl.
„Chceš o tom mluvit?" nabídnul mu Albus Brumbál se zájmem.
„Doteď jsem si myslel, že přesně vím, co se komu honí v hlavě. Každého studenta mám přečteného za deset minut. A pak – pak si přijde Harry Potter a nevím vůbec nic! Nebo ne, to není úplně tak pravda," opravoval se rychle Severus, „chvíli si myslím, že vím, co mu je, pak zjistím, že to tak není, snažím se s ním tedy podle toho jednat a jemu vzápětí něco přelítne přes nos a všechno je zase úplně jinak! A já už pak nevím absolutně nic!" Severus to ze sebe vychrlil s takovou rychlostí, že měl Brumbál co dělat, aby mu stačil, ale nakonec se na něj ředitel jen usmál.
„Drahý chlapče, nikdy jsem netvrdil, že to bude snadné."
„Kdybych jen věděl, co mu zase vadí!" postěžoval si Severus.
„A máš aspoň nějaké vodítko?" chtěl se mu pokusit pomoct Brumbál.
„Nevím. Nejdřív se potají pitvořil a pak i rozčiloval nad dózou s čaji, co mi dal Draco k Vánocům, pak si místo obvyklého čaje dal radši kávu, i když jí večer nepije...nejdřív mu chutnala, ale když jsem mu řekl, že jsem jí taky dostal, zase mu už nechutnala," vypočítával Severus podivnosti večera.
„Nechutnala mu ta výtečná brazilská káva, co jsem ti koupil?" podivil se Brumbál.
„Nevím, říkám vám, že mu absolutně nerozumím. Nakonec se mě snažil přesvědčit, že si je schopný umíchat Bezesný lektvar i sám bez mé pomoci, a když jsem ho jen upozornil, že tomu chybí třpyt, hrozně se naštval. Chtěl ihned odejít i s kotlíkem v ruce." Brumbál se při té zmínce upřímně rozesmál.
„Chlapče, mám dojem, že přesně vím, kde je ten problém. Trochu mě zaráží, že sis toho dosud nevšimnul. Někdy je to patrné i ve škole. Párkrát jsem si všimnul, jak Harry zahlíží na jednoho svého nepříliš oblíbeného spolužáka," upozornil ho Brumbál. „A téměř jistý jsem si už byl při návštěvě ošetřovny, kdy Harry blouznil ze spaní."
„O čem to mluvíte?"
„Přece o mladém panu Malfoyovi," odpověděl mu Brumbál s úsměvem. „Jistě si je Harry vědom toho, že je tvým kmotřencem."
„Jednou jsem to zmínil," připustil Severus zaraženě.
„Harry se pravděpodobně cítí nějak panem Malfoyem ohrožen, co myslíš?" zadíval se na něj Brumbál upřeně. Severusovi to v hlavě začalo šrotovat. Dával si dohromady vše, co se dnes událo, a přemýšlel, jestli to mohlo souviset s Dracem.
„To je přece hloupost," nechtěl tomu Severus moc věřit.
„Proč myslíš, že by Harry na Draca nemohl žárlit. Možná si myslí, že je v něčem lepší než on. V něčem, co si myslí, že je pro tebe důležité. A třeba se bojí, že bys kvůli tomu mohl dávat Dracovi přednost." Severus ho zamyšleně sledoval. „Nebo ještě nevidíš, jak moc pro Harryho znamenáš? Mně je to tedy jasné, kdykoliv ho v tvé přítomnosti vidím."
Severus pořád mlčel a přemýšlel. Tohle bylo něco nového. Nikdy nepočítal s tím, že by jeho synovec mohl žárlit na jeho kmotřence. Kvůli němu! Vlastně vůbec nikdy nepočítal s tím, že by kvůli němu mohl někdo na někoho žárlit.
„Moc se mi to nezdá," poznamenal Severus po chvíli.
„Pokud se nemýlím, tvé narozeniny se blíží, Severusi. Můžeš si mou teorii ověřit v praxi," navrhnul mu Brumbál a upil kávu ze svého šálku. „Nechápu, co se na ní Harrymu nezdálo. Ta káva je výtečná! Asi jsi mu ale zapomněl říct, že jsem ti ji dal já," mrknul na Severuse Brumbál.
„Se vší úctou k vám, Brumbále, ale nejsem si jist, že by zrovna tato informace Harryho názor na tu kávu nějak vylepšila," podotknul Severus ironicky.