Na začátek vám přináším menší shrnutí všech důležitých událostí, které se v posledních kapitolách příběhu staly. Myslím, že to asi všichni oceníte. :D
Holky prošly do Ezari skrz zrcadlo v domě Ochránkyň, zatímco Georgia a matka Juniper od nich odlákávaly pozornost stínů. Jejich cílem momentálně je dostat se do sídla Ochránců v Zeweiah, kde proberou další postup. Krátce po průchodu se staly dvě věci – Juniper ucítila něco jako zlou předtuchu a udělalo se jí špatně, a na Evelyn a Claire zaútočila stínová příšera, které se podařilo zranit Claire nohu svými drápy.
Ještě tu noc došly do místní vesnice. Následující ráno Agnes nepříliš opatrně mluvila v hostinci o věcech, o kterých by neměla, protože v Ezari anglicky přece nikdo nerozumí. Pak se vydaly na další pochod a Juniper konečně prozradila, proč je koule tak důležitá. Podle jisté legendy dokáže odhalit polohu místa, kde se nachází jezírko tvořené tekutými hvězdnými slzami – nejmocnější „věc“ ve světech. Anastiasica se k němu zřejmě chce za pomoci koule dostat, ale napřed musí přinutit mamku holek, aby jí řekla, jak z koule tuhle informaci získat.
Potom Evelyn označila Claire za zbabělce a fňuknu. Krátce nato se přihnal kyselý déšť následovaný i normálním silným deštěm, který trval několik hodin. Než přestal, dorazily holky do lesa, ve kterém natrefily na kluka visícího hlavou dolů za kotníky ze stromu. Toho jim následně Juniper představila jako svého staršího bratra Jaylona.
✴✴✴
Jaylon. Zajímavý. Musela jsem se ušklíbnout nad Pameliným vkusem na jména, protože to se fakt hned tak nevidělo. Kam se hrabe Juniper, tohle znělo ještě víc blbě. Aspoň že zkratka Jay celkem ušla, ale vážně, jak jména svých dětí vymýšlela? Náhodně seskládala písmena? Nebo se prostě rozhodla, že musí komplikovat život úplně všem ve svým okolí?
Ale jméno vem čert, to mi koneckonců mohlo být a taky bylo naprosto ukradený. Zajímalo mě jen, jestli ho budu chtít praštit, hned jak otevře pusu, nebo až po nějaký době. Prosím, ať není tak nesnesitelnej jako jeho sestra. Nic víc jsem si nepřála.
Možná ještě aby se mu visením hlavou dolů fakt prokrvil mozek a aby tím pádem řekl jako první věc něco aspoň trochu chytrýho. Jenže to bych nejspíš chtěla moc.
Určitě bych chtěla moc.
Když mu Juniper pomohla držet se zase hezky při zemi, objali se, jak kdyby se rok neviděli, a něco si chvíli šeptali. Asi celkem úzký sourozenecký vztah, což bylo samozřejmě hezký. Jen jsem doufala, že se nezakládá na společných povahových rysech. Potom zvedl meč, co se povaloval v trávě, hodil si na záda batoh, jednu ruku položil sestře kolem ramen a zvědavě se rozhlídnul kolem sebe.
„Páni, ty sis konečně našla kamarády?" povytáhl obočí a v tmavých očích se mu pobaveně blýsklo. „Už jsem si myslel, že se snad dřív naučím caridsky, než k tomu dojde.“
Jo. Definitivně jsem si přála moc. Co jsem taky čekala, když jsme ho našly, jak jsme ho našly.
Juniper ho praštila do ramene v přátelštějším gestu, než jaké jsem od ní zatím viděla. „To těžko, jsi ztracený případ.“
„Možná, ale ne tolik jako ty v sociálních interakcích,“ mávl rukou a pak se zamračil, jako by si něco uvědomil. Vzápětí si začal urovnávat vlasy, který mu, jak jinak, trčely do všech světových stran. Předem prohranej souboj. „Takže si vedeš domů návštěvu?“
„V podstatě," kývla Juniper po chvíli tichýho přemýšlení. Jeho poznámku nechala vyznít naprázdno, stejně jako pokaždý ty moje. Už jsem chápala, odkud má praxi. „Dost důležitou.“
To teda, tvůj brácha na nás bude zírat dýl než ráno do zrcadla, až mu povíš, co jsme zač. Ne že bych věděla, jak dlouho kouká ráno do zrcadla. Ale klidně bych se vsadila, že dlouho, soudíc podle toho, že si pořád ještě snažil upravit vlasy. Dosáhl akorát toho, že mu trčely ještě víc.
„Pro tvůj společenskej život rozhodně. Představíš nás? Celkem rád bych se dozvěděl jména tvých nových,“ na vteřinu se odmlčel a pak nás všechny sjel takovým pohledem, že jsem se na něj zamračila, „okouzlujících kamarádek.“
Vážně?
Už jsem si párkrát vyslechla něco, jako že bych se neměla tolik šklebit a být hned po seznámení protivná. A taky že dělám unáhlený závěry, co se lidí týče. Uznávám, jednou dvakrát se mi to už vymstilo. Ale to, že jsem Jaylona otitulovala jako komplikaci, určitě nebude třetí případ.
Stáhla jsem si kapuci ještě víc do čela a ruce dál nechávala založený na hrudi. Okouzlujících? Vždyť nám ani neviděl pořádně do obličeje. Já jemu jo a těžko říct, jestli to byla nějak zvlášť velká výhra.
„Představím,“ souhlasila Juniper. „Ale nejdřív mluv ty. Co tady prosím tě děláš?“
Jaylon se nadechl.
„Žádný sarkastický odsekávání,“ zarazila ho dřív, než stihl říct půl slova. Moudrá volba. Jedna z prvních, co kdy nějakej Ochránce poblíž mý maličkosti udělal.
Ušklíbl se. „Fajn. Jdu z Aniely,“ ukázal si přes rameno někam za sebe, „kde jsem sháněl pár věcí pro tátu. Trochu jsem si krátil cestu.“
Aniela byla nejspíš další město nebo vesnice, hádala bych. Už začínám mít základní zeměpisný znalosti o Ezari, tomu říkám úspěch.
„Moc se ti to nevyplatilo, co?“ kývla Juniper hlavou směrem ke stromu, na kterém ještě před chvílí visel.
„Byla mlha!“ rozhodil rukama a nasadil dotčenej výraz. „Neviděl jsem na krok, až chvíli předtím, než jste se objevily, se začala zvedat. Nejspíš to bylo hvězdnou přítomností vás čtyř,“ odtrhl pohled od sestry a hodil po nás ostatních něco, co měl zřejmě být odzbrojující úsměv.
Obočí mi vyletělo do ještě větší výšky, než ve který se před chvílí houpal nad zemí, a nakrčila jsem nos. Dělá si ze mě srandu? Čekala bych, že ve skupině plný holek bude jako jedinej kluk trpět. Ale on spíš vypadal, že se chystá si to náležitě užít.
Agnes vedle mě se zachichotala a já po ní střelila nevěřícným pohledem. Fajn, každej máme asi jinak vysoký nároky. Na mě se mohl žulit, jak chtěl, po tom, co předváděl, když jsme dorazily, mu to bylo absolutně k ničemu.
„Nejspíš,“ přikývla Juniper trpitelsky. „A jsi v pořádku? Jak dlouho jsi tu visel? Nezůstal jsi tu i během kyselého deště, že ne?“ Tváří se jí mihla stopa starostlivosti.
Myslím, že mohla být naprosto klidná, zřejmě neutrpěl žádný velký zranění. Jestli se teda nepočítá ta očividně silná rána do hlavy.
Když viděl její pohled, zatvářil se už ale naštěstí vážněji. „Jo, jsem v pohodě, před deštěm jsem se schoval, netřeba si dělat starosti. Tady jsem visel možná hodinu.“
Hodinu? To si musel užít.
Odevzdaně si povzdechla. „Opravdu se musíš začít dívat pod nohy. Ale aspoň že jsi v pořádku.“
„Třeba příště," zašklebil se a pak jí volnou rukou rozcuchal vlasy. Její dotčené zasyčení ignoroval. „Nemůžu tu být jedinej s mizerným účesem, odpusť mi to.“
Jak kdybysme snad měly po dlouhý cestě deštěm a větrem vlasy pořád jako ze salonu. Kéž by, musela jsem je mít zacuchaný tak, že si vyškubu půlku hlavy, až se mi příště dostane do ruky hřeben.
„Tobě nikdy,“ zabručela, ale rty jí zvlnil jemný úsměv.
„Nějak se s tím vyrovnám,“ broukl. „Ale bylo by to o moc snazší, kdybys mi konečně prozradila, jak se jmenujou tvý kamarádky a proč jsou tak důležitý. Rád bych věděl, s kým mám tu čest.“
Já bych si to možná radši i odpustila.
„Fajn,“ souhlasila. „Holky, jak už jsem říkala, to je Jay. Jayi, to jsou Agnes, Evelyn, Suzette a Claire.“ Na vteřinu se odmlčela a o poznání tišším hlasem dodala: „Čtenář, Nahlížeč, Prozřetelná a Bdící.“
A teď se předveď, borče.
Sledovala jsem, jak Jaylon vytřeštil pusu a doširoka rozevřel oči. Ve tváři se mu jasně zračil nejdřív zmatek a potom obrovský šok. Pohledem zaletěl k sestře, jako by čekal, že se rozesměje a prohlásí, že to byl jen vtip. Jenže ona mlčela a tvářila se smrtelně vážně.
„Děláš si ze mě legraci,“ vypravil ze sebe konečně.
Zakroutila hlavou. „Ne. Doopravdy je to tak, jsem si naprosto jistá. Viděla jsem jejich schopnosti na vlastní oči.“
Dál na nás zíral jako v transu a vypadalo to, že se snad už na nic dalšího nezmůže. Jo, muselo to být pořádný překvapení, vidět někoho, o kom nejspíš slýchal už jako malej, jestli je teda taky Ochránce. Ale sázela jsem na to, že jo, když to mají v rodině. A my jsme teď stály před ním, ty, co mají zachránit světy, a měřily si ho pohledem stejně jako on nás. Dokázala jsem si představit, jak se mu rozbušilo srdce a jaký myšlenky se mu teď honí hlavou.
Že je to šílený, neuvěřitelný…
Anebo jsem si to možná představit nedokázala. Protože se kupodivu zmohl ještě na pár slov. Akorát že by bylo asi lepší, kdyby zůstal zticha.
„Tyhle?“ ukázal na nás a ohromeně se otočil k Juniper. „To nemůžeš myslet vážně. To… Ne. Vždyť je jim tolik jako tobě, to je k smíchu!“
A teď jsem pro změnu zůstala koukat já. No tak nejsme čtyřicetiletý ženský po dvou dětech, a co má jako bejt? Vůbec nic o nás neví. Zná akorát naše jména a schopnosti, nic víc. To, že neodpovídáme jeho představám, snad neznamená, že jsme k ničemu. Jasně, ani já nevěřila, že máme kdovíjakou sílu, ale zatraceně. Nenechám se podceňovat od někoho, kdo se chytil do zvířecí pasti, a proti mým sestrám ať se neopovažuje říct jediný špatný slovo.
Dneska už toho bylo sakra dost.
„A cos čekal?“ vyštěkla jsem a zaťala ruce v pěsti. „Čtyři kouzelný dědečky?“
„Spokojil bych se se čtyřma dospělýma bojovníkama,“ odtušil a zabodl se očima do mých. Četla jsem v nich naprosto jasný pochybnosti a nedůvěru. „Nic proti, ale mám takovej dojem, že zachraňovat budeme nakonec spíš my vás než vy nás.“
Nic proti? Co je tohle sakra za idiota?
„Ty taky nejseš zrovna ostřílenej válečník,“ zavrčela jsem na něj. „Pokud vím, ti totiž umí koukat, kam šlapou, jinak by už nebyli ostřílení, ale spíš zastřelení.“
Jun cukl koutek, ale její bratr se dál tvářil odsuzovačně. „Kolik ti je, patnáct?“
„Šestnáct,“ odsekla jsem. „Kolik tobě, deset? Protože to by tak zhruba odpovídalo.“ Pochybovačným pohledem jsem zalítla k meči, co se mu houpal u pasu. „A vsadím se, že tvý šermířský dovednosti by seděly taky.“
„Devatenáct, krásko, a abys věděla, s mečem to umím.“
Krásko? Fajn, jak chceš. „Jo, princátko, samozřejmě. Umíš ho úžasně zvedat ze země, to jsme viděli.“
„Evelyn, Jay je vážně dost dobrý,“ přerušila naše dohadování naprosto klidným tónem Juniper, za což jsem ji skoro měla chuť praštit. „Jeden z nejlepších mladších Ochránců.“
Vida, takže jo, oba jsou Ochránci, jak jsem předpokládala. Jasněže. A co je mi po tom, že je dobrej? „Těmi mladšími myslíš děcka na podobný mentální úrovni?“
„Těmi myslím všechny pod třicet.“ Tentokrát promluvila už hlasitěji, protože Jaylon otevřel pusu, nejspíš aby mi oznámil nějakou další informaci, bez který bych nedokázala žít. Ona mu ale nedala šanci. „A Jayi, ty se taky uklidni. Možná nevěříš, že to zvládnou, ale já ano. A tvoje teta taky. I máma. A ztrácíme čas, měli bychom vyrazit.“
„Jo, můžete se přestat hádat?“ pípla Agnes po mým boku nervózně. „Vždyť o sobě nic navzájem nevíme přece.“
Já ale věděla úplně všechno, co jsem vědět potřebovala – Jaylon byl dokonce ještě nesnesitelnejší než jeho sestra. Tak tohle bude naprosto parádní.
„Fajn,“ odtušil. „Když si to dáma přeje.“
„Mohl bys nám dát příště aspoň šanci, než nás začneš považovat za neschopný?“ neodpustila jsem si ještě jednu poznámku a Agnes mě podpořila váhavým přikývnutím.
„S radostí se podívám, co předvedete,“ propálil mě očima. „Ale rád bych ti připomněl, že děláš přesně to samý, co já. Taky o mně nic nevíš, ale už máš plno řečí. Já mám aspoň větší důvod o vás pochybovat. Takže půjdeme?“
Já že dělám přesně to co on? To snad nemůže myslet vážně. Mojí první reakcí bylo zalapat po dechu nad tou opovážlivostí a chtěla jsem mu něco náležitého odseknout, ale nakonec jsem se donutila všechny poznámky spolknout a spokojit se jen s pohrdavým odfrknutím. Juniper měla pravdu, ztráceli jsme čas. Můžu ho rozdrtit ve slovní přestřelce, až dorazíme do Zeweiah.
Ale stejně, taková troufalost. Já ho neodsuzuju jen proto, že je mladej a má divný jméno. Já mám snad důvod, ne? Vždyť sakra visel na stromě. Za kotníky. To je celkem vypovídající okolnost, řekla bych. A taky nezpochybňuju, že to s mečem umí, když to Juniper tvrdí.
Aspoň ne nahlas.
Nadhodila jsem si batoh na zádech, udělala otočku zády k Jaylonovi a vyrazila směrem, odkud jsem před chvílí přišla. Čím dřív vypadneme z lesa, tím líp. Setkání s ním mě na chvíli rozptýlilo, ale když jsem vykročila mezi stromy, znovu na mě dolehlo, kde se nacházíme. Můžou tu být další potvory. Na něco přece ta past nalíčená být musela, ne? Kdo ví, co se do ní mělo chytit.
Naštěstí už to k okraji lesa nebylo až tak daleko. Po zhruba deseti minutách chůze jsme dorazili do míst, kde stromy začínaly řídnout, a já ucítila, jak ze mě opadává napětí a trochu se uvolňuju. Konečně jsem se dokázala zase volněji nadechnout a když mi pohled padl na Jaylonova záda, chtíc nechtíc jsem se v myšlenkách vrátila k tomu, co mi řekl.
V podstatě mě obvinil z pokrytectví. Jasně. Neříkám, že jsem se nemohla zachovat mileji, ale obvykle dám na první dojem a ten jeho fakt nebyl dvakrát působivej. Rozhodně nemohl srovnávat moji reakci na jeho kecy se svými vlastními kecy. Zaprvý si začal a zadruhý si nemyslím, že by měl lepší důvod než já. On o mně věděl akorát jméno a schopnost. Já měla tu čest čelit jeho ohromně okouzlujícím úsměvům a poslechnout si, jak se vyjadřuje nebo co si myslí o svý nový společnosti. Věřte nebo ne, to člověku o charakteru druhýho člověka poví celkem dost.
Ale stejně mi jeho poznámka ležela v hlavě víc, než bych si přála, protože to byla dneska už druhá. Nejdřív Claire a teď on. To se tu šíří nějakej virus přehnaných reakcí nebo co? Držela jsem se od něj tak daleko, jak jsem mohla, občas mu probodla záda pohledem a i když si s Juniper něco celkem zaujatě vykládal, já zůstávala zticha. Agnes se Suzie za mnou si taky špitaly, Claire se jen mlčky vlekla vedle nich a vždycky, když jsem se jí zadívala do obličeje, se mi zdálo, že vypadá o něco hůř.
„Dobrý?“ promluvila jsem na ni nakonec, když se déšť změnil v mrholení a Suz i Agnes mě předehnaly, takže jsem na ni radši počkala.
„Jasně,“ kývla nepříliš přesvědčivě. „Nemusíš se vůbec starat.“
Takže se pořád zlobila, perfektní. Co je to dneska se všema?
Nebo je fakt něco se mnou?
Radši už jsem dvojče nechala na pokoji, jen jsem trochu zpomalila, abych šla stejnou rychlostí. Claire mě nařkla z bezohlednosti, Jaylon z pokrytectví a odsuzování. Já přece ale byla jen upřímná, vždycky a ke všem, bez výjimek. Nemohla jsem za to, že si to přebírali blbě. A spíš než odsuzování bych použila termín ostražitost. Radši jsem si dávala na lidi bacha. Je lepší čekat hned to nejhorší. Že si to Jaylon vyložil jinak, už není můj problém.
Třeba si budou s Claire rozumět. Aspoň někdo ho bude moct vystát.
Netuším, jak dlouho trvalo, než přestalo pršet úplně a než kolem nás začalo ubývat světla a přibývat stínů. Ale určitě dost dlouho, abych začala být nervózní, kdy už se sakra dostaneme, kam potřebujeme. Neměli jsme náhodou dneska dorazit k sídlu Ochránců? Nějak jsem ho nikde neviděla a slunce už zapadlo. Jestli není neviditelný, může to znamenat jedině to, že nestíháme.
Když jsem se se sebezapřením zeptala Juniper, prohlásila, že každou chvílí dorazíme k řece, kterou pak budeme muset překročit a za ní už nám bude zbývat jen asi kilometr cesty.
„Jdeme o něco pomaleji, než jsem předpokládala,“ připustila. „Zdržel nás déšť, Jay i Claiřina noha. Ale slibuju, že už to není daleko.“
Fajn, když to říká… Já koneckonců neměla o Ezari dostatečnej přehled, abych se s ní mohla dohadovat. Jen jsem doufala, že má pravdu.
Claire už jsem si radši ani nevšímala. Byla dobrá, že si nestěžovala a snažila se. Možná si moje slova fakt vzala k srdci. Ale abych byla naprosto upřímná, působilo to skoro až děsivě.
Stmívalo se poměrně rychle. Za malou chvíli už šero kolem nás zhoustlo natolik, že jsem toho z Ezari už moc neviděla. A to se mi nelíbilo, protože jak Juniper prohlásila, v noci vylézají všemožný nestvůry. Takže jsem se patřičně zděsila, když jsem v jednu chvíli přímo před námi rozeznala obrysy vysokých stromů.
„Tak jo,“ obrátila jsem se znovu k mulatce. „Vím, že mě nemáš moc ráda, ale jestli mě chceš zabít, dala bych přednost probodnutí mečem před roztrháním nestvůrou.“
Přísahala bych, že jsem slyšela, jak se Jaylon uchechtl a pro sebe si zamumlal: „To můžu zařídit.“ Střelila jsem po něm navztekaným pohledem. Je fajn, že aspoň někdo neztrácí smysl pro humor.
„Tohle je jenom hájek, můžeš být klidná,“ prohlásila Juniper a zdálo se mi, že se snaží znít povzbudivě. „Nežije v něm nic, co by ti chtělo ublížit, když to necháš na pokoji.“
Jo. To mě rozhodně uklidnilo.
„Bojíš se?“ střelil po mně její bratr pobaveným pohledem.
Ošklivě jsem se na něj zamračila a odfrkla si. „Jasně že ne. Ale mám celkem ráda svý končetiny a taky bych ocenila, kdyby se už nikomu nic nestalo, než dorazíme do Zeweiah.“
Možná jsem trochu kecala, fajn. Možná mi už jen při pohledu na stromy naskočila husí kůže. Ale jemu do toho nic nebylo.
Povytáhl obočí, chvíli na mě koukal, jak kdyby přemýšlel, jestli se ho za tu otázku nechystám zabít, pak kývl a odvrátil se. Radši jsem zpomalila krok a otočila se na Claire, protože mi bylo jasný, že jestli někdo bude mít fakt problém do lesa po setmění vlízt, tak ona.
Čekala jsem, že si začne stěžovat. Čekala jsem, že začne kňourat a tentokrát bych proti tomu neřekla jediný slovo. A jo, viditelně ztuhla a zarazila se, když zvedla hlavu a uviděla, co jí stojí v cestě. Zpomalila a naprosto očividně jsem na ní poznala, že se jí mezi stromy strašlivě nechce. Že se bojí. Ale nevydala ani hlásku. Jen šla pořád dál, dokud ji i nás všechny nepohltil les.
Nebylo to příjemný. Jasně že ne. Tím spíš že se všude kolem rozprostírala tma, ve větvích hučel vítr a stromy v něm děsivě vrzaly. Snažila jsem se soustředit na záda Jaylona jdoucího přede mnou a představovala si, jak mu od mého nevraživého pohledu začíná hořet ta směšná kápě. A možná právě vztek, kterej jsem na něj měla za to, že řekl, že mě bude muset zachraňovat, mi pomáhal, abych se tentokrát nelekla každého zašustění. Probudil tím ve mně odhodlání dokázat mu, že se sakra hned tak z něčeho nepodělám. Les se může jít vycpat a on s ním.
Ale stejně jsem se snažila odtamtud co nejrychleji vypadnout. A bohužel se mi to úplně bez leknutí nepovedlo. Protože v jednu chvíli se z ničeho nic kus po mojí pravý straně rozzářila menší koule jasného zlatavého světla a já sebou překvapeně cukla.
„Co je to?“ hlesla Suzie, která se držela od vstupu mezi stromy vedle mě, jak kdybych byla jediný záchytný bod v jejím okolí. Vtipný, protože jsem se tak rozhodně necítila.
„Netuším,“ zabručela jsem. „Ale Juniper ti určitě poskytne konzultaci zdarma. Anebo ji můžeš zkusit uplatit lekcí filozofie.“
Těžko říct, jestli by jí pak radši nevysvětlila všechno zadarmo, jen aby takovou lekci nemusela absolvobat. Já teda rozhodně. Dál jsem očima zkoumavě a napjatě sledovala, zářící kouli a ona se najednou zvedla ze svýho místa a popoletěla o kus dál. Během přesunu se zvláštně třepotala.
„To nic,“ přispěchala hned ochotně se svým vzdělávacím okýnkem Ochránkyně. „Tihle vám nic neudělají. Jsou neškodní, pokud se nerozhodnete je pronásledovat nebo jinak ohrožovat.“
Neříká se tohle náhodou o všech nebezpečných zvířatech?
„Ale co jsou zač?“ vydechla Suz s očima navrch hlavy a začala se okouzleně rozhlížet okolo, jak se v lese postupně rozsvěcela další a další světýlka. Tomu říkám vymakanej systém veřejnýho osvětlení.
„Ptáci,“ poučil ji Jaylon. „Malí noční ptáci. Kdybys je naštvala, umí se rozzářit tak, že tě oslepí. A být tebou, ani na ně radši nesahám, mají dost ostrý pírka.“
„Ostrý?“ opakovala Agnes tázavě.
„Jo,“ potvrdil. „Rozřízla by sis o ně kůži, dřív než bys stihla říct ‚Jay měl pravdu‘.“
„Tady nežije nic normálního, co?“ poznamenala jsem, zatímco jsem sledovala, jak poletují z větve na větev. Tak ptáci. Musela jsem uznat, že vypadalo krásně, jak prozařovali temnotu. Kdybych byla Suzette, nejspíš bych prohlásila, že mi přijde, jako bych se procházela samotným hvězdným nebem nebo tak něco. Naštěstí jsem Suzette nebyla a ani mi nevnutila tu hodinu filozofie, takže jsem mohla prostě jen říct, že to nevypadá tak strašně jako zbytek Ezari. Ale zdání často klame, že ano.
„Máš pravdu,“ přikývl Jaylon a díval se na mě trochu moc upřeně, než aby to byla jen nevinná poznámka. „Na míle ode mě není jediná normální bytost.“
Super, tak aspoň že s tím jsem souhlasila. Protočila jsem očima.
Juniper nelhala, když tvrdila, že je to jen hájek. Netrvalo dlouho skrz něj projít a když mezi stromy začalo prosvítat otevřený prostranství, uslyšela jsem krom skřípání větví i zvuk tekoucí vody. Že by konečně ta řeka?
Měla jsem pravdu, jak se ukázalo, když jsme vyšli na louku a nechali poletující žárovky za zády. Suzie se za nima ještě toužebně ohlížela a já si udělala v duchu poznámku, že před příštíma Vánocema zavolám Juniper a donutím jí jednoho chytit, když je z nich tak odvařená. Třeba tím u sestry získám plusový body.
Před náma se teď otevíralo volný prostranství a zem se svažovala dolů k širokýmu korytu řeky. Na druhém břehu zase stoupala vzhůru a v dálce jsem zahlídla skupinu nějakých skalisek. A pak se staly dvě věci.
Zaprvý, dorazili jsme blíž, až jsme viděli, jak se voda s hukotem valí korytem pryč. Když jsem napnula zrak, povedlo se mi v jejích vlnách zahlídnout kusy dřeva nebo co to bylo. Řeka nám pěkně hlasitě dávala vědět o svý přítomnosti a vypadala, že se přes ni rozhodně jen tak nedostaneme. Pokud teda Jaylon nemá titul mistra světa v plavání a nepřetáhne nás všechny bezpečně na druhou stranu navzodry proudu.
„Tohle bylo v plánu?“ ukázala jsem do vln prstem a tázavě se zadívala na Ochránce.
„Hodně pršelo,“ odtušila Juniper zachmuřeně. „Myslím, že bude bezpečnější počkat – “
Dál se nedostala, protože ji přerušilo vylekaný vyjeknutí mý starší sestry a já už jen koutkem oka zachytila, jak se Claire hroutí k zemi.
V tu ránu jsem zapomněla na řeku, zapomněla jsem na to, že se mnou nemluví, všechno se mi vypařilo z hlavy. Okamžitě jsem se k ní vrhla.
„Je ti něco?“ vyhrkla jsem, když nevypadala, že se chystá zvednout. Klekla jsem si k ní, automaticky ji popadla za ruku a zamrazilo mě. Měla ji studenou jako led. „Claire?“
Jenom se prudce nadechla, jako by jí ani na mluvení nezbývaly síly. Víčka tiskla pevně k sobě a křečovitě mi sevřela prsty. Znovu zalapala po dechu a vzápětí zaťala zuby. Suz, která jí svírala rameno, na ni vyděšeně zírala.
„Já… Bolí…“ vyrazila ze sebe a konečně otevřela oči. Moc dobře jsem neviděla, ale přísahala bych, že jsem v nich zahlídla slzy.
To bylo víc, než jsem dokázala vydržet. „To tady budete všichni jen stát a blbě čumět?“ rozkřikla jsem se a pohodila hlavou směrem k ostatním. Pak jsem se sklonila zpátky k sestře. Nemusela říkat nic dalšího, bylo mi naprosto jasný, co s ní je. Jenže když mi drtila ruku, nemohla jsem jí vyhrnout nohavici dost opatrně na to, abych jí zbytečně nezpůsobila další bolest.
To už to ale došlo i Suzette a dala se do toho místo mě. „Nemáte nějaké světlo?“ vzhlídla zoufale ke kamarádům, kteří se už hrnuli blíž.
Vzápětí prořízl tmu paprsek očividně umělýho světla, který nemělo v Ezari co dělat, a Jaylon namířil na Claire baterku. Když ozářila její levou nohu a Suz se konečně povedlo roztřesenými prsty odmotat obvaz, všichni jsme hlasitě zalapali po dechu. Přísahala bych, že v ten moment mi doopravdy přestalo bít srdce.
Škrábance na ní byly úplně černé. Ne temně rudé, černé. Nic tak děsivýho jsem v životě neviděla, i ta příšera, která ji zranila, se mohla jít zahrabat. Jen jsem na to zírala, neschopná cokoli říct nebo se pohnout. Nemusela jsem mít žádný zkušenosti s podobnýma poraněníma, abych pochopila, že tohle je zatraceně špatný.
„Je to zlý?“ pípla Claire ustrašeně a mně pro jednou úplně došly slova. Co jí mám říct? Musela vědět, že je. Poznala by, že lžu. Ale to jsem jí měla do očí povědět, že zlý je pěkně slabý slovo?
„Budeš v pořádku,“ zareagovala Suzie dřív než já. „S tím se vypořádáš.“
Ale všichni jsme věděli, že jenom hádá. Očima jsem našla Juniper a ještě zachytila, že Agnes začala Claire konejšivě hladit po vlasech. Ochránkyně měla pevně sevřené rty a když se mi povedlo zachytit její pohled, potvrdila jsem si, že je úplně stejně v šoku jako já. A že vůbec netuší, co má dělat.
„Proč jsi nic neřekla?“ Agnes měla hlas možná o oktávu vyšší než normálně. „Celý den jsi šla s tímhle? To tě muselo strašně bolet přece!“
Jo. To muselo. Nechápala jsem, jak se jí sakra povedlo udržet s náma tempo, v dešti, v ne úplně snadným terénu a ke všemu bez přestávek. Strašnou spoustu hodin. To si snad dělá srandu.
„Nechtěla jsem zdržovat,“ vydechla namáhavě. „Už… už tak jsme ztratili moc času.“
Ve světle baterky bylo jasně vidět, že zadržuje slzy a bolestivě se ušklíbá. Možná se mnou odmítala mluvit ne proto, že se zlobila, ale protože jí už jednoduše nezbývaly síly, když chtěla držet tempo. Nedokázala jsem si představit, jak dokázala celou dobu jít bez toho, aby si slovem postěžovala nebo si vyžádala přestávku. Vůbec na sobě nedala znát, že se něco děje.
Jen jsem na ni dál třeštila oči.
Všimla si, jak se na ni dívám, a k mýmu překvapení se pokusila usmát. „Pořád si ještě… myslíš, že fňukám, Ev?“
A pak sevření jejích prstů ochablo, oči se jí protočily a ona omdlela.
Moc se toho v téhle kapitole nestalo, ale v té příští se dít bude, slibuju. :D
Nemá cenu se tu na nic vymlouvat, osmiměsíční pauza je zkrátka osmiměsíční pauza a já se vůbec nebudu divit, kdybyste na mě už všichni dávno zapomněli. 😅 Pro těch pár neskutečně trpělivých duší tu mám pokornou omluvu a pokus o vysvětlení, proč k takové pauze došlo. Především se ze mě už loni s příchodem druhé karantény vytratila prakticky veškerá chuť nejen do psaní, ale i do všech ostatních zálib. Nedokázala jsem se přimět napsat ani několik vět, veškerá moje psací činnost se omezila na povídky, jejichž osnovu za mě ke všemu ještě vymýšlel někdo jiný. Protože sama jsem opravdu nebyla s to napsat nic. Každopádně doufám, že jsem z toho právě díky těmhle povídkám nevypadla úplně a nějaké psací buňky ve mně přece jen ještě zůstaly.
Jelikož jsem neměla chuť do žádného ze svých koníčků, jednoduše jsem hledala nové. A našla jsem, konkrétně jsem se pustila do tvorby vlastního Bookstagram profilu (kdyby to někoho zajímalo: https://www.instagram.com/nocni.ctenarka/ ). Zvlášť poslední dobou do něj vkládám dost energie a času, tím pádem už mi ani jedno z toho moc nezbývá na psaní. Protože poté, co pár hodin smolíte recenzi na nějakou knihu, už nemáte úplně náladu jít ještě napsat novou kapitolu do té svojí. Přidejte si k tomu ještě ne zrovna perfektní psychický stav a hromadu pochybností o vlastních schopnostech – a osmiměsíční pauza je na světě. A mě to samotnou mrzí.
Ani nemůžu slíbit, že už jsem se k psaní zas vrátila a kapitoly budou přibývat častěji. Protože pravděpodobně nebudou. Ale pořád bych Kouli strašně ráda dopsala a počítám s tím, že to i udělám. Jen prostě nevím kdy nebo jak dlouho mi to bude trvat. Takže mi delší pauzy asi budete muset prominout a rozhodnout se, jestli vám to za to stojí.
Díky všem, kdo dočetli až sem, mám vás ráda a snad se uvidíme brzo. ♥️
– Angela