Harry seděl u stolu v kabinetě profesorky McGonagallové a na její židli seděla ministryně kouzel madam Bonesová. Harry byl trochu nervózní, vůbec nepředpokládal, že by k tomu rozhovoru mohlo dojít taky brzy. Dokonce ani příliš nedoufal, že by k němu mohlo dojít vůbec někdy.
„Takže, pane Pottere, dostala jsem váš dopis," začala rozvážně ministryně.
„Všimnul jsem si," poznamenal a vzápětí by si za to nejraději nafackoval. Naštěstí se ale madam Bonesová začala usmívat. „Chtěl jsem říct, že jsem nečekal, že se tím budete zabývat tak brzy," dodal omluvným tónem.
„Abych pravdu řekla, něco jsem již o tom zaslechla. A sama jsem čekala, kdy mě ohledně této záležitosti bude někdo kontaktovat. Domnívala jsem se však, že to bude Brumbál. Byla jsem potěšena, když jsem dostala vaši sovu, pane Pottere. Je to pro mě znamením, že vkládáte v ministerstvo důvěru, což kvůli událostem minulého roku nebylo samozřejmostí."
„Věřím ve váš smysl pro spravedlnost, paní ministryně," volil pečlivě svá slova Harry. Více než kdy jindy si uvědomoval, kým vlastně je. Pokud bude chtít jednou Voldemorta porazit, a jako že opravdu chtěl, musel jeho vliv dosáhnout na mnohá místa. A Ministerstvo se zdálo být dobrým začátkem. „Pamatuji si, jak jste při mém disciplinárním řízení hlasovala pro mou nevinu. Opravdu si toho vážím," Madam Bonesová vypadala jeho slovy potěšena.
„Byla to nehorázná událost. Když vyšlo najevo, že za tím stála sama Dolores, byla to pro všechny rána. Celý ten proces pro mne byl již od začátku nesmyslný – soudit studenta za obyčejné užití kouzla o prázdninách? Nechci si ani představit, jak by vše dopadlo, kdyby vás z Bradavic kvůli tomu vyloučili," dodala trochu zachmuřeně.
„Věřte, že to ani já," utrousil Harry a začínal se pomalu, ale jistě cítit trochu lépe. Vypadalo to, že madam Bonesová je na jeho straně.
„Takže k tomu, proč jste mi psal. Pochopila jsem správně, že se jedná o Siriuse Blacka?" Harry byl trochu překvapen, ale vzápětí si uvědomil, že bylo mnoho způsobů, jak se o tom mohla dozvědět. Bradavice byla jedna velká drbárna.
„Ano. Byl to můj kmotr. A byl nevinný," prohlásil Harry jednoduše. Ministryně si chvíli zkoumavě Harryho prohlížela a vypadala, že nad něčím uvažuje.
„Než jsem sem jela, pročítala jsem si v archivu spis ze soudního řízení, které s panem Blackem proběhlo. Doslova v něm stálo, že se k vraždě doznává a že je, cituji, zabil," pronesla trochu podezíravě.
„Myslel tím mé rodiče, ne ty mudly," vyhrkl hned obranně Harry.
„Vaše rodiče?" nadzvedla obočí ministryně.
„Měl být strážcem jejich tajemství. Schovávali se před Voldemortem pomocí Fideliova zaklínadla. S tátou byli už od školy nejlepší přátelé. Pak ale Siriuse napadlo, že by jím mohl být jejich další přítel, na něhož by nemuselo padnout podezření. Peter Pettigrew."
„Peter Pettigrew?" udivilo madam Bonesovou.
„Ano. Jenže ten je zradil. Sirius si to poté dával za vinu. Proto tvrdil, že je zabil," vysvětloval Harry.
„Z Petera Pettigrewa nezbylo nic víc než prst," pochybovala stále ministryně.
„Uřízl si ho a zmizel. Je neregistrovaným zvěromágem – mění se v krysu. Jak příhodné, že? Asi byste měla i vědět, že to on při Turnaji tří kouzelníků zabil na Voldemortův příkaz Cedrika Diggoriho. Je Voldemortova pravá ruka. A to doslova," napadlo Harryho a zašklebil se, když si uvědomil tu souvislost.
„To jsou všechno vážná obvinění, pane Pottere. Ráda bych slyšela víc. Klidně začněte úplně od začátku – v tomto případě to bude pravděpodobně zapotřebí." Harry se opřel do křesla a vydechnul.
„Tak dobře," souhlasil a přemýšlel, kde začít. „Když v Bradavicích studoval můj táta, Sirius a Petigrew, byl s nimi v ročníku i Remus Lupin. Jak jistě ministerstvo ví, je to vlkodlak..."
Harry vyprávěl celý příběh od toho, jak se tři přátelé stali zvěromágy, aby čtvrtému mohli být oporou při jeho přeměnách ve vlkodlaka, přes to, jak je Peter zradil, až po Siriusův útěk z Azkabanu, aby Červíčka dopadl a Harryho rodiče pomstil. Vynechal událost s obracečem času, protože to by mohlo vyvolat spoustu dalších otázek. Postačilo to, že Červíček utekl za Voldemortem, a Sirius se schoval. Neřekl samozřejmě kam. Když se pak v červnu Harry ocitnul na Oddělení záhad, Siriuse mu šel na pomoc, a zemřel tam.
Když Harry popisoval poslední události, při kterých byl Sirius ještě naživu, hlas měl stále slabší a slabší. Madam Bonesová ho pozorně poslouchala. Tutam se ho na něco zeptala, chtěla něco upřesnit, nebo jen projevila své zděšení nad některými informacemi.
„Vaší ztráty je mi velice líto, pane Pottere," pronesla soucitně, když Harry s vyprávěním skončil. „Pochopitelně musím vše probrat ještě s Brumbálem, ale neberte to tak, že bych vám nevěřila." Harry přikývl. „Věřím vám. Již v minulosti jste dostatečně prokázal, že vám můžeme důvěřovat. Proto jsem také tak brzy zareagovala na vaši žádost." Madam Bonesová vstala od stolu a začala pomalu přecházet po kabinetě. Harry s očekáváním sledoval její kroky, protože si byl vědom toho, že mu chce něco závažného říct.
„Brumbálovi jsem řekla, že na vás nebudu vyvíjet žádný nátlak, což v žádném případě nechci, ale je mou povinností jako Ministryně kouzel se vás na něco zeptat a sdělit vám mimo jiné i svůj pohled na věc," začala se vší vážností v hlase a Harry se zarazil. „Už od června mi vrtá hlavou, proč jste se vy a Voldemort objevili zrovna na Oddělení záhad. Pro místnost s věštbami, a nejen tu, nebyla tato návštěva z těch nejpříjemnějších," zaonačila katastrofu, která tam po nich zůstala. „Abych přešla k věci. Je nasnadě se domnívat, že šlo o věštbu, která se vás dvou mohla týkat. Otázkou už jen zůstává, co obsahuje." Harry se pozorně díval do té vlídné tváře, která ho rovněž upřeně sledovala. Tímto posunem tématu byl trochu vyveden z míry. Madam Bonesová určitě pozná, když jí bude lhát, což by jejich vztahu moc neprospělo. A Harry s ní chtěl udržet dobré vztahy. Musel.
„Asi bych tím urazil vaši inteligenci, kdybych to popřel," odpověděl Harry rozvážně a madam Bonesová ztuhla. Harry neměl co ztratit. Voldemort o ní taky věděl, takže nic, co by ho mohlo ohrozit, jí nesdělil. „Věštba o mně a Voldemortovi skutečně existovala," oznámil Harry, až to ministryni donutilo se znovu posadit naproti němu.
„Existovala?" opakovala ministryně se zájmem.
„Rozbila se. V tom boji. Neví se, co v ní stojí," zalhal Harry poprvé.
„Neví?" Madam Bonesová nevypadala, že by o tom byla zrovna dvakrát přesvědčená.
„Někdo to možná ví. Někdo, kdo ji vyslechl a zaznamenal," odpověděl neurčitě Harry.
„Brumbál," zkonstatovala madam Bonesová, evidentně o tom přesvědčená. Harry pokrčil rameny.
„Možná je lepší to nevědět. Kdo by chtěl vědět, co ho čeká," prohlásil Harry s myšlenkou, že by si to někdy opravdu přál nevědět.
„Lidé vás mají za Vyvoleného," pronesla madam Bonesová zamyšleně.
„Chtějí se k něčemu pozitivnímu jen upnout," zakroutil hlavou Harry. „Nikdo z nich však doopravdy nevěří tomu, že by šestnáctiletý student mohl Voldemorta porazit." Madam Bonesová se usmála.
„Nemáte o sobě moc vysoké mínění, pane Pottere. Já ho o vás naštěstí mám." Harry se začal cítit trochu nesvůj.
„Věštba ze mě ještě Vyvoleného nedělá," snažil se jí zase Harry přesvědčit.
„Měla jsem ho ještě v době, když jsem o Věštbě nevěděla," odpověděla mu stále s úsměvem. „A neustále mi dokazujete, že se nemýlím. Vaše činy hovoří za vše. Vím již samozřejmě o událostech, které se v minulých letech na této škole odehrály, a jichž jste byl účastníkem. Již v dost nízkém věku jste prokázal svou odvahu a odhodlanost v boji se zlem. Proti Voldemortovi jste stál tolikrát, že se to nikomu před vámi ještě přežít nepodařilo. Rovněž obdivuji i váš smysl pro spravedlnost – nesmírně si vážím toho, že jste i přes tu antikampaň, kterou proti vám ministerstvo vloni vedlo, dokázal stát za svými názory a nepolevit z nich. Co víc – dokonce jste založil vlastní spolek Obrany proti černé magii, a učil své spolužáky. Susan o Brumbálově armádě hovořila s nadšením, jaké jsem u ní zaslechla jen párkrát. V Obraně proti černé magii se vám prý na škole nikdo rovnat nemůže. Zaslechla jsem, že vaše schopnosti jsou v této oblasti mimořádné." Harry se začal trochu červenat.
„No, zase tak mimořádné bych neřekl," bránil se Harry pochybovačně.
„A ještě ke všemu jste tak neuvěřitelně skromný," podotkla mile zase madam Bonesová. „Kdokoliv jiný by na vašem místě svého postavení využil. Jste slavný, máte spoustu obdivovatelů," poznamenala se zdviženým obočím a zkoumavě si ho zase prohlížela.
„Byl bych raději, kdyby mě nikdo neznal," odpověděl popravdě Harry. „Ve své slávě se zrovna nevyžívám. Nedělám to pro slávu."
„Všimla jsem si. I proto si vás vážím, pane Pottere. To, co děláte, neděláte pro sebe, ale pro ostatní. Vaše cíle jsou shodné s těmi mými," pronesla madam Bonesová už zase vážněji.
„Mým cílem je porazit Voldemorta," prohlásil Harry a odhodlaně se zadíval ženě před sebou do očí.
„V tom jsme spolu za jedno," přikývla spokojeně.
„Když to bude potřeba, hodlám tomu obětovat vše."
„To i já," souhlasila zase ministryně rozhodně. „Chtěla bych vám sdělit, že Ministerstvo kouzel je vám připraveno poskytnout jakoukoliv pomoc budete potřebovat." To Harryho ohromilo.
„Ale já-"
„Nezáleží na tom, jestli jste Vyvolený nebo nejste. Naší společnosti jste prokázal již mnohé, a za to si naši podporu zasloužíte. Mou máte rozhodně." Paní ministryně se odmlčela a Harry netušil, co na to říct. Po chvilce se trochu měkčím hlasem rozhodla pokračovat. „Víte, já nevěřím, že to vše mezi vámi a Voldemortem je jen náhoda. Tuším, že to má celé nějaký hlubší smysl. Dokonce jsem se přistihla, že když o vás čtu v Denním věštci jako o Vyvoleném, přeji si, aby to byla pravda. Neumím si totiž představit nikoho lepšího a s větším odhodláním, než jaké máte vy." Harryho tohle doznání zasáhlo. On, když o sobě tyhle články dřív četl, z toho měl jen pocit hrůzy. Ta odpovědnost, která za všechny nevinné lidi na jeho bedrech spočívala, byl obrovská. A Harry se vždy bál toho, co se stane, až je zklame. Protože on v úspěch nevěřil. Doufal v něj, ale nevěřil.
„Já...moc si toho vážím. Pokusím se vaši důvěru nezklamat," odpověděl potichu, a nevědomky tím paní ministryni naznačil odpověď na velkou neznámou. „Budu dělat, co je v mých silách. Budu bojovat až do konce. Nejen proti Voldemortovi, ale i proti smrtijedům. Zaplatí za vše, co lidem udělali, za všechny rodiny, které zničili. To přísahám při památce svých rodičů a mého kmotra." Madam Bonesová spojila své dlaně a podepřela si jimi bradu. Tmavé oči sledovaly odhodlaného chlapce, který před ní seděl.
„Věřím vám," bylo to jediné, co na to dokázala v tu chvíli říct. V místnosti zavládlo ticho. To ticho, které si vážnost takové situace vyžadovalo. Ticho, při kterém si každý urovnával v hlavě myšlenky o tom, co se právě dozvěděl. A ani pro jednoho z těch dvou lidí to nebylo málo. Oba byli kouzelnickému světu něčím povinování. A oba dva se spoléhali na pomoc toho druhého.
„Jméno vašeho kmotra bude očištěno v zítřejším vydání Denního věštce," oznámila nakonec madam Bonesová. Harrymu se rozlilo teplo na hrudi.
„Děkuji vám, madam. Moc to pro mě znamená," pověděl jí popravdě a srdce mu radostí zběsile tlouklo. Poprvé od příchodu do kabinetu se na ministryni také usmál. Madam Bonesová k němu přešla a položila mu ruku na rameno.
„Za to nemusíte děkovat, pane Pottere. Je to naše povinnost."
„I tak vám děkuji," nedalo to Harrymu, a poděkoval znovu.
„Myslím, že kouzelnická společnost by byla mnohem klidnější, kdyby věděla, jakého odhodlaného mladého muže má na své straně," prohlásila ministryně jemně, když se přesouvali ke dveřím. „Vím, že o slávu nestojíte, ale sám jste říkal, že lidé chtějí něčemu věřit. Já tvrdím, že lidé POTŘEBUJÍ něčemu věřit. Za války je tato potřeba mnohanásobně vyšší. Kde není víry, tam není boje." Harry chvíli uvažoval nad jejími slovy a došlo mu, že má možná pravdu. On je prostě potřebuje. A oni jeho.
„Co mám pro to udělat?" zeptal se nejistě.
„Vy nemusíte zatím nic, pane Pottere. Počítám, že se zrovna netřesete na to rozdávat novinářům rozhovory."
„To opravdu ne," zděsil se Harry.
„Pak bych mohla jen v krátkosti oznámit, že jsme spolu hovořili, a že naše cíle jsou stejné. Samozřejmě, pokud nejste proti. Nerada bych, abyste si myslel, že vás chci nějak využívat pro dobrý obraz ministerstva." Harry tím nadšený zrovna dvakrát nebyl, ale na druhou stranu měl v madam Bonesovou důvěru. Neočekával, že by tvrdila něco, co by nebyla pravda, jak tomu v souvislosti s ním často bývalo. Poté, co mu všechno řekla, a co pro něj udělala, ji odmítnout nemohl.
„Dobrá. Ale jen něco krátkého," prosil ji ještě rozpačitě Harry.
„Nejlépe na poslední straně, že?" zasmála se ministryně a Harry váhavě přikývl.
„Bohužel, poslední strana je vyhrazena pro Kouzelnické nehody a kuriozity."
„Nějak tedy nevidím důvod, proč mě tam tedy neumístit," pronesl Harry lehce ironicky, přičemž se madam Bonesová rozesmála.
„Je dobré vědět, že vás smysl pro humor neopouští ani v těch nejtěžších chvílích."
„Vlastně mám ještě jeden dotaz," napadlo nakonec ještě Harryho, když se už chystali s ministryní rozloučit.
„Ano?"
„Budete k tomu očištění Siriusova jména dávat nějakou fotografii?"
„Pravděpodobně," přitakala ministryně.
„Nebude to doufám ta z Azkabanu," vyděsil se trochu Harry.
„Nejsem si jistá, zda bychom do zítra jinou sehnali," připustila nepříliš nadšeně.
„Mám jeho fotku. Ještě ze svatby mých rodičů." To byla jediná fotografie, kterou se Siriusem měl. „Chtěl bych, aby si ho lidé pamatovali takového, jaký skutečně byl. V Azkabanu to už nebyl on," pronesl Harry trochu posmutněle. Madam Bonesová na srozuměnou přikývla.
„To je samozřejmě logické. Pokud mi tu fotografii poskytnete, určitě ji nechám otisknout spolu s oním prohlášením," souhlasila přívětivě a Harrymu zase trochu poskočilo srdce.
„Tak já vám ji ještě dnes pošlu. Nerad bych vás teď ještě zdržoval."
„Dobrá, určitě mi ji pošlete. Mimochodem, máte krásnou sovu. Budu ji čekat." Madam Bonesová s úsměvem podávala Harrymu ruku. „Bylo mi potěšením, pane Pottere."
„To i mě. Moc děkuji za váš čas, madam," opáčil Harry, a když se rozloučili, měl Harry neskutečně dobrý pocit. Dobrý pocit z toho, co právě udělal. Očistil Siriusovo jméno.
*****
Harry se přehraboval v kufru, kde hledal album svých rodičů, když do pokoje vtrhli Ron s Hermionou.
„Tak tady jsi,"poznamenala Hermiona, když ho uviděli klečet u postele. „Viděli jsme madam Bonesovou odcházet s Brumbálem a ty jsi nikde nebyl," vysvětlovala, když uviděli jeho nechápavý obličej.
„Za 15 minut začíná Obrana," poznamenal Ron, „nebo tam nejdeš?"
„Jdu. Jen něco hledám," začal Harry obracet stránky v albu.
„Řekneš nám, co se děje?" udeřila na něj Hermiona s očividnou nedočkavostí. Harry se zarazil ve své činnosti a vzhlédnul k nim.
„Siriusovo jméno bude očištěno," pronesl šťastně nahlas tu skutečnost, která mu přinesla po dlouhé době klid.
„To je úžasné, Harry," pověděla potěšeně, i když stále trochu zaraženě, Hermiona.
„Co tak najednou?" vyslovil Ron otázku, která jim ale oběma vrtala hlavou.
„Napsal jsem jí," odpověděl Harry popravdě a v duchu se připravoval na příval otázek.
„Kdy?" zajímalo Rona.
„O víkendu."
„Proč jsi nám o tom neřekl?" zeptala se ho Hermiona citelně zklamaně.
„Nebyl jsem si tím vším moc jistý. Ani jestli se tím bude madam Bonesová zabývat," odpověděl Harry vyhýbavě. „Nechtěl jsem o tom prostě mluvit," dodal, když viděl, že se jeho přátelé příliš přívětivě netváří.
„Nikdy jsi nemluvil o tom, že bys to chtěl udělat," spustila pomalu Hermiona.
„Tak jsem se prostě najednou rozhodl, no."
„A proč?" nedalo jí to pořád.
„To musí mít všechno nějaký důvod?"
„U tebe ano." Harry mlčel a díval se na fotografii, na níž stál Sirius s jeho otcem. Neměl žádnou, na které by byl sám. Tenkrát pro něj Hagrid sháněl jen fotografie jeho rodičů. Jeho otec a Sirius tam vypadali moc šťastně. Bylo to ze svatby jeho rodičů. Oba byly ve svátečním a ve velmi dobré náladě. Harryho zalil pocit smutku.
„Dlužím mu to," prohlásil potichu.
„Ty přece nikomu nic nedlužíš, Harry," pronesla Hermiona stejně potichu. „Je samozřejmě hezké, že jsi to udělal, Sirius si to zaslouží, ale nemůžeš to dělat z pocitu vlastní viny," snažila se mu domluvit.
„Copak to nevidíš, Hermiono? Nechápeš to?" zvolal Harry nešťastně. „Je mrtvý, protože jsem ho zabil!" prásknul albem o zem, a fotografie, na níž se usmívali jeho otec se Siriusem, se vznesla do vzduchu a přistála u jejích nohou. Hermiona se pro ni sehnula a klekla si k Harrymu. Zaražený Ron vzal pro změnu do ruky jeho album.
„Harry, co se stalo s Remusem?" zeptala se ho opatrně, když hypnotizovala fotografii před sebou.
„Proč myslíš, že se něco stalo?" vyhrkl až příliš rychle. Tohohle se obával.
„Viděli jsme ve čtvrtek na tobě. Nechtěl jsi o tom mluvit. Řekl ti něco, kvůli čemu ses rozhodl tak náhle tohle udělat?" zamávala před ním fotografií. Harry mlčel.
„Vyčítal ti to zase?" zapojil se Ron s hořkostí v hlase. Harry stále mlčel. A to znamenalo souhlas. Harry neměl sílu už ani zapírat. Když si na ten rozhovor vzpomněl, udělalo se mu úzko. „Je to fakt magor," prohlásil Ron potichu, ale stále dost naštvaně.
„To ale není pravda, Harry. Remus je jen-"
„Nezastávej se ho, jo? Jestli to Harrymu pořád vyčítá, je totální blázen," skočil jí Ron zapáleně do řeči.
„Já se ho přece nezastávám," ohradila se Hermiona dotčeně.
„Vždycky se ho snažíš nějak omlouvat," nedal se Ron.
„Já se jen snažím pochopit, co ho k tomu vede," hájila se Hermiona nešťastně. „Samozřejmě, že jeho postoj neschvaluji!"
„Na tom ale není co k pochopení. Je to magor," prohlásil Ron znovu a Harry se rozhodl změnit téma dřív, než by se ti dva do sebe naplno pustili.
„Myslíte, že se dá použít do Věštce?" pozvedl k nim Harry fotografii, kterou už zase třímal v rukou. Oba dva okamžitě zmlkli. „Nemám jinou. A nechci, aby tam otiskli tu z Azkabanu."
Ron, který ji ještě neviděl, se na ní podíval.
„To vypadá, jako bys tam stál ty," poznamenal, když si ji prohlížel. „Chceš zkazit Snapeovi ráno?" zeptal se ho s veselým úšklebkem. Ta myšlenka se mu totiž zamlouvala. „Pak jí tam dej," pobídl ho ještě.
Jenže to Harryho trochu zarazilo. Nad tím vůbec neuvažoval. Co na to řekne Snape, až uvidí na titulní straně své dva úhlavní nepřátele? Harryho otce a kmotra. Ale co by tomu měl vlastně říkat - netvrdil, že mu záleží na něm? Možná si při pohledu na ně uvědomí, kdo Harry vlastně ve skutečnosti je. Možná na to zapomněl. Tím pádem to mohla být dobrá zkouška toho, jestli to, co říkal, myslel vážně. Harry se kvůli němu rozhodně nehodlal vzdávat toho, co pro něj tolik znamenalo.
„Pak jí tam dám," parafrázoval Harry Ronovu větu a spokojeně si uschoval fotografii do hábitu. „Tak jdeme. Už tak určitě přijdeme na hodinu pozdě."
„Jako by to měl být pro tebe nějaký problém," pousmál se Ron při vzpomínce na Karfeuse Whilea, který tak nekonečně Harrymu dokazoval své sympatie.
„A není to zvláštní, že sama ministryně kvůli tomu hned za tebou přijela? Tak rychle?" vznesla ještě Hermiona při odchodu dotaz, nad kterým celou dobu uvažovala.
„Není," odpověděl Harry jednoduše. „Má mě taky za Vyvoleného a chtěla mi vyjádřit plnou podporu ministerstva," prohlásil Harry rádoby vtipně, jako by ho to ohromně pobavilo. Ve skutečnosti ho to ale citelně zasáhlo. Vždycky se tomu společně smáli, Harry se tedy spíš přetvařoval, ale teď se k tomu ani jeden z nich nemohl donutit. Ani Harry, ani jeho přátelé. Vážnost toho všeho jim to už nedovolovala. Anebo Ronovo a Hermionino tušení, že vše není takové, jako se zdá a jak Harry vždy tvrdil...
*****
Severusovo napětí se při obědě dalo takřka krájet. Kdyby to nevypadalo příliš podezřele, svého synovce by hypnotizoval bez přestávky. Ale ani těch pár chvil, kdy se k tomu odvážil, mu nedokázaly napovědět, co mohl ministryni chtít.
„Severusi, už ráno jsem ti říkal, že můžeš zůstat klidný," oslovil ho potichu Brumbál.
„Tak už mi to konečně řeknete?" vyjel na něj Severus, kterého Brumbálova mlčenlivost ubíjela stejně jako pohled na zjevně spokojeného Pottera.
„Tebe se to nijak netýká," odpověděl Brumbál se svou typickou poklidností a Severuse tím vytočil ještě víc, než už byl.
„Tak Věštby?" zkusil to znovu.
„Měl bys být potěšen, že madam Bonesová o Harrym mluvila velice uznale. Má málo o kom takové mínění," změnil ředitel téma hovoru a Severus si jen podrážděně odfrknul.
„Bylo by divné, kdyby někdo o zázračném Chlapci, který přežil, takové mínění neměl," pronesl nakonec ironicky.
„Mě, Severusi, neoklameš. Mě ne," pousmál se Brumbál. Najednou si však Severus všimnul, jak ho Potter zaraženě pozoruje. Snape své překvapení skrýval, ale nemohlo mu uniknout, jak poté ten kluk provinile uhnul pohledem rychle pryč. V Severusovi se začaly rojit nové pochybnosti a nechápavě se zahleděl zpět na Brumbála. Dělal si z něj blázny on nebo ten kluk?
„No, jak myslíte. Doprošovat se vás nehodlám." A s tím vstal a uraženě odkráčel z Velké síně pryč. Po cestě si však nemohl nevšimnout stále stejně provinilých zelených očí, které ho tou cestou provázely.
*****
Když se v úterý ráno snesly sovy s dopisy a Denními věštci, panoval ve Velké síni ruch jako už dlouho ne. Byl to naprostý opak ticha, které den předtím způsobila svým příchodem Ministryně kouzel.
Harry byl napjatý. Seděl vedle Hermiony, které Denní věštec s pravidelností chodil, a nedočkavě se k ní nakláněl, stejně jako to dělal Ron z její druhé strany.
„Tak už to otevři," povzbuzoval ji Ron, a když tak Hermiona učinila, Harrymu se zastavil dech. Nad fotografií jeho otce a Siriuse, která se rozprostírala přes půl strany, se skvěl velký nápis:
SIRIUS BLACK NEVINNEN
Ministryně kouzel, madam Bonesová, včera vydala prohlášení, ve kterém zbavuje hledaného masového vraha veškerých obvinění. Podle zaručených informací byl Sirius Black po celou dobu svého dvanáctiletého pobytu v Azkabanu nevinný. S velkým politováním však dodala, že se mu již Ministerstvo kouzel nemůže omluvit osobně, neboť tragicky zemřel v červnu tohoto roku. Stalo se tak při boji na ministerstvu, kde bojoval proti Tomu, jeho jméno se neříká a jeho smrtijedům po boku samotného ‚Vyvoleného' Harryho Pottera. Podle zpráv, které jsme obdrželi, byl Sirius Black dokonce jeho kmotrem a s Harrym Potterem byl na svém útěku v blízkém kontaktu.
Vraždy dvanácti mudlů, ke které došlo v roce 1982, se dopustil samotný Peter Pettigrew, který tehdy nezemřel, ale byl, a stále je, stoupencem Vy-víte-koho. Tyto šokující informace kromě samotného Chlapce, který přežil, potvrdil i ředitel Bradavické školy čar a kouzel Albus Brumbál.
Sirius Black se tenkrát snažil Petera Pettigrewa zastavit a pomstít tak zradu jejich nejbližších přátel, kterými nebyli nikdo jiný než James a Lily Potterovi (James Potter na fotografii vedle Siriuse Blacka). Tato zrada vedla tehdy k jejich vraždě.
„Je neuvěřitelné, jak se tehdejší bystrozorské oddělení mohlo dopustit takového omylu, a jsem upřímně zděšená tím, kolik životů tím bylo nadále poznamenáno." Madam Bonesová, která se kvůli tomu s Harrym Potterem včera osobně v Bradavicích sešla, dále upřesnila, že Peter Pettigrew, který v důsledku těchto událostí zůstal na svobodě, napomohl k návratu samotného Pána zla. Jeho rukou měl při Turnaji Tří kouzelnických škole zemřít také bradavický student Cedrik Diggory.
„Harry, to je úžasné," držela ho za ruku dojatá Hermiona. Harry se nezmohl na slovo, jen pomalu přikývl. Z textu mu pohled neustále odbíhal k fotografii, na níž se usmívali jeho otec se Siriusem. I když ji důvěrně znal, vidět ji takto v novinách v něm znovu otevřelo rány, které byly tak čerstvé.
„Podívej, ještě je tu rozhovor s ministryní," ukázal Ron na poznámku pod článkem.
Co o našem ‚Vyvoleném' řekla sama Ministryně kouzel, se můžete dočíst na straně 4.
Hermiona okamžitě otočila na příslušnou stranu a vykulila oči nad nápisem, který hlásal slova madam Bonesové:
Jestli je Harry Potter ‚Vyvolený'? Kéž by byl!
Madam Bonesová se včera ráno osobně v Bradavicích setkala s Harrym Potterem. Všechny nás samozřejmě zajímá, zda náš ‚Vyvolený' poodkryl roušku tajemství a sdělil paní ministryni víc o jeho údělu v nastávající válce, ale v tomto ohledu vás musíme zklamat. Když jsme se paní ministryně zeptali, zda je Harry Potter skutečně ‚Vyvolený', odpověděla jen: ‚Kéž by byl.'
Madam Bonesová byla ohromena, s jakým odhodláním se teprve šestnáctiletý bradavický student hodlá boji proti Vy-víte-komu postavit. „Kdyby bylo takových lidí jako on víc, o výsledku války by bylo rozhodnuto již předem."
Obdrželi jsme dokonce informaci, že Harry Potter vede na škole soukromý kroužek Obrany proti černé magii pod názvem Brumbálova armáda. Nezdráhal se ho založit již vloni hned po znovupovstání Pána zla. I to dokazuje, s jakou zodpovědností k válce přistupuje.
„Bylo mi sděleno, že pan Potter je nejlepším studentem tohoto oboru na naší škole. Jeho schopnosti jsou mimořádné a jeho spolek se těší velké oblibě. Těší mě, že naše vztahy jsou na takové přátelské úrovni, jak jen je to možné."
Harry už dále raději nečetl, i když článek ještě pokračoval. Tohle všechno v něm jen znovu probouzelo vědomí jeho těžkého úkolu. Raději se proto zadíval k učitelskému stolu. Vedle pyšně vyhlížející profesorky McGonagallové se naprosto lhostejně tvářil Snape...
*****
Severus u snídaně konsternovaně zíral na Denního věštce, který před ním přistál. I když tolikrát hlásal, že jej už nečte, doposavad ho odebíral. A když uviděl ne nadpis, ale titulní fotografii, odložil vidličku, kterou držel dosud v ruce, neboť měl sto chutí jí obrázek před sebou několikrát probodnout.
Jakmile si však uvědomil své dětinské chování a z počátečního šoku se vzpamatoval, snažil se na to nahlížet trochu racionálně. Asi po minutě, kdy zjistil, že má chuť ty noviny zapálit, shledal své snahy jako marné.
A pak se, jako většina osazenstva Velké síně, zahleděl na svého synovce, a snažil se na to nahlížet ne svým, ale jeho pohledem. Najednou si vzpomněl na tu ohromnou bolest, kterou u něj minulý týden viděl, na to jeho nekonečné obviňování ze smrti svého kmotra, na to zoufalství, se kterým zíral na rozbité zrcátko, jehož dvojče bylo podle jeho slov už jeho vinou také rozbité... Severuse opustil všechen vztek a byl dokonalé klidný, protože tušil, že jeho synovec už možná bude taky.
Stále ale nerozuměl těm jeho provinilým pohledům. Dalším takovým ho obdařil před malou chvílí. Severus se ale tvářil naprosto nezúčastněně, jako by s ním žhavé novinky dnešního rána nic nedělaly. Ne nadarmo byl špehem a Mistrem přetvářky.
Po rychlém přečtení informací z titulní strany, které mu byly již dávno známy, zvědavě přetočil na článek, ve kterém madam Bonesová k Severusově překvapení vznesla své přání, že by Pottera ráda viděla jako skutečného ‚Vyvoleného'. Jakmile se z jednoho šoku vzpamatoval, musel zákonitě přijít další.
Severus věděl, s jakým vědomím tuto úlohu jeho synovec přijímá. Takto vyjádřená důvěra samotné Ministryně kouzel s ním nepochybně musela zamávat. Když se ale Severus začetl do článku, ve kterém Pottera vynášela málem do nebes, přistihl se, že poprvé nečte podobný článek zhnuseně, ale se zájmem, který dosud neznal.
Severus tyto články vždy nesnášel. Přestal kvůli nim Věštce číst, jenže dnes to bylo jiné. Jak ve čtení postupoval, uvědomoval si, že je to vše pravda. A sám pocítil jistou hrdost nad tím, že tenhle kluk je jeho krev. Teď už jen, aby dnes přišel na Lektvary...
„Severusi?" oslovil ho Brumbál s úsměvem. „Dnes bude schůze, jsem si jistý, že mají všichni soustu otázek."
„To nepochybně," odvětil profesor Lektvarů odměřeně a znovu se chopil vidličky, tentokrát již bez pocitu, že noviny před sebou propíchá.
*****
Harry seděl u snídaně a po celou dobu musel odpovídat na všelijaké dotazy svých spolužáků. Snažil se vyhovět všem, ale po delší době už to bylo otravné.
„Budu muset jít na Lektvary," oznámila svým dvěma kamarádům Hermiona.
„Já-" Harry chtěl říct, že půjde taky, ale zarazil se. V noci nad tím donekonečna uvažoval, a když vyřešil tu záležitost se Siriusem, čímž se mu neskutečně ulevilo, rozhodl se dát všemu nový smysl. Ten pro něj spočíval především v tom, že by Snapeovi mohl dát šanci. Vzpomínal na to, co mu řekl a jak se k němu zachoval, a usoudil, že o něj má jako o svého synovce možná skutečně zájem.
Samozřejmě mu nepadne hned kolem krku, bude rozhodně opatrný, ale návrat do hodin Lektvarů vypadal jako dobrý začátek. Tím nemohl nic zkazit.
‚Jenže jak se tam teď můžu po tomhle vrátit!?' pomyslel si Harry zděšeně, když se znovu zadíval na noviny před sebou. Snapea tím určitě naštval a navíc si ani nechtěl představit ty jízlivé poznámky, které by na svou adresu musel celou hodinu poslouchat. Ta aféra potřebovala trochu utichnout, než se tam vrátí. Řekl si o týden, takže tam půjde až ve čtvrtek a ušetří si spoustu řečí. Ne, že by pak tedy nebyly, ale had se nemá dráždit bosou nohou. Takže počká...
*****
Harry se toho večera odebíral na schůzi Řádu s profesorkou McGonagallovou a byl značně nervózní. Nečekal, že bude tak brzy, takže nebyl ještě připravený na to setkat se s Remusem tváří v tvář. Ne poté, co se mezi nimi posledně stalo.
Když Harry vstoupil do jídelny na Grimmauldově náměstí, byla poloprázdná. Měli s profesorkou McGonagallovou časovou rezervu, takže se členové ještě scházeli. Remus tam ještě nebyl, čímž se mu neskutečně ulevilo. Jakmile se ale rozhlédl po volných místech, věděl, že vedle Mundunguse Fletchera si rozhodně nesedne.
Jeho zrak spočinul na Snapeovi, který osamoceně seděl přibližně v půlce podlouhlého stolu.
„Harry, drahoušku," hnala se k němu paní Weasleyová a začala ho úpěnlivě objímat. „Jsem na tebe tak pyšná. I Sirius by určitě byl. Bylo moc hezké, co jsi udělal," začala k němu dojatě promlouvat. Harry byl v rozpacích.
„Děkuji," pípnul potichu.
„Běž si někam sednout. Hned ti něco donesu," pospíchala zpátky do kuchyně.
„Už jsem jedl," poznamenal celkem zbytečně - to už byla paní Weasleyová pryč.
„Dobrá práce," poplácal ho s úsměvem po rameni pan Weasley.
„Děkuji," opáčil zase Harry, a když osaměl, rozhodl se. Když to neudělá teď, tak nikdy.
Pomalým váhavým krokem se vydal k jeho profesoru Lektvarů. Nevěnoval mu žádnou pozornost a díval se někam na opačnou stranu, než Harry stál. Ten doufal, že ještě není pozdě. Musel mu dát nějak najevo, že když nepřišel dnes na Lektvary, neznamená to, že jeho nabídku nepřijímá. Zvláště po dnešku.
„Máte tady volno?" zeptal se, když posbíral zbytky své odvahy. Jako Nebelvír vždy ale nějakou měl. Snape se na něj otočil s lhostejností jeho vlastní. Chvíli mlčel, než nadzvedl obočí a promluvil. Harryho nijak nepřekvapil – tohle byl prostě typický jízlivý profesor Lektvarů.
„Pokud je ta židle prázdná, pak je jistě i volná." Harry na nic nečekal.
„Tak jo," pronesl a rychle se posadil, než by si to zase rozmyslel. Ani jeden netušil, že toho druhého v tu chvíli shodně napadlo, že ta poslední dvě slova mohou být brána i jako odpověď na jinou otázku. Na daleko závažnější otázku. Totiž tu Severusovu.