Zhluboka se nadechnul a natáhnul ruku směrem ke klice. Stiskl ji. Pomalu otevřel dveře.
Vešel do tmavé místnosti, která neměla okna a prosvětlovala ji jen slabá záře žárovky zavěšené u stropu. Dveře se sami hlasitě zaklaply, až nadskočil leknutím. Rozhlédl se kolem. Byli zde židle a stoly. Na stěnách visely obrázky jídla. Vypadalo to jako jídelna. Jídelna bez kuchyně, bez jídla a bez lidí.
V místnosti byl Timothy sám. Nevěděl proč tu má být. Prostě mu jen řekli ať sem přijde a vyčká příchodu někoho dalšího. Netušil co tu má mezitím dělat. Tato místnost působila hodně ponuře a on tu nechtěl být. Nakonec se rozhodl posadit na židli zhruba uprostřed místnosti tak, aby viděl na dveře. Na stole uviděl ležet časopis. Byl bez názvu. Jen jednotlivá témata na něm byla vyznačená. "Invaze do světa lidí", "Slunce se blíží ke svému hvězdnému konci", "Společnost Astrofert ovládne svět". Takové a další nadpisy ho z úvodní stránky vítaly. Radši časopis zase odložil. Nic z toho tady se mu nelíbilo.
Najednou v zámku u dveří zašramotil klíč. Nebylo co odemykat, když nebylo zamčeno, ale to dotyčný evidentně nevěděl. Ozvalo se zakletí a dveře se prudce otevřely. Do místnosti vešel mladý muž. Nejdříve se tvářil naštvaně, ale jakmile uviděl Timothyho začal se široce usmívat. Ráznou chůzí došel k němu.
"Dobrý den. Jsem John Babin a jsem zástupce společnosti Astrofert. Bylo mi řečeno, že vás zde mohu čekat."
"Dobrý den. Já jsem Timothy. Bylo mi řečeno, že sem musím přijít, ale nikdo mi neřekl proč," odpověděl mu Timothy v průběhu podání ruky.
Nevěřil tomuto muži. Působil na něj nepřirozeně a podle. Jakoby jeho úsměv byl jen přetvářkou, za kterou se skrývala opravdová podstata všeho.
"Těší mě Timothy. Mohu navrhnout tykání? Říkej mi John."
Timothy jen lehce kývl na souhlas, ale nic neříkal. Čekal, co se z této situace vyvine. Co po něm bude John chtít.
"Asi tě zajímá, proč jsi tu?" zeptal se John.
Timothy opět přikývl.
"Viděl jsi ten časopis?"
Další přikývnutí.
"Je tam pár článků a možná jsi si nějaké přečetl. Ale pojďme k jádru věci, čas kvapí. Svět je ve velikém nebezpečí. A ty jsi schopný a mohl by jsi nám pomoct."
"Jak? O co jde?"
"Světu hrozí záhuba v podobě pavoučí invaze. Musíš nám pomoct vymyslet zbraň proti nim. Nezastírám, že pokud vyhrajeme, tak Astrofert ovládne svět. Máme své lidi úplně všude. Rozhodnutí je na tobě. Svět pod naší vládou nebo zkáza světa pod vládou pavouků," dořekl a upřel na Timothyho pronikavý pohled, kterým ho vyzýval k odpovědi.
"Pavouci?" řekl Timothy a rozesmál se. "To ti mám věřit? Z hlediska biologie je to blbost. Proč mi rovnou neřekneš, že vám jde jen o to získat neomezenou moc nad celým světem? Proč do toho pleteš drobné pavouky? I kdyby se přemnožili, o čemž jsem četl, tak je to jen lokální otázka. A to maximálně Afriky a jižní Ameriky. Řekni mi pravdu o vaší činnosti a co z toho mohu mít já. Až poté se rozhodnu zda se k vám přidám."
"Chápu, že mi nevěříš. Zní to nereálně. Ale je to pravda. Už teď se pohybují všude po světě a je jen otázkou okamžiku, než zaútočí. Máme možná posledních pár hodin."
"A odkud by se vzali?"
"Z laboratoří. Potupně musím přiznat, že z našich laboratoří. Chtěli jsme novou účinnou zbraň. A tak se naši vědci vypravili do řad živočišné říše. Psí monstra nám byly k ničemu, krysy nešlo dostatečně geneticky upravit. Ale pavouci! Panečku to byl materiál. Naši vědci je přetvořili v dokonalou zbraň. Jedovatá kusadla, srts smrtelná na dotek, velikostně odpovídali mohutnému vlčáku a jak byli chytří! Poslouchali a plnili rozkazy. Jenže nám utekli. Něco se zvrtlo a začali se sami množit v Amazónii. Zlikvidovat se nám je nepovedlo. Jsou zprávy, že nyní jsou ještě větší a po jejich doteku se stane něco hrozného. A jsou organizovaní," z jeho hlasu začal zaznívat strach. "Musíš nám pomoct!"
"Všechno je to divné. To co mi tu říkáš je neuvěřitelná historka. A hlavně pokud už máme opravdu jen pár hodin do jejich úplné invaze, stejně už nemáme šanci cokoliv vymyslet."
Timothy si připadal zmatený. Nevěděl jestli má Johnymu věřit. Každopádně s tímhle nechtěl mít nic společného. Na druhou stranu John se opravdu trochu začínal bát. Věřil, že toto místo je dostatečně chráněné, ale hrozba byla reálná. Ano, chtěl ovládnout svět. Ale nejdříve musel zničit výplod jejich laboratoří.
Najednou oba zaslechli z chodby hluk. Znělo to jako rychlý běh spojený s křikem skupiny lidí. Hned okamžik poté opravdu do místnosti vtrhlo asi dvacet lidí. Všichni vypadali vyděšeně. Byla to směsice mužů, žen i dětí.
"Už jsou tu, už se blíží!"
"Musíme zabarikádovat dveře."
"Pomóóóc!"
Děti plakaly, dospělí se překřikovali. V místnosti nastal chaos. Timothy nechápal jak je toto možné a co se to vůbec děje. John nevěřícně kulil oči. Jediné, co mu běželo hlavou bylo, že to není možné, že oni nemůžou být už až tady. Brzy se však vzpamatoval ze svého šoku a začal vydávat rozkazy.
"Zamkněte dveře! Zabarikádujte je stoly! Muži do první linie, ženy do druhé a děti dozadu!"
Všichni se řídili jeho rozkazy. John vzal mezitím mobil a snažil se dovolat do hlavní obranné kanceláře. Jenže nikdo mu to nebral. A po chvíli se ozvalo dlouhé tůtání a nakonec ticho. To mohlo znamenat jediné...
"Sakra, mají základnu!"
V místnosti zavládlo ticho, přerušované jen přerývavým dechem všech přítomných. Všichni se báli. Timothy začínal tušit, že tohle není jen hra. Cítil se stísněně a v žaludku ho tlačil pocit, že nikoho z těch lidí nezná a že stále přesně neví, co se to tu děje. Poklepal Johnymu na rameno a zašeptal.
"Co se to děje?"
"Evidentně už se nebudeš muset rozhodovat, zda se přidáš na naši stranu. Už není žádná šance, že by jsi nám pomohl. Oni už jsou tady! Blíží se a za chvíli tu budou. Pokud ty dveře nevydrží, tak se nedožijeme ani večera," odpověděl zachmuřeně.
Timothy na něj překvapeně zíral. Najednou se ozvala obrovská rána. Něco se snažilo dostat do místnosti. Dveře se zakymácely, ale nepovolily. Lidé se k sobě začali více tisknout, jakoby věřili, že to je ochrání.
Následovala další rána. A další. Dveře se chvěly čím dál tím víc.
"Všichni muži podepřete ty stoly!" vykřikl John a sám se jako první vrhnul ke dveřím. Jenže už bylo pozdě.
Dveře z ničeho nic povolily a vypadli. Už jen ležely opřené o hradbu stolů. Skrz vzniklou štěrbinu se prodírala dlouhá černá chlupatá pavoučí noha! John zděšeně uskočil zpátky. Hradba stolů se posunula a dveře zpadli na zem. Ve dveřích stál obří pavouk. Pavouk který překonal i nejhorší Timothyho představy.
V místnosti nastal zmatek. Všichni křičeli a snažili se dostat co nejdál ode dveří. Vyděšeně se krčili v nejzašším rohu. Pavouk, velký asi jako mohutný kůň, vešel do místnosti. Když procházel dveřmi, musel se trochu zkrčit, jak byl velký! Nyní stal v místnosti a pozoroval všechny svým velkým množstvím očí. Za ním se objevili další pavouci. Už o trochu menší, ale stále byli vyšší než dospělý muž.
Velký pavouk vpředu vydal zvláštní pisklavý zvuk. Všem v místnosti z toho běhal mráz po zádech. Pavouk klepl jednou ze svých noh o zem a v tu chvíli se všichni pavouci za ním vrhli do místnosti. Nešli přímo k lidem, ale lezli po zdech, po stropě... Obsadili celou místnost. Timothy se klepal strachy. Děti plakaly. John se začal histericky smát.
"Stejně nevyhrajete! Možná porazíte nás, ale Astrofert zvítězí!"
V tu chvíli se dal velký pavouk do pohybu. Pomalu, ale rozhodně se blížil k Johnovi a tím pádem k celé skupince lidí. Nenávistně poulel všema svýma očima. Vše kolem Timothyho se scvrkávalo, prostor jakoby se zmenšoval. Lidé se choulili k sobě a pavouci se přibližoval. Velký pavouk udělal z ničeho nic prudký pohyb a dotkl se Johna nohou.
John nelidsky zařval a vyskočil do vzduchu. Během těch pár sekund, než dopadl zpět na zem, se jeho tělo zmítalo všemi směry a měnilo tvar i barvu. Na zem už nedopadl jako John člověk, ale jako pavouk! V tu chvíli se nejen změnil jeho vzhled, ale i jeho myšlení. Neboť okamžitě se otočil proti skupince lidí a po boku velkého pavouka mířil k nim. Všichni byli zděšení.
Velký pavouk se přibližoval. Vydal jakýsi zvuk podobný lidskému smíchu. Šel blíže a blíže. Natahoval své dlouhé nohy a dotýkal se lidí. Jeden po druhém vystřelovali do vzduchu a dopadali na zem v podobě pavouků! Místností se linul řev všech přítomných.
Jako poslední zbyl v rohu Timothy. Všichni lidé kolem něj se proměnili v pavouky. On sám jediný se krčil v rohu a stále posledním zbytkem sil doufal, že on to přežije. Věděl však, že má pramalou šanci, vyváznout z této situace jako člověk. V očích se mu zračil strach a zděšení. Vždyť právě viděl, jak se lidé mění v pavouky! Když už čekal, že dopadne stejně jako ostatní, ozval se pisklavý hlas.
"Ten se nám ještě bude hodit. Vezměte ho sebou!" promluvil velký pavouk.
Dva menší pavouci k němu přiběhli, chytili ho svýma chlupatýma nohama a odnášeli ho pryč z místnosti. Evidentně měl měnicí schopnost jen ten velký pavouk. Ti menší byli sice nebezpeční, ale nedokázali z lidí udělat pavouky. Timothy měl strach. Mnohem radši by dopadl jako ostatní. Pak by už nic nevnímal. Teď ale zbyl jako jeden z mála lidí v pavoučím světě. Cítil se osamělý a bezbranný.